Česko je laboratoř víry

Dominikánský kněz Tomasz Dostatni (51), překladatel a esejista, patří v Polsku k menšině těch, kdo katolickou církev kritizují pro její uzavřenost. Dobře zná Česko a pozorně sleduje náš vývoj, protože si myslí, že ústup od víry čeká i polskou společnost. Na několik dní opustil klášter v Lublinu a přijel do Bratislavy, kde měl projev při příležitosti udělení středoevropské Ceny sv. Vojtěcha bývalé polské premiérce Hanně Suchocké.

Čím je to, že knihy Tomáše Halíka, které překládáte, jsou v Polsku tak populární? Nemáte v Polsku dost katolických intelektuálů, takže je musíte přebírat z Česka, této ateistické země?

Halík je výjimečný tím, že píše pro laiky i pro nevěřící. V Polsku je takových autorů málo a my Halíka čteme také proto, že Polsko možná čeká tatáž proměna, jakou prošla česká společnost před válkou. Halík je pro nás jakýmsi průkopníkem komunikace v laické společnosti.

Jak to myslíte - následovat český vývoj?

Česko je taková laboratoř víry. Máte zkušenost sekularizace a laicizace společnosti, zkušenost se setkáváním víry a nevíry. Halík o tom píše jako intelektuál, ale také jako kněz. Proto je pro Poláky tak zajímavý.

Jenže rozdíl mezi Čechy a Poláky je přece také historický: Češi prošli násilnou rekatolizací, která je odvrátila od víry, Poláci tuto zkušenost nemají. Lze to vůbec srovnávat?

To je sice pravda, ale dnešní problém nemá historické kořeny, spočívá v moderní době. Halík používá pojem, který převzal od Petra Pitharta: plachá zbožnost. Ta byla charakteristická třeba pro Václava Havla či Jana Patočku nebo Karla Čapka. A v Polsku jsou dnes také takoví lidé, kteří mají odstup od církve, ale nejsou úplně nevěřící. Halík k těmto lidem promlouvá.

Polsko je jednou z nejvíce katolických zemí v Evropě a Česko jednou z nejvíce ateistických. Polská společnost by vlastně měla být teoreticky lepší vzhledem k tomu, že uznává křesťanský mravní řád. Je to tak?

Dávám si velký pozor, abych neříkal, že člověk věřící musí být lepší než nevěřící. Víra je osobní vztah k Bohu. V Polsku je ale mnoho lidí, pro které je víra jen formální záležitostí. Česká společnost i bez pramenů víry se může chovat stejně eticky jako společnost věřících.

Když v Polsku někdo o sobě prohlásí, že je nevěřící, je církví odsuzován?

V Polsku máme důležitou zkušenost z komunismu, kdy se v demokratické opozici setkávali lidé věřící a nevěřící. Tehdy to hodně pomohlo vzájemnému dialogu, ale dnes je v církvi vůči nevěřícím hodně velká nedůvěra. Ale je pravda, že obě strany se radikalizují – přibývá těch, kdo jsou otevřeně antiklerikální, a naopak i těch ultrakonzervativních. Je víc napětí než dialogu.

Je výsledek nedávných prezidentských voleb, ve kterých zvítězil předtím téměř neznámý Andrzej Duda a porazil dosavadního prezidenta Bronisława Komorowského, přičemž šokujících dvacet procent hlasů dostal v prvním kole rockový zpěvák Paweł Kukiz, projevem takto rozdělené společnosti?

Myslím, že ano. Ale nejde natolik o rozdělení na věřící proti nevěřícím. Úspěch rockera Kukize, to je hlas protestu proti systému. Polsko za sebou má ekonomický úspěch a léta stability, ale teď hlavně mladí lidé nejsou spokojeni. Mnozí mají zkušenost z Anglie, kde viděli, že společnost může fungovat lépe, a chtějí to tak i v Polsku.

V říjnu budou parlamentní volby. Očekáváte otřes na politické scéně?

Ano. Podle dnešních průzkumů se do parlamentu dostávají jen tři strany. Bude velice těžké sestavit vládu a bude tlak na změnu volebního systému, kterou prosazuje Kukiz (chce většinový systém – pozn. red.). Ale jsem optimista, podle mě má Polsko velkou demokratickou sílu a to, že vznikne něco nového, nemusí být špatné, byť to nemusí být hned.

Člověk bez rodičů

V tradičních katolických zemích, ve Španělsku a v Irsku přijali velmi liberální zákony, například manželství homosexuálů. Čeká Polsko podobná proměna?

Slyšel jsem už naše biskupy, že je důležité pochopit, co se v Irsku stalo. Je to pro církev výzva.

Má dnes ale církev vůbec takovou autoritu, aby mohla ovlivňovat myšlení svobodných lidí? V Irsku zjevně takovou autoritu nemá.

Pravda je, že se mění definice rodiny. Ale co to znamená do budoucna? S přibýváním homosexuálních manželství bude přibývat lidí zrozených umělým oplodněním. Bude existovat člověk, který ani nebude vědět, kdo jsou jeho rodiče. To je civilizační otázka, o které bychom měli mluvit. Civilizace vznikla na základě rodiny, kterou jsme chápali jako muže a ženu. Teď přicházejí nové formy rodiny.

Na Slovensku proběhlo referendum o rodině, které vyvolalo obrovské společenské napětí a slovenská církev redukovala obranu rodiny na darwinistickém principu, že je to prostě biologická přirozenost. Jak se na tento problém díváte vy?

