Diktátoři nás nejdřív přinutí, abychom se do nich zamilovali, a pak nás zničí

Co měl Saddám Husajn k obědu, než zaútočil na Írán? Jaký pokrm připravil k večeři kuchař bývalého ugandského prezidenta pro Idiho Amina poté, co se tento generál pučem zmocnil prezidentského paláce? A jaké bylo oblíbené jídlo Fidela Castra? Vzhledem k tomu, že mluvíme o krvavých diktátorech, kteří měli často na svědomí genocidy, mohou podobné otázky působit nevhodně, ale reportéra Witolda Szablowského fascinují. Známý polský novinář proto vypátral nejen bývalé osobní kuchaře zmíněných vládců, ale také Pol Pota a Envera Hodži, aby jim podobné otázky položil.

Sbíráním jejich příběhů strávil tři roky a objel čtyři kontinenty. Výsledkem je kniha Jak nakrmit diktátora, která je mnohem víc než souborem exotických kuriozit. Na příbězích lidí, kteří pracovali pro největší vrahy 20. století, Szablowski nabízí jedinečný pohled na nedávnou historii. Ukazuje ji optikou malého člověka, který je sice svědkem dějinných tragédií, má však minimální moc je ovlivnit, protože za sebemenší prohřešek mu hrozí poprava. „Když jsem kuchařům říkal, co se v jejich zemích doopravdy dělo, tak odpovídali: A co jsme měli dělat,“ říká Szablowski v rozhovoru pro Respekt.

Jeho kniha Jak nakrmit diktátora vyšla kromě polštiny také ve světovém nakladatelství Penguin Random House a brzy vyjde v češtině v nakladatelství Dokořán. Popisuje v ní vzestup vládců, kteří často začínali jako vojáci či partyzáni, a poté se stali diktátory a masovými vrahy. Stejně tak líčí osudy kuchařů, jejichž osud se s těmito vládci nerozlučně propojil - a zkoumá, jak se cítili a co prožívali. Kniha tak podle Szablowského ukazuje, co diktátoři dělají se svými poddanými: „Jsou skvělí svůdníci. Nejdříve nás přinutí, abychom se do nich zamilovali, a pak nás zničí,“ říká reportér a dodává: „Abyste byli diktátorem, nemusíte vést nějakou zemi. Tuhle povahu najdete ve vedení velkých firem, v polské církvi a na mnoha místech ve společnosti.“

Při četbě knihy jsem si vzpomněl na román Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala. Znáte ho?

Zastavte mě, jestli se vám to nehodí do interview, ale narazil jste na zcela oddaného fanouška Bohumila Hrabala. Pokud jste si na něho vzpomněl při čtení mé knihy, je to největší kompliment, jaký mohu dostat. Četl jsem všechny jeho knihy, navštívil jsem nemocnici, kde vyskočil z okna, několikrát jsem byl v hospodě U Zlatého tygra, kam chodil. Číšníci mě ale neobsloužili, byl jsem turista, které tam nemají rádi. To se mi líbilo, protože díky tomu to místo působilo opravdově, představoval jsem si, jak to tam vypadalo, když tam býval Hrabal štamgastem. Jedním z nejšťastnějších dní během mých návštěv Prahy byl pak ten, kdy mi U Zlatého tygra konečně donesli pivo.

Hlavní postava románu Obsluhoval jsem anglického krále je číšník, který obsluhuje často velmi prominentní hosty za všech režimů – za první republiky, nacismu i komunismu. Není zvlášť statečný a dokáže přežít za všech okolností. Právě tím mi připomněl hrdiny vaší knihy:  kuchaře diktátorů, kteří jsou rovněž nedobrovolnými svědky velkých dějin a snaží se hlavně přežít. Byl tedy pro vás Hrabalův román inspirací?

Moje kniha má tři inspirační pilíře. Jedním je zcela určitě Obsluhoval jsem anglického krále. Tím druhým je kniha Císař od polského reportéra Ryszarda Kapuścińského, která vypráví příběh etiopského autokratického vladaře Haile Selassieho. Kapuściński popisuje autokracii, ale ukazuje ji na malých detailech a z pohledu lidí, kteří tyranovi slouží. Císař Haile Selassie měl třeba psa - a jelikož byl sám tak trochu bůh, i jeho pes byl posvátný. V úvodní scéně knihy císařův pes počůrá boty premiérovi Etiopie a on nemůže ani ceknout. Tahle pasáž toho prozrazuje o diktátorech strašně moc. A třetí inspirací byl film Jak se vaří dějiny od slovenského dokumentaristy Petera Kerekeše pojednávající o kuchařích ve válečných zónách. Líbí se mi, že autor používá jídlo jako nástroj, jak ukázat historii.

