Když mi Jana Kánská citovala báseň pro svou matku, věděl jsem, že je čas na knihu

Danielu Anýžovi v pondělí 29. června vychází knížka o životě Milady a Bohuslava Horákových Jdu s hlavou vztyčenou (Zeď, 2020). Novinář z Aktuálně.cz se spřátelil s jejich dcerou Janou Kánskou a z jejich rozhovorů do značné míry vychází. Popisuje nejen dopad justiční vraždy Milady Horákové na rodinu, ale i šťastné období, jež všichni tři zažívali. „Je trochu záhada, proč o příběhu tohoto páru a jejich jediného dítěte ještě nevznikla nějaká napínavá filmová série. Určitě by to na ni vydalo,” říká.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o justiční vraždě Milady Horákové?

Někdy na začátku 90. let. Ačkoliv jsem byl už docela vnímavý dospělý člověk - jsem ročník 1963 - jsem přesně ta generace, která se o tyhle věci nezajímala, protože jsem nebyl součástí formálního ani neformálního disentu. Byl jsem vysokoškolská šedá zóna. Měl jsem plán, že vyjedu jako šéf vrtné soupravy do Íránu nebo do Libye, proto jsem šel studovat geologii a hydrogeologii. Komunisti mi do toho ale hodili vidle, že v roce 1989 složili moc - a já jsem zjistil, že existují i jiné věci.

Kdy jste se rozhodl napsat knihu?

Relativně nedávno, přibližně před šesti lety, kdy už jsem se dobře znal s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové. Vyprávěla mi o svém otci, jehož jsem vůbec neznal, protože historie se soustředí na Miladu Horákovou, ale Jana sama mluvila víc o svém otci - a mrzelo ji, že v celém tom příběhu jako by nebyl. Tím určujícím momentem napsat knihu pak bylo, když komunistka Marta Semelová před čtyřmi pěti lety řekla něco v tom smyslu, že si to Milada Horáková zasloužila, a zbytek komunistické strany mlčel. V té době už jsem znal ságu celé rodiny - a rozčílil jsem se natolik, že jsem si řekl, že tu knížku opravdu napíšu.

Jak těžké bylo přesvědčit Janu Kánskou, aby vám svěřila svůj příběh?

Musel jsem získat její důvěru - že to nedělám jako senzacechtivý článek do novin, ale skutečně se zajímám o celý příběh. To se naštěstí povedlo, ale až postupně. V jednu chvíli mi pak svěřila otcovy rukopisné vzpomínky, 120 až 150 stránek, které si udělal ve Washingtonu v 60. letech, a dala mi i svoje osobní poznámky z 90. let. Nebylo to nic rozsáhlého, ale bylo tam všechno, na co si v tu chvíli vzpomněla. V momentě, kdy mi dala do ruky těch asi 60 stránek formátu A5, jsem pochopil, že je čas to vzít vážně.

Jste první novinář, kterého neodmítla?

Vím, že ji kontaktovalo víc novinářů. Myslím, že jsem měl tu výhodu, že jsem mohl být v USA nepřetržitě v letech 2006 až 2010, kdy jsem dělal zpravodaje Hospodářských novin a kdy jsme se vídali a stali se z nás kamarádi - bavili jsme se o dětech, o americké politice, o naší politice. I poté jsem k ní měl setrvalý přístup, protože shodou šťastných okolností jako novinář dělám Ameriku, takže jsem tam mohl často být a jezdit za ní. Seznámili jsme se kupodivu už v 90. letech, se svým manželem Karlem Kánským se sem na začátku 90. let na necelé dva roky dočasně vrátila a pracovala na ministerstvu zahraničí, ale myslím, že si na to  nepamatovala. Pak jsme se potkali až v roce 2006 ve Washingtonu a padli jsme si do oka. Jana je - když to řeknu nejjednodušeji - úplně normální. Člověk je zvědavý, když před ním stojí dcera Milady Horákové; čeká, co se bude dít. Ale nechal jsem si novinářské otázky stranou a začali jsme se bavit o americké politice, která nás oba zajímá. Myslím, že to ocenila.

