Hodně z nás hledá ve vztazích pohádku o štěstí

Vztahy s jinými lidmi jsou pro nás klíčovou složkou životní spokojenosti. Jeden typ vztahu ale spojujeme přímo se štěstím, v čemž nás nakonec vzdělávají už od dětství pohádky - ideálem je heterosexuální monogamní vztah, do kterého se narodí dětí. Štěstí lze ale nalézt i v jiných modelech či v single životě. “I když jsme spokojeni s tím, že to máme jinak, tak nám často okolí připomíná, jak bychom to měli mít. Případně nevěří tomu, že ti lidé jsou skutečně šťastní. Mám klienty, kteří mají pocit, že musí svoje štěstí neustále před někým obhajovat,” říká terapeutka a socioložka Markéta Šetinová. Hlavním tématem aktuálního vydání Respektu je právě hledání štěstí. Následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

 Hledají lidé štěstí ve vztazích?

Hledají. Takovou mám alespoň zkušenost z práce s klienty. A jak ze zkušeností klientů, tak různých výzkumů také vyplývá, že tam štěstí nacházejí. Velmi zajímavá je dlouhodobá studie z Harvardu, v rámci níž několik dekád sledovali lidi, tedy zejména muže, a ptali se mimo jiné také na štěstí. Tým vědců pod vedením psychiatra Roberta Waldingera zjistili, že nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím životní spokojenost nejsou peníze nebo třeba příslušnost k sociální třídě, není to dokonce ani zdravotní stav, ale vztahovost. A výzkumů, které to potvrzují, je víc.

Musí to být nutně vztah partnerský?

Nemusí. Spíš se ukazuje, že to může být jakýkoliv druh blízkosti, ale i méně blízké vztahy. Dělá nám zkrátka dobře, když jsme v komunitě. Za mnou nicméně chodí především lidé, kterým chybí vztah partnerský.

A díky tomu jsou méně spokojení v životě?

Je to komplikovanější. Mám mezi klienty hodně lidí, kteří jsou spokojeni single, ale zároveň hledají partnerský vztah. Na jednu stranu tedy není pochyb o tom, že nám vztahy s jinými lidmi prospívají, ale zároveň platí, že máme ve společnosti celkem silnou představu o tom, že cesta ke štěstí vede především přes partnerství. A to ne jakékoliv partnerství, ale přes partnerství, které je jasně definované - ideálně heterosexuální, monogamní, s dětmi.

Zkrátka jako v pohádkách - byla svatba a pak žili šťastně až do smrti.

Takovou pohádku hodně z nás hledá. Tenhle ideál, který si v různých příbězích předáváme a internalizujeme. Nepřistupujeme k němu příliš kriticky a věříme, že když se nám podaří tenhle model splnit, budeme zaručeně spokojení. I lidé, kteří jsou jinak v pohodě, si od toho slibují ještě větší štěstí. A pak se setkávám s lidmi, kteří naopak v životě nejsou spokojeni vůbec a věří tomu, že milostný vztah vyřeší všechny jejich problémy a pak konečně budou šťastní. Ale takto to úplně nefunguje.

A mají lidé i konkrétní představu, jak by měl šťastný vztah vypadat?

To může být další mýtus, který lidé sdílejí - že v partnerství máme být neustále spokojení. A možná to i trochu souvisí s tím, že ve fázi zamilovanosti to tak často skutečně je.

Zamilovanost nás dokonale zmátne.

S tím souvisí další otázka, kterou si klademe o štěstí ve vztazích, tedy, jestli je nutné se o něj snažit. Protože ve fázi zamilovanosti se nemusíme snažit vůbec. Vše je úplně přirozené, automatické. A krásné. Pracuji s lidmi, kteří jsou zamilovaní, a mám to moc ráda, protože to je krásná energie, byť víme, že ji zařizuje chemie v mozku. Pro hodně lidí pak není snadné přejít do další fáze partnerství, kdy zamilovanost vyprchá a vše už není tak růžové. A pro některé to je okamžik, kdy z toho vztahu odcházejí. Psycholog Jonathan Haidt pojmenovává v souvislosti se zamilovaností dva kritické okamžiky: kdy jsme zamilováni moc a děláme rozhodnutí nepřiměřené naší fázi vztahu, třeba svatba po třech týdnech. A pak právě přechod ze zamilovanosti do dlouhodobějšího partnerství, kdy chemie opadne, a my si říkáme: „A tohle je všechno“?