A jakou jste měl motivaci věnovat několik let života kuchařům a vaření? Nebál jste se, že ty příběhy budou nakonec banální?

Jak víte z knihy, málem jsem se nestal novinářem, ale kuchařem, jejichž profesi považuji za jednu z nejvíce fascinujících na světě. Bez aut a bez střechy nad hlavou přežijete, bez jídla ne. Kuchaři jsou matematiky, lékaři i umělci najednou. A z těch mnoha měsíců, které jsem v mládí strávil v kuchyních ve společnosti kuchařů, vím, že bývají i skvělými vypravěči. Ve své novinářské kariéře jsem tak celou dobu čekal na příležitost, abych mohl vyprávět příběh o kuchařích. Nepřicházela – než jsem zhlédl zmíněný film Jak se vaří dějiny, kde vystupuje i kuchař bývalého jugoslávského maršála Josipa Broze Tita. Když jsem ho viděl mluvit, řekl jsem si: Pane bože, ten musel zažít tolik neuvěřitelných okamžiků, musím ho najít a položit mu víc otázek. A našel jsem ho a mluvil s ním. Do knihy se nakonec nedostal, ale pomohl mi najít téma, které mě zcela pohltilo. Strávil jsem tři roky cestováním po čtyřech kontinentech, jezením skvělého jídla, a přitom jsem poslouchal vyprávění o nejtemnějších okamžicích 20. století od lidí, kteří jich byli svědky. Co může být víc fascinující?

Nakonec jsou v knize kuchaři pěti diktátorů: Saddáma Husajna, Idiho Amina, Envera Hodži, Fidela Castra a Pol Pota. Proč těchhle pět – nestačil by na knihu jeden z nich?

Byl jsem ambiciózní, chtěl jsem, aby kniha nebyla „jen“ reportáží o kuchařích diktátorů. Chtěl jsem, aby v ní figurovali kuchaři ze všech možných období minulého a začátku současného století. V knize tedy čteme o 50. a 60. letech, sledujeme dekolonizaci Afriky, pak popisuji studenou válku, je tam příběh z 90. let i ze začátku třetího tisíciletí z války v Iráku. Chtěl jsem vytvořit takovou kulinární mapu a současně portrét 20. a 21. století. Skrze jídlo a vaření jsem se snažil popisovat historii světa. Když vzpomínám na příběh kuchařky Pol Pota, což pro mě bylo nejvíc fascinující setkání, tak ona by možná vystačila na samostatnou knihu; ostatní kuchaři by ji podle mě neutáhli.

Kterým diktátorem, respektive kuchařem jste začal?

První byl Enver Hodža, působil, že bude nejjednodušší a nepředstavoval velké riziko. Doletět z Varšavy do Albánie je snadné, stačí nasednout na letadlo, přestoupit ve Vídni a za pět hodin jste v Tiraně, odtamtud pak už jen hodinu autem do města Durrës, kde žije. Říkal jsem si, že když udělám chybu, třeba se nezeptám na ty správné otázky, tak se můžu snadno vrátit a zkusit to znovu. Nakonec se ukázalo, že Hodžův kuchař byl velmi složitý. Jako jediný mi nedovolil uvést skutečné jméno a publikovat svůj portrét, protože měl pořád strach. Dva měsíce jsme vyjednávali, co smím a co nesmím v knize použít. Ale měl naprosto úžasný příběh. Pracoval osmnáct let jako kuchař jednoho z nejpsychopatičtějších diktátorů - a věděl, že každý den může být jeho posledním. Dodnes kvůli tomu trpí posttraumatickou stresovou poruchou: má úplně stejné symptomy jako vojáci, kteří se vrátili z války. Stačilo, aby udělal sebemenší chybu, a Hodža by třeba měl zažívací problémy. Stačilo, aby měl diktátor špatnou náladu, a poslal někoho bezdůvodně na popravu. A tenhle kuchař tak věděl, že jeho jediná šance je stát se pro vůdce zcela nepostradatelným, takže přemýšlel, jak to udělat. Přišel na geniální nápad, který teď nebudu prozrazovat těm, kdo knihu ještě nečetli.