Amerika je známá mimo jiné velkými dramatickými příběhy, které si připomíná. Jsou Bohuslav a Milada Horákovi takovýhle velký příběh? 

Myslím, že přesně jsou. Bohuslav Horák byl velmi zajímavý člověk, byl vystudovaný zemědělský inženýr, ale velmi múzická osobnost. Zajímal se právě o hudbu, měl cit pro jazyk, skládal básně, měl výtvarný talent -  ostatně když byl za války zatčen, dost mu to pomohlo, protože začal portrétovat gestapáky v Praze v Pečkárně a vytěžil z toho návštěvy rodiny. Když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že se tu šťastně sešli dva lidé, každý sám o sobě hodně zajímavý, kteří se do sebe zamilovali. Ona byla dynamičtější; její přirozeností bylo se angažovat v tom nejlepším slova smyslu. To člověk pochopí, když vidí, že první, co Milada Horáková udělala po návratu z německého vězení po pěti letech, bylo, že se začala starat o příchod ostatních vězňů. Když Jana s babičkou přijely ze Zbiroha, máma nebyla doma, protože už zase něco organizovala. No a vedle ní Bohuslav Horák, který v československém rozhlase vymyslel svůj vlastní pořad, kde se snažil venkov přesvědčit o tom, že tenhle stát, který založili s Masarykem, je opravdu jejich a že se musí snažit zvelebovat ho. Pak se samozřejmě vše zhroutilo, když je oba dva zatkli za protinacistický odboj - a co nezvládli nacisté, dodělali o několik let později komunisté.

Jak si vysvětlujete, že jejich příběh ještě nikdo před vámi v Česku nezachytil, až už v knize nebo ve filmu? Mohla za to Jana Kánská, která si k sobě každého nepustila?

Janou to rozhodně není. Pozornost nevyhledává, ale není to zase tak, že by se bránila, když se někdo zajímá o její mámu a tátu. Proč to tak je, nevím. My jsme hodně sebestředný národ, a přitom tohle nezpracujeme. Je to trochu záhada. Být to v americkém prostředí, už je z toho dramatická filmová série, protože by to na ni určitě vydalo.

Je něco, co vám Jana Kánská nepopsala, kam ani vás nepustila?

Nechce moc mluvit o tom dlouhém období, kdy v Československu žila sama, těch sedmnáct let od zatčení její matky do roku 1966, než poprvé vyjela za otcem do Ameriky, a pak ještě necelé dva roky, než se mohla vystěhovat. Nemohla jít studovat, třikrát se neúspěšně hlásila na medicínu, takže si pak udělala zubní nástavbu a pracovala jako zubní laborantka. Měla okolo sebe partu lidí, se kterými jezdila na lyže a na vodu. A to je tak asi všechno, co o tom období člověk ví - kromě toho, že byli všichni pod dohledem StB, přinejmenším do začátku 60. let.

Mluvili jste o tom, jestli se do někoho zamilovala? Když se vystěhovala do Ameriky, byla jí 33 let a byla svobodná, bezdětná.

Přesně o tomhle právě nemluví. Mám pocit, že ji mrzí, že její život možná nebyl tak plný, jak by ona sama chtěla. Já jsem se samozřejmě ptal na vážné známosti, píšu to i ve své knize, a ona mi na to řekla: “No tak ono to vždycky skončilo tím, že když se dotyčný dozvěděl, že jsem dcera Milady Horákové, tak se nějak stáhl.”

