Martin Wolf: Hysterie z Číny je přehnaná, i kvůli klimatu musíme spolupracovat

Na stránkách deníku Financial Times komentuje Martin Wolf světové ekonomické dění již od 80. let minulého století. Dnes pětasedmdesátiletý autor ztělesňuje “instituci” západní žurnalistiky a patří k nejvlivnějším novinářům světa. „Nechci nijak snižovat jeho důležitost, ale koronavirový šok byl příliš krátký na to, aby vedl k politickým otřesům. Momentálně nic nenasvědčuje tomu, že se v nějaké zemi západní Evropy ujme moci radikálně jiná vláda. Pokud někde, tak to bude Marine le Pen ve Francii - a ta rozhodně nemá žádné inteligentní ekonomické myšlenky, jsou to slogany,“ říká v rozhovoru, v němž hodnotí různé aspekty pandemie i další události nedávné doby.

Vyspělý svět přes všechny zádrhele pomalu směřuje k proočkovanosti, zatímco ten rozvojový ani zdaleka. Jaký je v této situaci váš odhad vývoje světové ekonomiky v příštích měsících? Jste spíš optimista, nebo pesimista?

Pokud porostou rozvinuté země, poroste světová ekonomika jako celek. V rozvinutých zemích žije cca 2,4 miliardy z celkových 7,7 lidí na Zemi - takže je přitom potřeba oddělit prosperitu světové ekonomiky od blahobytu lidí. Když se podíváme, jak se daří světové ekonomice, vidíme velmi razantní ekonomickou obnovu v USA a Číně. Podle předpovědí poroste americká ekonomika na konci tohoto roku o sedm procent, a to se přitom loni propadla relativně málo, zhruba o 3,5 procenta, takže ten růst je značný. Čínská ekonomika je již dávno z covidu zotavená. V případě Evropy je situace různá, nejlépe si vede Německo a sever Evropy. A očekávám, že jakmile se spustí čerpání z balíčku obnovy, tak velké evropské ekonomky potáhnou i zbytek států. Myslím, že celkově uvidíme jasný ekonomický růst a díky úspěchu vakcinace se covid se nakonec ukáže jako sice velmi hluboká, ale krátká recese. Všichni známější prognostici ve svých předpovědích růstu pořád přidávají, což je dobrý trend.

A ovlivní tedy růst vyspělých ekonomik i ekonomickou situaci v rozvíjejících se státech?

Růst vyspělých ekonomik má nepřímý dopad na celý svět, protože tyto země vytvářejí většinu poptávky. To se projevuje i v tlaku na růst cen komodit - a  hodně rozvíjejících se zemí jsou exportéři komodit, takže tohle jim pomůže. Na druhou stranu ve spoustě těchto zemí covid stále velmi bují, vakcinace je pomalá a ekonomická obnova kvůli tomu bude pomalejší. Řada z nich má dluhové problémy, země jako Indie a Brazílie byly pandemií navíc opravdu velmi těžce poškozeny. Jako celek vypadá světová ekonomika dobře, situace se zlepšuje, ale zároveň je nestabilní - a existuje i skupina důležitých ekonomik, jejichž obnova bude trvat déle.

V západních debatách o ekonomickém po-covidovém vývoji často zaznívají obavy z inflace. Proč je to tak velké téma?

Nejsem si jistý, zda se inflace opravdu bojíme. Myslím, že jsme se přestali bát. Většina dospělých si dnes inflaci nepamatuje - abyste si ji pamatovali, museli byste být podobně staří jako já, protože i dnešní šedesátníci inflaci ze 70. let zažili jen jako teenageři. Existuje skupina lidí, pro které může být inflace politické téma, protože by na ní tratila - a to jsou věřitelé. Typicky spíše starší lidé, kteří mají peníze v bance a důchody dané v nominální částce bez zohlednění inflace. Velká inflace by je velmi poškodila, tak jako se to stalo našim rodičům, kteří spořili v 50. a 60. letech, a pak v 70. letech kvůli inflaci jejich úspory zmizely. Na druhou stranu, větší inflace by pomohla dlužníkům, což jsou vlády, domácnosti, které si půjčily na bydlení, nebo firmy. Tohle je politika inflace. Je ale nutné dodat, že na takové následky by musela být větší, než zatím vidíme.

A může k takové inflaci dojít?