Jak vůbec novinář vypátrá osobního kuchaře bývalého diktátora?

S Hodžou to bylo snadné, protože mám mezi přáteli albánské novináře, kteří věděli, jak se jeho bývalý kuchař jmenuje a kde žije. U ostatních to bylo složitější. Musíte umět hledat na internetu a pátrat po sebemenší stopě, kterou dotyčný zanechal. Když jsem třeba hledal kuchaře Idiho Amina, zadával jsem do vyhledávače kombinaci slov „kuchař“, „Idi Amin“ a „Uganda“ ve všech možných jazycích od angličtiny přes francouzštinu a španělštinu až po svahilštinu. A právě ve svahilštině jsem našel nenápadný článek v ugandských novinách o majetkovém sporu dvou mužů, kteří se spolu soudí o pozemky. A na konci článku byla zmínka, že jeden z nich prožil zajímavou epizodu, kdy deset let sloužil jako osobní kuchař bývalého ugandského prezidenta Idiho Amina. Když najdete takovou zmínku, je to skvělé, ale i to je teprve začátek. Pak je potřeba najít novináře, který psal ten článek, a přesvědčit ho, aby zajel do vesnice, kde kuchař bydlí, našel ho a zeptal se, zda by byl ochotný mluvit s dalším novinářem. A s dalšími kuchaři to bylo ještě těžší - třeba kuchaře Saddáma Husajna jsem hledal tři roky.

Další věcí je získat si jejich důvěru. Proč by s vámi vlastně měli chtít mluvit, navíc o věcech, na které třeba nejsou pyšní. Máte na to nějaký trik?

Vezmu láhev dobré polské vodky.

To je sice dobrý začátek…

Myslím to vážně! Díky tomu mě kuchař Fidela Castra přijal s otevřenou náručí. Řekl: Tuhle vodku miluju, když jsem byl s Castrem ve Varšavě, tak jsme ji pili. Nosím lidem hezké dary, použiju veškerý šarm, nasadím svůj nejlepší úsměv; udělám všechno, aby mě nevykopli. Třeba v Kambodži můj místní pracovník navštívil Pol Potovu kuchařku Yong Moeun a ona ho poslala pryč, protože nechtěla dávat žádná interview. V tu chvíli už jsem měl nabrané rozhovory se ostatními čtyřmi kuchaři, takže jsem se vydal do Kambodže s tím, ať mě třeba vyhodí - ale já pak tu scénu použiju v knize. Třeba budu moci aspoň popsat, jak vypadá, v jakém žije domě, jestli má třeba na zahradě malou sochu Pol Pota… Těsně před odjezdem jsem si ale při lyžování přetrhl vazy v koleni, musel na operaci a doktoři mi říkali, že jestli pojedu, jsem blázen. Jenže já měl vše připravené a zaplacené – můj člověk čekal na místě, auto bylo objednané, hotel taky. Takže jsem vyrazil.

Jelikož je v knize, víme, že jste ji přesvědčil. Jak se to povedlo?

Když jsem přijel k jejímu domu, byl jsem po 24 hodinách na cestě strašně unavený, koleno mě pekelně bolelo, píchal jsem si do něj injekce. Bylo mi vlastně úplně jedno, jestli mě odmítne. Potřeboval jsem si jenom na chvíli odpočinout a dát si na nohu trochu ledu. Když mě viděla, hned řekla mému kambodžskému asistentovi, že přece s nikým mluvit nechce. Ale já jí řekl, že jsem po operaci, bolí mě noha, ať mě nechá je deset minut sedět a donese mi trochu ledu, pak odejdu. Nechala mě sednout, donesla led a nějaké pití. A když vidím, že nese pití, začnu s ní pochopitelně mluvit…

Co se dělo pak?