Je chyba, že církev nehledá komunikaci s moderním světem. Nejde jen o biologii, tedy předávání života, ale o to, o co v rodině jde.

Obáváte se vývoje v Evropě, která umožňuje manželství homosexuálů? Má se tomu Evropa bránit?

Neřekl bych, že se obávám ani že se má bránit, ale máme to pozorovat a chápat, proč se tyto změny dějí. Jako křesťan bych mělvést dialog a vysvětlovat, proč mám jiný názor. A nesmím přitom nikoho urážet a být militantní.

Jenže ten problém je mravní. Homosexuálové patří k menšině, které bychom měli přiznat stejná práva, jaká má většina. Nebo ne?

Nejdůležitější je vzájemný rozhovor. Před lety před návštěvou Benedikta XVI. v Německu byly protesty na podporu homosexuálů. A tamní biskup pozval tyto demonstranty k sobě. Bylo to vůbec poprvé, kdy někdo z církve s nimi mluvil. Když budou lidé vidět, že jsou církví akceptováni, i když nesouhlasí s jejich názory, je to cesta správným směrem. Papež František také řekl: proč mám soudit druhého člověka?

Je v těchto názorech papež František jiný, než byl Jan Pavel II.?

To bych neřekl. Faktem je, že papež František má jinou zkušenost, protože fungoval ve společnosti s hlubokými sociálními rozdíly. Jan Pavel II. byl člověkem, kterého formovala druhá světová válka, holocaust i zkušenost s komunismem. Za největší nebezpečí považoval totalitarismus.

Ale nebyl Jan Pavel II. na rozdíl od Františka mnohem konzervativnější v etických otázkách?

Byl konzervativní v tom smyslu, že viděl změny, které nastupují, a nepovažoval je za dobré. Ale na druhé straně byl schopen se v roce 2000 omluvit za hříchy církve, což rozhodně není konzervativní přístup. To byl průlom. Důležité bylo také setkání v Assisi s představiteli jiných náboženství. Za to byl kritizován konzervativním kardinály.

Znal jste Jana Pavla II. osobně?

Ano.

Je pravda, že vyzařoval něco mimořádného?

Jestli existuje něco jako svatost, tak já měl ze setkání s ním dojem, že se setkávám se svatým mužem.

Co to znamená?

Je to člověk, který je velmi blízko Boha, žije tedy v trochu jiném světě.

Jak se to dá popsat?

Spíše to bylo cítit. Vedl velmi spirituální život.

Žiji v klášteře

V Polsku je velký skandál s Józefem Wesołovským, bývalým velvyslancem Vatikánu v Dominikánské republice, který bude ve Vatikánu souzen za sexuální zneužívání chlapců. Co to vyvolá v Polsku, jelikož tento muž je vnímán jako Polák?

Co to způsobí, to se teprve uvidí. Wesołowski je polský kněz, který pochází z Krakova, byl do služby povolán Vatikánem po nástupu Jana Pavla II. Spáchal zločin a bude velmi těžké pro polskou církev se za něj omluvit. Má v Polsku spoustu známých a přátel. Nicméně je jasné, že ve Vatikánu bude přísně potrestán, určitě půjde do vězení. Polští biskupové by měli udělat kající pobožnost a omluvit se. A myslím, že to udělají, církev má schopnost neutralizovat tyto skandály.

Jaké je vaše postavení v polské církvi? Patříte do jejího liberálního křídla?

Já to slovo nepoužívám. Já bych řekl, že patřím k těm, kdo se chtějí účastnit normálního společenského života jako všichni ostatní.

Jak jste se dostal k češtině?

Docházel jsem do Česka za bratry dominikány, kteří žili v podzemí a koncem osmdesátých let vznikl nápad, zda by nemohl do Česka přijet někdo se zkušeností s pastorací mezi polskými dělníky, protože už tehdy jich pracovalo v Česku asi 40 tisíc. Byl jsem pro tuto misi vybrán a připravoval jsem se na ni, pak ale padl komunismus a od léta 1990 jsem už bydlel v klášteře u svatého Jiljí v Praze a zůstal jsem pět let. Byla to zajímavá doba, mým provinciálem byl Dominik Duka.

Jak si máme představit váš život? Žijete v klášteře?

Ano. V Lublinu. Je nás tam patnáct a nosím hábit. Ale většina dominikánských klášterů je uprostřed velkých měst, takže přicházím do styku se společností, organizujeme setkání a debaty v klášteře nebo na univerzitách.

Jaké to je, žít v klášteře a potom spát několik nocí v luxusním hotelu, jako teď na návštěvě Bratislavy?

To je výjimka. Je to sice jiný svět, ale zároveň stejný. Musím žít i ve světě, ve kterém žijí jiní lidé. V dopise z 2. století je napsáno, kdo jsou to křesťané: neliší se od ostatních, jsou stejně oblečení, mluví stejným jazykem. Jsou však něčím jako duší světa.

Co řeknete lidem, kteří nejsou věřící jako vy? Jakou naději jim můžete dát? Jak je můžete oslovit?

Že člověk není jenom tělo a hmota, ale má i duchovní život. Řekl bych jim, že mají o něj pečovat podle principů, které sami uznávají.

Ale tomu přece říkal Jan Patočka starost o duši. Takže to je hlavní odkaz křesťanů?

Ano. A s lidmi jiného vyznání nebo i nevěřícími, kteří se však starají o duši, pak já jako křesťan můžu vést dialog.