Je potřeba rozlišovat, zda mluvíme o dočasné inflaci nebo o dlouhodobém trendu. Když se podíváme na současné inflační tlaky, vidíme, že čísla jsou vyšší, než se očekávalo. Není to dramatické, ale je to nad očekávání. A vede se debata, zda je tento nárůst inflace dočasný, nebo trvalý. Všechny centrální banky jsou přesvědčené, že jde o dočasnou věc způsobenou pokřivením trhu kvůli covidu. Když vypukla pandemie, některé ceny ze zcela očividných důvodů začaly padat kvůli poklesu poptávky, obrovskému poklesu cen komodit atd. Když poptávka začala opět růst, ceny zase vyskočily - a jeden tábor říká, že je to dočasné a za chvíli se všechno srovná. Proti tomu stojí argument rezonující hlavně v americkém kontextu, že monetární a fiskální expanze jsou tak velké, že inflace bude trvalá. Podle tohoto názoru vznikne chronický přebytek poptávky, který potáhne nahoru ceny a mzdy, pracovní trh bude napjatý a výsledkem toho všeho ceny skokově porostou. Tohle by mohlo podkopat důvěryhodnost centrálních bank, které budou muset reagovat rychlým zvýšení úrokových měr a výsledkem bude recese a celková destabilizace. Můj osobní názor je, že v případě USA k něčemu takovému klidně může dojít, ale v případě zbytku světa je to spíš vyloučené. A dokud budou ostatní země Spojené státy dál zásobovat levným zbožím, tak to inflaci trochu sníží i v USA.

Inflace byla dlouho v západním kontextu politickým i ekonomickým strašákem, i když nikdy k dramatickým nárůstům nedocházelo. Může se tohle změnit?

V tomto kontextu je zajímavá změna doktríny americké i některých jiných centrálních bank. Ty se rozhodly, že budou reagovat až na reálný růst cen, nikoliv na prognózy předpovídající růst. To znamená, že budou pokračovat v expanzivní politice do doby, než inflace chytne tempo - ale pak hrozí, že banky přeženou protireakci. To jsou všechno nicméně odhady. Musíme si přiznat, že na dlouhodobé predikce je brzy.

Před několika týdny vyrazil na první zahraniční cestu do Evropy americký prezident Joe Biden. Jak byste jeho cestu interpretoval?

Nestalo se nic překvapivého. Většina z toho byla jen divadlo. Důležité, ale nepřekvapivé. Biden představuje kontinuitu americké politiky; něco, na čem až do roku 2000 - a v osekanější verzi až do nástupu Donalda Trumpa - panoval ve Spojených státech široký konsenzus. V tomto vidění světa jsou USA globálním lídrem se silnou sítí spojeneckých vazeb. Dnes se tato spojenectví snaží americká administrativa znovu upevnit, ať již jde o ekonomická spojenectví v rámci G7 a EU nebo bezpečnostní v rámci NATO. Všechno tohle je ale vzrušující jen kvůli Trumpovi, který Bidenovi předcházel.

Je přesto v něčem Bidenův přístup ke světu a zahraniční politice nový?

Ve dvou aspektech. Klíčovým objektem jeho zájmu a důvodem, proč klade na obnovu spojenectví takový důraz, je Čína. Zejména evropské spojence chce Biden přesvědčit, aby k Číně přistupovali mnohem důrazněji. A jak se ukázalo i během jeho cesty, něco takového je stále velmi kontroverzní. Evropa je v přístupu k Číně rozdělená a členské státy tam mají své zájmy. Vezměme si například Německo, Čína je pro něj extrémně důležitý obchodní partner a Armin Laschet (kandidát CDU na příštího kancléře, pozn. red.) se vyjádřil, že nechce začínat novou studenou válku. V tomto ohledu věci tak evropská cesta představuje pro Bidena pouze poloviční úspěch. A druhá věc, kterou musíme brát v potaz, je americká vnitropolitická situace. Trump ovládá republikánskou stranu a spousta států se snaží přijmout zákony omezující voličská práva tak, aby demokraté v příštích volbách neuspěli. Už teď je navíc demokratická kontrola Kongresu velmi slabá. Tohle všechno samozřejmě Bidenovu pozici oslabuje - a svět ví, že domácí otěže nedrží pevně.

Mluvil jste o divadle. Má takové politické divadlo hodnotu i samo o sobě?

Symbolismus je v politice extrémně důležitý. Politika je divadlo a národní symboly nebo znaky vyjadřující spojenectví a přátelství jsou pro nás velmi podstatné. Nikdo by neměl podceňovat roli emocí v politice. Když necháme stranou trochu přehnanou hysterii ohledně Číny, tak jednání alespoň nebyla „festivalem nenávisti”. Já jsem s tímhle symbolismem velmi spokojený: vždy je lepší, když se emoce používají pro dobré věci. Jsem si jistý, že pro Evropany - i když si nemohou být jistí, jak dlouho to vydrží - je násobně jednodušší jednat s prezidentem, který je má rád, záleží mu na tom, aby prosperovali, a je slušným člověkem. A to už ani není symbolismus, ale zcela reálná věc. I pro Američany, nebo alespoň jejich část, je tohle důležité - protože jim to dovoluje mít pocit, že “jsou zpět”, a odsunout škody napáchané Trumpem.