Vůbec jsem se jí neptal na Pol Pota, o genocidě a Rudých Khmerech nepadlo ani slovo. Mluvil jsem o maličkostech. Seděli jsme u ní na dvoře a byl tam třeba hezký strom, tak jsem se zeptal, kde ho sehnala. Pak jsem si všiml malého dítěte a zeptal se, zda je to vnuk, kolik mu je, kam chodí do školy. Takhle jsme se bavili čtyři hodiny o hloupostech jen proto, abych jí mohl na sklonku dne položit jedinou otázku: Paní Yong Moeun, moc hezky se mi s vámi povídalo, mohu za vámi zítra přijít znovu? Byla jako stará dáma, která se nechává přemlouvat, ale nakonec souhlasila.

Co se stalo další den?

Bylo to neuvěřitelné. Byla dokonale připravená. Měla sepsané poznámky, připravené fotografie a začala povídat. Nemusel jsem se ani na nic ptát, jen poslouchat její příběh, který se mi rozhodla odvyprávět - jako učitelka, která dává ve škole přednášku o svém životě s Pol Potem. Začala skvělou větou - popisovala mi, jak byl pohledný a jaký měl krásný úsměv.

Takž to od vás byla lest…

Já to tak dělám vždycky. První den je vždycky o ničem, jen se seznamujete, snažíte se člověka poznat. Nejde začít tím, že se zeptáte, jaké bylo vařit pro Fidela Castra. Musíte se nejdřív zeptat na všechny ty „pitomé“ otázky. Tím si vytvoříte vztah, získáte si důvěru a můžete jít do hloubky k citlivým tématům. Když o někom píšu, vždycky s ním strávím aspoň týden. S kuchařem Castra to byly dokonce dva týdny.

Ve knize zmiňujete, že někteří kuchaři už v minulosti s novináři mluvili. Podařilo se vám rozmluvit i kuchaře, který předtím svůj příběh ještě nikomu nevyprávěl?

Ve všech pěti případech jsem byl prvním novinářem, který ty kuchaře přiměl mluvit otevřeně, do hloubky a o velmi osobních věcech. Otonde Odera, kuchař Idiho Amina, deset let přede mnou mluvil s jedním španělským novinářem, ale bylo to jen půlhodinové interview, nesrovnatelné s několikadenním rozhovorem, který jsem s ním vedl. Erasmo Hernandez, kuchař Fidela Castra, je na Kubě celebritou, takže předtím dával nějaké rozhovory, ale já byl jediným novinářem, kterého pozval k sobě domů a pustil ho k sobě tak blízko. Když jsem byl po vydání knihy na Kubě kvůli jinému příběhu, dal mi vědět přes svého syna, ať ho navštívím. Vzal mě na ryby na svoji motorovou loď, strávili jsme spolu čtyři dny. To u ostatních novinářů nedělá.

Kniha je rozdělená na chody podobně jako večeře v restauraci. Začíná předkrmem, následuje polévka, pak hlavní jídlo, dezert…  Přičemž každý chod tvoří jeden diktátor a příběh jeho kuchaře. A mezi těmi chody se vine příběh zmíněné Yong Moeun, kuchařky Pol Pota, kterým kniha i končí. Proč jste se rozhodl dát jejímu příběhu takové prominentní místo?

Protože je to prominentní příběh. Myslím, že je to poprvé v non-fiction literatuře, kdy se povedlo zachytit milostný vztah diktátora, masového vraha, během doby, kdy byl u moci a páchal genocidu na svém národu. Yong Meoun mi detailně popisovala, jak ji sváděl, jak dělal vše pro to, aby se do něho zamilovala, jak se na ni díval, usmíval. Je to neuvěřitelný příběh, který ukazuje, co s námi diktátoři dělají – svádějí nás. Přinutí nás se do nich zamilovat, a pak nás zničí. Proto jsem chtěl, aby se příběh stal páteří knihy. Byla mladá revolucionářka plná ideálů, která chtěla udělat svět lepším místem k životu. A stala se malou součástkou v mašinérii genocidy, protože ji Pol Pot přiměl, aby se do něho zamilovala. Tohle přesně diktátoři dělají lidem, národům i zemím. Jsou to velmi dobří svůdníci.

Kuchař Otonde Odera je k Idi Aminovi kritický, protože byl vyhnán ze země a o vlásek unikl smrti - stejně tak pan K., kuchař Envera Hodži, neměl o „svém“ diktátorovi ideály. Ale ti ostatní považují Castra, Pol Pota a Husajna za dobré lidi. Právě u Yong Moeun je to vidět nejvíc: zcela odmítá, že by kohokoli zabil nebo posílal na smrt malé děti. Proč to dělají? Aby mohli žít se svým svědomím, nebo opravdu věří, že ti diktátoři nikoho nezavraždili?