Čeští mládenci nebyli úplně zocelení… 

Nebyli. Já jsem to zkoušel různě, několikrát jsem se k tomu vracel - a ona to vždycky nějak zamluvila. V tomhle zůstává její 13. komnata. Ale řekla mi zajímavou věc: poslední rok, kdy už věděla, že odejde do Ameriky, schválně omezila společenské kontakty, nechodila na akce, kam by jinak šla s kamarády, aby se jí po tom nestýskalo. Nicméně když mi o tom vyprávěla, tak nakonec řekla: “Ale ono se mi zase nemělo moc po čem stýskat.” Myslím, že tu byla hodně sama.

Jak žil zbytek její rodiny?

Konkrétně Věra Tůmová a Josef Tůma, její teta a strýc, u kterých žila po celou tu dobu, na to doplatili. Věra Tůmová byla vystudovaná pedagožka, byla učitelkou do procesu s Miladou Horákovou, ale pak dělala až do konce života uklízečku. Josef Tůma byl strojní inženýr, měl čerstvě rozjetou projekční  kancelář, kterou mu komunisté zavřeli, a on pak byl řadovým referentem v inženýrsko-průmyslových stavbách. Byl to přitom velký odborník a talent. Po volbách 1946, kdy už rodina Milady Horákové začala trošku finančně strádat, protože Bohuslava Horáka z rozhlasu komunisté vyhodili a Milada dělala podřadnou úřednici, je hodně finančně podporoval. A samozřejmě je všechny sledovala StB. Janu si pozvala StB na výslech ještě v roce 1958 a Věra Tůmová chodila na výslechy ještě prokazatelně na začátku 60. let.

Kdo byl pro Janu Kánskou nejdůležitější rodič? Její matka, babička nebo teta, u kterých strávila většinu života před odchodem do Ameriky?

Ptal jsem se jí na to a ona bez váhání řekla “táta”. Táta byl ten, kdo byl odpoledne po práci doma, se kterým si hrála, s kým si povídala, kdo ji často večer ukládal. Milada Horáková trávila s rodinou možná neděle, ale jinak byla pořád pryč. Taky proto Jana tvrdí, že když se s otcem po těch sedmnácti letech potkali, a mezitím mezi sebou měli jen jeden jediný telefonát, tak to kliklo, jako by se viděli včera. Tvrdí to ona a je to stejné ve vzpomínkách Bohuslava - nezávisle na sobě říkají, že okamžitě zase začali fungovat.

Mluvili jste spolu o strachu, který musel být v životě Jany Kánské všudypřítomný? Bála se někdy?

Je to zvláštní. Například při zatčení Milady Horákové gestapem v roce 1940, kdy Janě bylo necelých sedm, to musel být děsivý zážitek, když ji gestapáci převáželi autem k babičce. Ona sama to popisovala tak, že ji vystrčili přede dveře a že ji tam postavil “muž s hadíma očima”. Ale slovo strach nepoužívá. Neslyšel jsem od ní větu, že by měla strach nebo se bála. Přestože i pak při zatýkání jejího táty v roce 1949 toho muselo být na šestnáctiletou holku dost, když nad ní stáli rozzuření policajti a křičeli Kam zmizel tvůj otec?! Ale ani tady neřekla, že měla strach. Uvědomovala si, že to byl dramatický moment, který měl svoji dynamiku, protože tátovi se podařilo utéct - ale popisuje to tak, že z toho člověk necítí žádnou velkou tíseň.

Čím to je? Sama Jana Kánská několikrát řekla, že by asi nedokázala být tak silná jako její matka.

Jana sama říká, že byla dlouho dost dětská. Že se o záležitosti svých rodičů vůbec nezajímala. Zajímalo ji školní prostředí, sport, chodila do sokola; nebyla typ toho moudrého dítěte, které to prožívá s rodiči. Říká to upřímně, ví, že v šestnácti už by bývala měla být vyspělejší ve smyslu zájmu o společenské dění, ale že prostě nebyla. Myslím, že jí to pomohlo všechno snáz přečkat - a možná, že to bylo i vynucené, že se radši utíkala do svého světa, než aby sledovala, kdo k nim chodí, a zkoumala, co to znamená.

