Kary se v Rakousku nesnažil někým stát. Byl Schwarzenberg, to stačilo

Rodina Schwarzenbergů v českých zemích po několik staletí vlastnila hrady, zámky a lesy, ale po nástupu komunismu v roce 1948 o veškerý majetek přišla a byla přinucena uprchnout do Rakouska. Schwarzenbergovi se usadili ve Vídni, kde žili relativně skromným životem v městském bytě. S mladým Karlem Schwarzenbergem se tu během vysokoškolských studií seznámil budoucí galerista John Sailer. Z mladíků se stali celoživotní přátelé a Sailer tak mohl sledovat, jak se z chudého a zvídavého českého šlechtice, se kterým obrážel vídeňské lokály, postupně stal vlivný kníže a výrazná politická osobnost. „Možná to bude znít idealisticky, ale důležití lidé v politice jsou ti, kteří mají pocit, že mají sloužit. Nevstupují do politiky proto, aby se někým stali, ale aby sloužili jiným lidem. A já jsem přesvědčený, že Karlův cíl od samého počátku nebyl se někým stát, ale právě sloužit druhým,“ říká Sailer, který Respektu také poskytl své dosud nepublikované fotografie.

 Pamatujete si, kdy jste naposledy s Karlem Schwarzenbergem mluvil?

Telefonovali jsme si spolu během posledního týdne jeho života, kdy už byl v nemocnici.

 O čem jste spolu mluvili?

O ničem zvláštním. Zeptal jsem se ho: „Jak se máš, Karle?“ –⁠ a on řekl, že nic moc. Pak jsme si řekli pár slov a popřáli si hodně zdraví. V těch posledních týdnech jsme spolu neprobírali žádné složité politické otázky. Volali jsme si, abychom věděli, jak se tomu druhému daří, a řekli si, že se těšíme, až se zase uvidíme. Doufal jsem, že brzy přijede do Vídně a poobědváme spolu, jako jsme to byli zvyklí dělat po mnoho let. Kdykoli přijel do Vídně, poslal svého šoféra Michaela, aby mě vyzvedl, protože jsem upoutaný na vozík. Odvezl mě ke Karlovi domů do Schwarzenberského paláce a tam jsme s ním a většinou i jeho ženou Theresou poobědvali. Tyhle společné obědy jsme měli velmi často. V září jsem byl na návštěvě v USA, takže když přijel do Vídně, nezastihl mě tu, ale v srpnu jsme spolu ještě obědvali.

Jak to vzniklo?

Tyhle naše obědy mají dlouhou tradici. Na oběd ke Schwarzenbergům jsem začal chodit už na samém začátku našeho přátelství v padesátých letech. Můj otec zemřel v roce 1957, má matka krátce poté vstoupila do diplomacie a byla vyslána jako ambasadorka do Bangladéše, takže jsem zůstal ve Vídni sám. Rodina Schwarzenbergových mě tehdy zahrnula do své sféry; měli pocit, že jsem tu byl trochu osamělý. Karlova maminka byla asi přesvědčená, že se chodím stravovat do kaváren, kde si dávám párek s chlebem nebo něco takového a cítila potřebu se o mě postarat. Takže mě zvali k sobě domů na oběd či večeři poměrně často. Byl tam vždy Karlův otec i matka. Ta byla… ne vyloženě přísná, ale měla velkou autoritu.

 Byla hlavou domácnosti?

Rozhodně. Karlův otec byl sice velmi příjemný, ale trochu uzavřený intelektuál, který se v naší společnosti velmi často ukrýval za novinami. V domácnosti rozhodovala ona. Důležitou postavou byla také kuchařka Mitzi, protože vlastnila klíč od lednice a měla tak určitou moc. Zamykala ji, aby jí tam děti nechodily na potraviny připravené na vaření. Býval jsem u nich často a někdy byla v bytě ještě jiná návštěva nebo společnost lidí. Třeba když přijel nějaký univerzitní profesor z Ameriky, tak mě vždycky pozvali, protože věděli, že jsem ještě jako malý chlapec vyrůstal v Americe a asi si mysleli, že si s ním budu chtít povídat.

To bylo v době, kdy Schwarzenbergovi bydleli v měšťanském bytě v Jacquingasse, tedy než Karla Schwarzenberga adoptoval jeho bohatý strýc Jindřich, díky čemuž se z příslušníka zchudlé a okradené rodové větve stal dědic rozsáhlého majetku?

Začalo to ještě v Jacquingasse –⁠ a poté, co byl Karel vybrán za rodového dědice, se naše setkání přesunula do zmíněného Schwarzenberského paláce, kde tradice společných obědů pokračovala vlastně až doteď. Což je svým způsobem překvapivé vzhledem k tomu, jak odlišní jsme byli. On pocházel ze staré šlechtické rodiny, mí rodiče byli sociální demokrati, takže mezi námi byly rozdíly v politických názorech. Ale nikdy to nebyl problém, ani jeden z nás nebyl ideologicky zaťatý. Dokázali jsme se na věci dívat realisticky. 

Co to znamená?

On byl ochotný kritizovat zkorumpované politiky ve svém táboře a já jsem byl zase kritický, pokud jsem cítil, že je něco špatně v tom mém. Ale náš pohled na svět se v těch podstatných věcech zas tolik nelišil. Protože jednou z velkých kvalit Karla Schwarzenberga bylo, že měl soucit s těmi, kterým se dařilo špatně. Řeknu vám k tomu jeden příběh, který mi utkvěl v hlavě a podle mě ukazuje, co jsem na něm měl tak rád. Stal se v době, kdy palác v centru Vídně zrovna čerstvě zdědil a pozval mě na snídani, aby mi ukázal, jak to tam vypadá. Když jsem dorazil, snídaně byla připravená a na stole bylo všechno, co si dokážete představit, různé druhy sýrů, šunky a všeho možného. Vypadalo to jako ve filmu. Pak přišel zaměstnanec, který nám nesl kávu. Všiml jsem si, že se trochu třese, a když podnos donesl až k nám, roztřásl se tak, že kávou polil Karla, mě, stůl i všechno kolem. Byla to taková malá katastrofa. Pamatuji si, že ten muž se jmenoval Josef. Když opustil místnost, řekl jsem Karlovi: „Kary, teď jsi bohatý člověk, můžeš si dovolit najmout někoho, kdo tě každý den nepolije kávou.“