Já myslím, že Yong Moeun nikdy neviděla Pol Pota někoho zavraždit. Pol Pot osobně možná ani nikoho nezabil, jen vydával rozkazy. A ona ho milovala a stále miluje. Musela by popřít celý svůj život a přijmout fakt, že byla jen malou součástkou vraždící mašinérie. Když vám je sedmdesát, je těžké přiznat si, že váš život byl ztracený a promarněný. A byla by hodně naštvaná, kdybych jí to řekl. Přijmout pravdu o Pol Potovi by pro ni znamenalo podívat se do zrcadla a vidět svůj skutečný život - ne život, který chce věřit, že měla. Ona skutečně revoluci věřila. A chce dál věřit, že měla dobrý život. Připouští, že Khmerové dělali chyby, ale celkově věří, že její život byl dobrý.

Je extrémně těžké přijmout fakt, že jste byli součástí něčeho hrozného?

Ano, je to je případ většiny „mých“ kuchařů. Navíc měli materiálně zabezpečený život. Měli přístup k jídlu v zemích, kde hodně lidí hladovělo. Saddámův kuchař  Alí dostával každý rok nové auto, zlaté hodinky, dobrý plat a měsíčně ještě peníze v hotovosti navíc. Byl králem života. Samozřejmě, že země byla za Husajnovy vlády ve válce, sloužil krvavému diktátorovi, který ho mohl kdykoli zabít, ale stejně - měl se dobře. Celkově bych řekl, že kromě Yong Moeun mají ti kuchaři k bývalým diktátorům spíše smíšené pocity, ale vždy jsou pyšní, že vařili pro hlavu státu. Většinou pocházejí z velmi chudých poměrů a jsou prostě hrdí na svou kariéru.

Jak byste vy popsal svůj vztah k nim? Pokud chcete napsat takovou knihu, musíte se svými hrdiny navázat něco jako přátelský vztah. Označil byste těch pět kuchařů za své přátele? A není to zvláštní pocit, přátelit se s někým, kdo sloužil lidem, kteří zabíjeli tisíce, někdy miliony nevinných lidí?

Když s lidmi strávíte hodně času, vybudujete si sympatie. Je velmi těžké napsat dobrou reportáž o někom, koho nemáte rádi, pak byste byli neustále naštvaní a otrávení. Takže jsme si spolu vytvořili vztah. Dobrým příkladem je zmíněný kuchař Fidela Castra. Ale ani tady bych neřekl, že jsme přátelé. Dělám něco, co je v dnešní době velmi vzácné – když k lidem přijdu, skutečně poslouchám. Ne dvacet minut, ne hodinu, ale několik dní. Věřím, že pro některé z nich to bylo něco jako terapie. Na některé otázky odpovídali poprvé v životě. Poprvé museli čelit otázce, co s nimi udělala práce pro masové vrahy. Nenazval bych je tedy přáteli, ale jsem důležitým člověkem v jejich životě. Důkazem je, že se snaží ten vztah se mnou udržovat. I Otonde Odera, kterému je teď pětaosmdesát, je chudý a žije ve venkovské chatrči na břehu Viktoriina jezera, mi posílá pozdravy přes našeho společného přítele Carla, který pro mě v Africe pracoval jako tlumočník. Když pracujete na takové knize, potkáte spoustu zvláštních, někdy divných lidí. Třeba se mi občas stává, že syn Idiho Amina lajkuje moji fotku nebo status na Facebooku. V přátelích mám také manželku Muamara Kaddáfího - mluvil jsem s jeho kuchařem, ona mi poslala žádost o přátelství a občas mi taky něco olajkuje. Mám pak takový trochu divný pocit…

Kromě kuchařů, kteří své nadřízené omlouvají, v knize necháváte promluvit také lidi, kteří během diktatury trpěli, a citujete historické prameny, které popisují, co se v Kambodži nebo na Kubě dělo doopravdy, abyste dosáhl vyváženého obrazu. Konfrontoval jste i kuchaře s těmito příběhy? Snažil jste se je přesvědčit, že ostatním se nežilo tak dobře?