Proč se všeobecné zlepšení vztahů i atmosféry nepřeneslo do shody na razantním navýšení společného financování globálním vakcinace? Země G7 slíbily poskytnout chudším zemím miliardu dávek do konce tohoto roku, ale kritici namítají, že to zdaleka nestačí.

Pro mě je to záhada, ty sliby jsou strašně slabé. V závěrečném komuniké se konstatuje, že vlády států skupiny G7 utratily 12 bilionů dolarů na podporu svých ekonomik – a na globální vakcinaci teď slibují několik miliard dolarů, to je zlomek z této částky. Země G7 slíbily dodat miliardu dávek, ale vede se diskuze o tom, kolik je potřeba k vakcinaci celého světa, a většinou se říká něco mezi 9 a 12 miliardami. Takže jedna miliarda z dvanácti je směšná. Mezinárodní měnový fond uvádí, že můžeme do poloviny příštího roku naočkovat celý svět, ale takhle to nepůjde. Je to neuvěřitelné zklamání, prostě tomu nerozumím. Britská vláda musí nést aspoň část odpovědnosti vzhledem k tomu, že schůzce G7 předsedala. Vztahy mezi britskou a americkou vládou jsou špatné, nicméně zajímalo by mě, zda až tak špatné, že spolu nemůžou ani pracovat.

Často se mluví o tom, že pandemie otevřela prostor pro nové, kreativní přemýšlení o ekonomice. Vidíte to také tak? A kde ho vy případně vidíte vy osobně?

Koncem loňského roku, kdy jsme spolu mluvili naposledy, tak jsme viděli hodně diskuzí o “build back better” - tedy že je potřeba ekonomickou obnovu pojmout trochu jinak, než na co jsme byli zvyklí. Levice si myslela, že přišel její čas, že nyní všichni odvrhneme volné trhy a šetřivost a vezmeme za své nové, mnohem radikálnější myšlenky a opatření. Můj pocit je, že tohle nadšení bylo předčasné a realita západních zemí se příliš nezměnila. Nechci nijak snižovat jeho důležitost, ale koronavirový šok byl příliš krátký na to, aby vedl k politickým otřesům. Momentálně nic nenasvědčuje tomu, že se v nějaké zemi západní Evropy ujme moci radikálně jiná vláda. Pokud někde, tak to bude Marine le Pen ve Francii - a ta rozhodně nemá žádné inteligentní ekonomické myšlenky, jsou to slogany.

Platí to i pro USA?

V tom, co říkám, ale existuje jedna výjimka - a to jsou právě Spojené státy. Biden je centrista, nicméně jeho kabinet je plný docela radikálních lidí. Je samozřejmě důležité myslet na to, že co je radikální v Americe, bylo by v Evropě vnímáno zcela jinak. Prostě se snaží zavést sociální systém, který my bereme jako samozřejmý. A jak jsem již zmínil, není vůbec jasné, zda se jim to podaří protlačit Kongresem. Takže pokud nebude Biden velmi politicky úspěšný, nemyslím si, že uvidíme zásadní proměny existujícího systému. Zároveň je potřeba zmínit, že ve dvou oblastech, ne nutně ekonomických, podle mě k proměně myšlení došlo. Jednou z nich je otázka klimatu: politici myslí mnohem vážně to, že je potřeba něco dělat, než třeba před dvěma lety. Není to asi nutně pandemií, ale naladění je takové, že musíme konat teď a že příští dekáda bude určující. Druhá věc, kde vidím změnu, je v tom, že kombinace pandemie a následků finanční krize zcela jasně zvýšila roli a důležitost vlád v našich životech. Vlády jsou zpět.

Jak zásadní je to proměna?

Strany volného trhu již víceméně nikde neexistují, alespoň ne ty opravdové. Američtí republikáni jsou populistická pravicová strana, ne zastánci volnotržních principů jako před dvaceti lety. Myslím, že obecně budeme od vlád očekávat, aby dělaly víc věcí. Budeme otevřenější myšlenkám, že by se měly řešit otázky typu nerovností, klimatu, podpory ekonomického růstu. Myšlenka aktivnější vlády je přijímaná víceméně všude včetně Německa. Nicméně celá tahle idea má jeden velký problém - kde na všechny ty ambice vlády vezmou peníze. Sice se obrovsky zadlužily, ale zároveň stále existuje silný odpor k neomezeným deficitům. Představa, že budeme peníze nekonečně tisknout, jak navrhují některé ekonomické teorie, není akceptována včetně USA. Na jednu stranu tak vlády chtějí dělat víc, na druhou nechtějí zvedat daně. Tohle bude jedna z velkých politických bitev příštích deseti let.