Jinými slovy je dobré i ve vztazích myslet na to, že „omamné štěstí“ není moc trvalé.

Stejně jako neexistuje život prožívaný výhradně ve spokojenosti, neexistuje ani takový vztah. V každém vztahu jsou těžké chvíle, problémy. Pak je nutné naučit se s tím žít, umět to do vztahu integrovat, přijmout, že to tak je a že to je ok. A že to nutně nemusí být důvod vztah opouštět. Nikdo není ve vztahu v euforii padesát let v kuse.

A když už trvalejší štěstí ve vztahu najdou, je to individuální - nebo štěstí ve vztazích zažíváme všichni podobně?

Myslím, že hodně podobně - lidé často mluví o velkých pocitech blízkosti, otevřenosti, o nových zážitcích. Že se mohli na někoho spolehnout, opřít se. Pak mluví také o hezkých romantických gestech, která vyjadřují uznání, zájem. Mimochodem je zajímavé, jak lidé v zamilovanosti říkají úplně stejné věci. Třeba o pocitu, že partnery znají celé roky. Nebo vzájemnou kompatibilitu ukazují na malých detailech, třeba že mají oba rádi oříškovou čokoládu. Měla jsem klienta, který byl nadšený z toho, že s partnerkou oba nemají rádi komáry. Máme pocit, že naše láska je unikátní, ale prožitek lásky je nakonec velmi podobný.

Jak píše Tolstoj v Anně Karenině, že šťastné rodiny jsou jedna jako druhá, ale nešťastné jsou nešťastné každá po svém.

Ve štěstí a koneckonců i v lásce to hodně platí, byť samozřejmě v detailech se lišíme. Ale esence je podobná.

Mají někdy vaši klienti pocit, že mají na štěstí v partnerství nárok? A když se jim to nedaří, tak jsou frustrovaní?

Vidím frustraci u lidí, kteří se o partnerství hodně snaží. Jsou single lidé, kteří na sobě hodně pracují, usilují o to, aby vztah navázali a pak udrželi. A některým se to stále nedaří. Důvody jsou individuální, ale velkou roli hraje i skutečnost, že nikdy nemáme pod kontrolou všechny faktory. V seznamování je důležitá náhoda, nelze vše kontrolovat. Takže nejde o automatický nárok, ale o představu, že když na sobě pracuji, tak by se to mělo stát. Většinou se to stane, ale ne vždy. Nebo to nejde tak rychle, jak by chtěli, nebo partner není úplně podle jejich představ.

Když nám kulturní kontext říká, že štěstí najdeme v určitém typu vztahu, znamená to, že je pro nějaké lidi těžší si uvědomit, že jsou šťastní v jiném uspořádání?

Jednoduché to určitě není. Krásně o tom mluví psycholožka Bella De Paulo, která zkoumá fenomén singles a jejich diskriminaci a která říká, že je velmi těžké se oprostit od “ideologie manželství a rodiny”, kterou máme spojenou se štěstím. Ale i když se od ní oprostíme a jsme spokojeni s tím, že to máme jinak, tak nám okolí často připomíná, jak bychom to měli mít. Případně nevěří tomu, že ti lidé jsou skutečně šťastní. Mám klienty, kteří mají pocit, že musí svoje štěstí neustále před někým obhajovat.

Je v tom i rozdíl mezi ženami a muži?

Pro ženy je to náročnější, protože tam hraje roli rovina mateřství. Lidem okolo někdy přijde zatěžko uvěřit, že žena může být šťastná bez muže a bez dětí. Samozřejmě je tam i rovina věku – největšímu tlaku čelí ženy mezi 30 a 45 lety.

Lidi si často myslí, že to single ženy jen předstírají.

Přesně tak. Nechce si to přiznat. Není to tak, že by jim někdo nadával, ale jsou to neustále nějaké poznámky, komentáře, údiv. Nedostanete pozvání na akci, kde jsou jen páry nebo rodiny. Tisíc maličkostí. Často to není myšleno zle, ale může být únavné tomu čelit.