Yong Moeun byla přesvědčena, že vařila pro nejlepší bytost na světě, ale ostatní věděli, co se přibližně děje. Možná pracovali pro diktátora, ale měli příbuzné, kteří žili normální život. Nicméně pokaždé, když jsem jim říkal, co se doopravdy dělo, tak říkali: A co jsme měli dělat? Třeba Otonde Odera prý často přemýšlel, že dá výpověď, ale nešlo to. V knize popisuji, jak si ho Idi Amin připoutával k sobě a k práci pro něho pomocí peněz, manželek a dalších věcí.

Z příběhů je cítit zároveň paranoia, kdy se kuchaři báli, že za sebemenší chybu mohou skončit na popravišti. Třeba když syn Idiho Amina trpí bolestmi břicha a kuchař dostane spásný nápad, že s ním odjede do nemocnice. Když pak doktor řekne, že mu nic není, má jen zaražené větry, zachrání to kuchaři život. Kolikrát byli v takových chvílích, kdy jim šlo opravdu o život?

Každý z nich aspoň jednou, někteří mnohokrát. Někdy o tom ani nevěděli. Třeba Yong Moeun se později dozvěděla, že osmkrát byla obviněna ze zrady, což se trestalo smrtí. Ale osmkrát ji Pol Pot zachránil. Ona je nejspíš jediným člověkem v Kambodži, kterého Pol Pot zachránil, místo aby ho zabil. Ale on osmkrát řekl, že pokud je Yong Moeun zrádkyně, tak on taky. Je signifikantní, že když se Rudí Khmerové dostali k moci, vyslali do zahraničí pět vyslanců. Yong Meoun byla vyslána do Číny se svým mužem. Z těch pěti velvyslanců byli všichni ostatní popraveni, jen Yong Meoun a její muž přežili.

Vaše kniha zároveň nabízí na diktátory nezvyklý pohled: ukazuje, jaká jídla měli rádi a jak se chovali v soukromí. Objevil jste skrze rozhovory s kuchaři něco, co historici neznali?

Například jsem objevil místo, kde skutečně žil Saddám Husajn, což předtím nikdo přesně nevěděl. Když si vygooglujete, kde bydlel, najdete desítky luxusních paláců, které si během života stavěl. S Abú Alím jsem o tom mluvil pořád dokola: že jsem našel farmy a residence a paláce, kde údajně žil. Ale on přitom žil ve skromném domě. Ne že by neměl rád luxus, ale nechtěl, aby jeho nepřátelé věděli, kde ho najít. A předpokládal, že nikoho nenapadne, že žije v chudém domě. Zjistil jsem také, že Saddám zemřel proto, že miloval ryby. Kuchař Alí mi prozradil, že když američtí detektivové hledali, kde se Sadám skrývá, nemohli ho dlouho najít. Ptali se lidí z jeho okolí, bez čeho nedokáže žít. A od kuchařů se dozvěděli, že Saddám miluje sex, a pak ještě rybu jménem masgúf, což je něco jako kapr, který žije pouze v Iráku v řece Tigris. Vyšetřovatelé se tedy zaměřili na několik tržišť, kde se ta ryba dá sehnat. Skrze lidi, kteří pro Saddáma rybu nakupovali, k němu naši cestu a dopadli ho. Aspoň tak mi to říkal jeho kuchař - a podle mě tohle nikdo předtím nevěděl.

Co nám kniha pomáhá pochopit ohledně diktátorů?

Zajímavé je, že vždy mají v dětství nějaký problém s otcem. Všichni měli traumatické zkušenosti s otci. To se týká všech diktátorů z mé knihy, ale i Lukašenky, Putina a Erdogana. Buď byli biti, nebo opuštěni v raném dětství. Na psychologické úrovni se pak snažili kompenzovat něco, co hluboce potřebovali a neměli. Od kuchařů jsem se taky dozvěděl, že diktátoři se nikdy nevzdají moci sami. Jsou neustále hladoví, mají v sobě spalující oheň, chtějí moc, zlato, ženy. Nemusíte ale řídit zemi, abyste byl diktátorem - tuhle povahu najdete ve vedení velkých firem, v polské církvi, na mnoha místech ve společnosti.

Vaše kniha byla publikována v Polsku ve vašem rodném jazyce, ale současně rovnou v angličtině v mezinárodním nakladatelství Penguin Random House. To je privilegium, kterému se asi netěší mnoho polských autorů. Jak se vám to podařilo?