Boris Johnson z klimatu udělal jednu ze svých priorit. Překvapilo vás to? Mohou konzervativci za pár let začít brát zpátečku právě kvůli tomu, že by museli zvedat daně?

Potřeba řešit otázku klimatu není v Británii nijak zpochybňovaná, vědecké závěry jsou zde všeobecně přijímány. A pokud vím, stejné je to všude po Evropě. V tom je velký rozdíl oproti Spojeným státům, na starém kontinentu to není zdaleka tak zpolitizované téma. V Británii je však problémem přesně to, na co narážíte – zda bude dostatečná vůle najít potřebné prostředky. Stejné dilema ale budou řešit i jinde. Pokud máme během příští dekády snížit emise o polovinu, jak vlády slibují, bude to radikálně transformativní věc. Osobně jsem velmi skeptický, že se to povede: vyžadovalo by to opatření typu uhlíkové daně nebo změny ve způsobu vytápění domů, a to vše jsou kontroverzní věci.

Zůstaňme tedy ještě u kontroverzních věcí. Zmiňoval jste, že vám přijde “hysterie” ohledně Číny přehnaná. Lze podle vás v jednání s Pekingem sloučit pragmatickou klimatickou spolupráci a důraz na morální hodnoty a bezpečnostní otázky? Nebudeme si muset vybrat?

Je zcela zřejmé, že pokud chceme řešit klima, musíme spolupracovat s rozvojovým světem a v první řadě s Čínou. Tyto země momentálně produkují víc než polovinu světových emisí a růst nových emisí jde za nimi. EU a Velká Británie produkují jedenáct procent emisí. I kdybychom za deset let naše emise eliminovali, celkový dopad bude nula, protože to vyváží růst emisí v rozvojových zemích. Na tom, co dělá Evropa, nezáleží. Spojené státy jsou větší, vyprodukují zhruba čtvrtinu emisí - a Čína ještě více. Rozvinuté země jsou vlastně jen vedlejší otázkou v celém tomhle problému, ale jsou přitom velmi důležité - protože ten problém nastartovaly a mají technologické kapacity se s tím vypořádat. Musí ukázat, že je možné mít standardy života hodné prvního světa a počínat si u toho čistě. Nicméně hlavní změny, co se týče nových přírůstků emisí, se musí odehrát v rozvíjejícím se světě, hlavně v Indii a Číně. Ať se nám to líbí, nebo ne, s Čínou budeme soupeřit, ale také budeme muset spolupracovat v řadě oblastí. Jednou z nich je klima, a pak se samozřejmě musíme snažit vyhnout konfliktu, nebo dokonce válce. Bude to velmi složité, protože jsme ideologické napětí hodně vyšponovali, obzvláště v USA, kde se z americko-čínského soupeření stala téměř až existenciální otázka. Bude těžké to trochu zchladit a bavit se racionálně, protože musíme paralelně vyjednávat v řadě citlivých a sporných oblastech, kdy jedna ruka dělá “a” a druhá “b”. Ale může se to povést, tak jako se to povedlo v 80. letech USA a Sovětskému svazu v otázce kontroly zbraní.

Dokončujete novou knihu, která se bude týkat obnovy demokracie a kapitalismu. Jak přemýšlíte o obnově, která by nebyla jen nostalgickým pohledem zpět, jak jsme o něm mluvili?

Nostalgie nás ze současných problémů zcela jistě nedostane. Přemýšlím nad tím takhle: fungující demokracie má jisté podmínky jako např. vláda práva, ochrana svobodných voleb a rozdělení moci. Je to velmi sofistikovaná hra, v níž se každý trochu omezí. Stejně tak to funguje v případě tržní ekonomiky, kde také musíte mít pravidla a omezení, jinak skončíte v plutokracii. Jak demokracie, tak kapitalismus jsou vysoce sofistikované systémy, které se mohou navzájem podporovat, ale i ničit. Velmi dlouho jsme jako lidé žili v systémech, kde jednotlivci s velkou ekonomickou mocí měli i moc politickou, až relativně nedávno se v západním světě podařilo vytvořit systém, který není dědickou autokracií. Moje kniha bude o tom, že se nám tenhle křehký systém začal rozpadat kvůli věcem, jako je růst nerovnosti, přehnaná liberalizace, deindustrializace, kolaps důvěry v instituce. Řešením není vrátit se do 60. let, nicméně podmínky pro fungování demokracie a tržní ekonomiky jsou víceméně pořád stejné, změnilo se pouze prostředí, v kterém je musíme splnit. Je potřeba nabídnout všem naději sdílené prosperity. Nemám sebemenší ponětí, jestli se nám to podaří, a historie stojí proti nám. Tématem mé knihy však je, že máme na víc - a musíme se o to alespoň pokusit.