Byl to i důvod, proč se v Americe neangažovala mezi československými opozičníky? 

Myslím, že si chtěla hlavně od všeho odpočinout a vybudovat si svůj vlastní domov. V Americe potkala Karla Kánského, který sám v roce 1956 před komunisty utekl ve vlaku s uhlím přes Rakousko do USA, kde vystudoval ekonomiku, a pak ji učil v Pittsburghu. Vzali se, narodily se jim rychle za sebou dvě děti. Vdávala se v roce 1971, když jí bylo 37, a říkala mi, já jsem rodinný typ, chtěla jsem mít děti a být konečně sama sebou.

Vytýkala někdy Miladě Horákové, že nebyla lepší matkou? A vytýkala si to Milada Horáková?

Ve  chvílích psychické nepohody to Miladu Horákovou trápilo. Ať už to bylo ve vězení v Terezíně nebo pak v komunistickém kriminále, kde to „zdokumentovala“ donašečka. V Terezíně říkala, že když to dobře dopadne a ona přežije, bude se víc věnovat Janě. A o tom, co pak udělala jako první, v ten samý den, kdy se vrátila domů, jsem už mluvil. Ale právě proto jí to Jana vůbec nevyčítá. Ví, že by to nemohlo být jinak - a že kdyby se s otcem snažili udržet ji víc doma, tak je rodina nešťastná a nakonec by se možná rozpadla. A už vůbec svojí matce nevyčítá, že kvůli tomu to skončilo, to jak skončilo. Ptal jsem se jí na to několikrát a nemá žádnou zášť.

V předvečer popravy Milady Horákové nebylo Janě Kánské umožněno matku ani naposledy obejmout, nesměly se fyzicky dotknout. Jak o tomhle dnes už poměrně známém momentu absolutní krutosti ona sama mluví?

Popisuje ho věcně. Když se jí na to člověk ptá,  samozřejmě si není jistý, jestli reakce nebude tak emotivní, že ze slušnosti u toho nebude vlastně chtít ani být. Ale tak to nebylo. Ona říkala: “No a nemohly jsme se ani obejmout. A pak za dva dny jsme přišli do krematoria, kde zase nebyl žádný pohřeb a nedali nám ani urnu.” A říká to klidně. V jejích vzpomínkách to je poslední stránka zápisu - a je z toho je cítit, jaké to muselo být, když píše “nezbývalo než zamávat a poslat vzdušný polibek”. Tečka. A pak je jedno slovo. “Strašné”. Podtrženo, tečka. A pak to pokračuje, že se druhý den ráno probudila se zvláštním tíživým pocitem. “Den byl krásný a slunný.” Tečka. Jak jsem ty krátké věty a kontrapunkty četl, pochopil jsem, že takhle nějak asi šestnáctiletý člověk všechnu tu hrůzu zpracuje.

Dopis na rozloučenou od matky dostala Jana Kánská až po čtyřiceti letech, v lednu 1990 z rukou tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové. Mluvili jste spolu o té chvíli, kdy dopis dostala?

Nemluvili. Je to jedna z věcí, na kterou jsem se zapomněl zeptat - na pocit, když dopis četla. Vím, že teď v televizi řekla, že to bylo velmi dojemné. Přede mnou Jana citovala básně, které napsal pro Miladu a Janu Bohuslav Horák z německého vězení na Pankráci. Tedy on je nepsal, neměl čím, ale pamatoval si je a po válce je sepsal. Nebylo jich moc, asi šest osm, jmenovaly se Verše z Pankráce - a z nich Milada Horáková zpaměti cituje ve svých posledních dopisech před popravou. Jana mi je přeříkala, a při tom se rozbrečela. V té chvíli jsem věděl, že mi věří; a že je čas na knížku.