Koupili knihu ještě předtím, než jsem ji napsal. Polský knižní institut organizuje setkání literárních agentů s autory a pozvali mě tam, abych knihu prezentoval. Editor z edice Penguin Classics John Siciliano, který osobně editoval třeba knihy nositele Nobelovy ceny J. M. Coetzeeho, si mě všiml. Slyšel mě mluvit, jednu z mých knih si přečetl a rozhodl se, že bude stát za to riziko ji vydat. Nejdřív vydali moji knihu Tancující medvědi, pak Jak nakrmit diktátora - a vydají i mojí příští knihu.

Ve svých předchozích knihách popisujete vraždy ze cti v Turecku, ony tancující medvědy v cirkusech ve střední Evropě, kvůli jedné knize jste strávil rok na Kubě, kde jste žil životem běžného komunistického občana. Ve všech kombinujete humor a tragédii, současně se vždy zabýváte historií. Jak si vybíráte témata?

Mám v hlavě strašně moc nápadů. Moje rodina si ze mě dělá legraci, že když se jdu osprchovat, tak se vrátím zpět s pěti nápady na knihu nebo na film, který jsem nedávno taky začal dělat. Moje strategie je, že když existuje téma, které nemohu dostat z hlavy, pak je to téma, které bych měl zpracovat do knihy. Snažím se vydávat jednu knihu za dva roky, aby na mě čtenáři nezapomněli. Po každé knize si vezmu měsíc volno, a když se vrátím, už přesně vím, co budu dělat dál. To je moje strategie. Nikdy nedělám témata, která mě nezajímají. Pracoval jsem v novinách, kde občas musíte psát o tom, co vás moc nezajímá, ale i tak jsem se toho snažil držet. Když o něčem píšu, musím mě to zajímat.

Začínal jste prací pro reportážní přílohu deníku Gazeta Wyborcza zvanou Duży Format.  Tam jste potkal známá jména tzv. polské reportážní školy, Mariusze Szczygieła, Jacka Hugo-Badera a další. Mělo to na vás vliv?

Mariusz Szczygieł je v novinařině něco jako můj kmotr. Nejdřív jsem snil o tom se s ním setkat, pak jsem s ním pracoval. Pomáhal mi jako editor se skoro všemi mými reportážemi. Transformoval mě jako autora.

Když se jako český novinář podívám na polskou reportáž, tak vám závidím. Kromě Szczygieła máte tolik skvělých reportérů píšících knihy, které se čtou jedním dechem – Hanu Krall, Hugo-Badera, Kapuścińského… V Česku takhle žádný novinář nepíše. Jak to, že jsou v tom Poláci tak dobří?

Na tuhle otázku by asi lépe odpověděl Mariusz Szczygieł, který věří, že polská škola reportáže opravdu existuje jako něco světově výjimečného. Možná že v Česku tohle nemáte, ale v Holandsku, Británii, Francii, USA mají taky skvělé školy reportáže. Třeba Američanka Katherine Boo je moje oblíbená novinářka, která píše naprosto skvělé knihy o Indii. V Polsku to možná funguje tak, že jeden něco udělal, byl v tom dobrý a ostatní si řekli: Tohle bych taky mohl zkusit.

Ale přece jen, nemá polský styl psaní nějaká specifika?

Možná ano. Když žijete v Polsku, jehož literatura není tak moc překládaná do angličtiny a tudíž čtená ve světě, můžete si dovolit vytvořit zvláštní větev mimo hlavní globální kmen, a tu zdokonalovat. Polská reportáž vznikla ještě za komunismu, kdy ji nikdo nepřekládal. V biologii se tomu říká endemický druh, kdy se evoluční proces odehrává jen na jednom malém uzavřeném místě. Třeba v Albánii mají rybu zvanou koran, která žije jen ve Skadarském jezeře. Je to napůl pstruh a napůl losos. Tahle ryba je jako polská reportáž - byla dlouho izolována od okolního světa a je napůl literaturou a napůl novinařinou. Někdy máme velké debaty, co je a co není možné v reportáži dělat, jak daleko je možné zajít do fikce. Ale mě tyhle debaty přijdou akademické - zabíjejí potěšení z psaní.