Blbá nálada hraje velikou roli i v ekonomice. Když skončí, všem to prospěje

Co se dá považovat za hlavní zprávu prezidentských voleb?

Že se zde dá opět dýchat. Mám pocit, že se dá opět podívat na Hrad, který naší zemi tak symbolicky trůní, a nestydět se. Ta symbolika je velice důležitá.

Jaká symbolika?

Kolektivní psychologie, tady u nás jsme tomu teď lidově říkali blbá nálada. Hraje velikou roli i v ekonomice. Určuje jakéhosi ducha společnosti. A to není žádná duchařina, Max Weber, německý sociolog a ekonom, napsal o duchu kapitalismu celou knihu. V ní tvrdí, že jde právě o toho těžce popsatelného ducha, jakousi energii, elán či étos ve společnosti. A ten se teď po strašně dlouhé době změnil.

Dá se počítat s tím, že jedny volby blbou náladu vyřeší?

Doufám, že ano. Dlouho jsem měl pocit, a nejen já, že tu na nejvyšších místech sedí jakási žába na prameni, která jakoby zašpuntovávala náladu celého národa. To strašně moc celou zemi ovlivňuje. Buď prezident funguje jako špunt, anebo společnost pozvedá k slušnosti a k hodnotám, dodává naději, energii a v dobách krize říká: to zvládneme, zvládli jsme i horší věci, nebojte se. Není to vlastně žádná věda. Mnoho lidí k prezidentovi vzhlíží a hledá postoje a odpovědi na otázky, na které nemá snadnou odpověď. A posledních dvacet let jsme z Hradu nic takového neslyšeli. Naopak jsme slyšeli profesionální cynismus; z hodnot, jako je pravda a láska, se staly nadávky a odplivnutí. Jak v nějaké pohádce o smutném království, kde panovník zívá, bratříčkuje se s nepřítelem, propojuje své kamarády a je obklopen špatnými rádci. A svůj národ spíš sráží, kde může. Tak to je teď u konce.

Nemůže nastat problém v tom, že blbá nálada končí jen v táboře vítězů?

Doufám, že jde o obecnější proměnu. Možná to někteří lidé znají z práce: když je ředitel politicky jmenovaný blb, může se celý podnik snažit, jak chce, a stejně se jen těžko hne z místa. Každý bude chodit domů nejen unavený, ale ještě navíc zklamaný, a pokud to trvá dlouhou dobu, tak i celkově životně zahořklý.

A to vše dokážou napravit jedny volby?

Měly by. Můžou vedle sebe existovat dva státy se stejnými zákony, demokratickým zřízením a funkčním kapitalismem, ale pokud v jednom bude vládnout blbá nálada, bude mít nízkou kulturu a každý v něm bude jen politikařit a hrát na sebe, mračit se, nevycházet si vstříc, zkrátka nechovat se k sobě laskavě, bude se tam žít, podnikat, studovat a vůbec obecně dýchat mnohem hůř než v druhém státě, kde se obyvatelé těší dobré náladě a kde vládne pozitivní energie. A na to má prezident strašně veliký vliv.

Pořád je tu ale 2,4 milionu voličů, kteří o víkendu skončili v táboře poražených. O pozitivní energii v jejich případě asi nelze moc mluvit, ať už jde o pocity před volbami nebo po nich. Andrej Babiš je přesvědčil, že bez něj nebudou mít žádné zastání, a mnozí tomu nejspíš dál věří. Jak rozptýlit nebo aspoň ztlumit „blbou náladu“ u nich?

Tak to ale není, že by 2,4 milionu lidí nemělo zastání. V tom je právě podle mě ten rozdíl oproti dosavadní době. Když minule nebo předminule vyhrál Miloš Zeman, jedním z jeho prvních vzkazů bylo, že jeho oponenti mohou leda tak mlčet. Nic takového se teď nestalo, Petr Pavel nikdo nikoho neuráží - a už vůbec ne tu stranu, která prohrála. Po volbách na prvním místě oslovil právě ty, kteří jej nevolili.

Vážně to bude stačit?

Bude to ten největší úkol, který před sebou nový prezident má. Ukázat, že tu nehraje Sparta proti Slavii, ale že bude dobrým prezidentem všech. Že nebude rozdělovat, ale naslouchat a povzbuzovat.

Co může „prezident všech“ dělat, aby uspěl?

Pro začátek třeba jen poukazovat na to, jak dalekou cestu jsme už společně urazili. Že jsme třeba nedávno v HDP na hlavu předběhli Izrael a téměř dohonili Japonsko. Takže průměrný našinec si žije ekonomicky podobně jako průměrný Izraelec nebo Japonec. Nebo že máme nižší riziko chudoby než některé skandinávské země, které jsou v tomto ohledu světovým vzorem. A že se – díky našemu rychlému a jednoznačnému postoji k Ukrajině – posouvá těžiště rozhodování, důvěryhodnosti a úcty v EU směrem od Německa a Francie k nám, což nedávno uznal i německý kancléř Olaf Scholz. Takových věcí je plno. Máme opravdu hodně šikovný a zajímavý národ. Jen se o tom nemluví. Místo toho se do úmoru mluví o rozdělené společnosti, na což já osobně moc nevěřím.

Ne?

Ne, podle mě rozdělenou společnost tady vymyslel Miloš Zeman metodou rozděl a panuj. Zkoušel to i Andrej Babiš, ale neuspěl. A tak se těším na to, že už rozdělování přestaneme řešit. Společného toho máme stokrát víc než rozdílů. Mluví se o sociálních rozdílech, ale podle statistik zas tak velké nejsou, spíš naopak. Umělý mi přijde i konflikt město versus vesnice. Venkov je prorostlý s městem jako krkovička, skoro všichni měšťáci jezdí na své chalupy a tam se mísí s místními, jako by se nechumelilo. Možná si jedni z druhých dělají někdy trochu srandu, ale není to žádný boj, kde by tekla krev nebo létaly nadávky. Nikde jinde jsem neviděl, že by město bylo tak osobně a přátelsky propojené s venkovem. A na to je třeba poukazovat. V hospodě spolu může sedět kdokoli, to není ve světě zas tak běžné. A o tom bych mluvil. Že se vlastně máme rádi, jen o tom nevíme, protože o tom nemluvíme a nemáme srovnání.

Stejně tak ale platí, že tu zůstalo plno konfliktů i uvnitř rodin, kde je politika raději tabu nebo kde se lidé otevřeně pohádali...

Ale tak je to přece všude! A od toho jsme zajímavá demokracie, že se tu věci řeší a že se hádáme a stále se snažíme najít lepší a lepší řešení. Síla demokracie je práce v tom, že hledá neshody, rozdíly a o těch se pak pře. Přátelsky – přátelé se přeci taky rádi baví o věcech, kde se neshodnou. Naopak v totalitních režimech se lidé moc nehádají, viz podpora Putina. Demokracie zkrátka programově vede k tomu, že hledáme a řešíme spory a rozdíly. Mimochodem, proto se nejvíc člověk hádá v rodině, spíš s někým blízkým než s někým cizím. Protože svoje blízké má rád a záleží mu na nich.

Po volbách se objevily dva protichůdné názory na to, jak aktuální nastavení společnosti dál využít. Jedni tvrdí, že šlo o docela jednoznačný výsledek, který může dát vládě odvahu k dotažení potřebných reforem, o kterých sama mluvila. Jiní tomu nevěří, protože reformy obvykle v bezprostředních dopadech bolí, takže se vláda bude bát prohry. Jak to dopadne?

Reformy děláme hlavně pro lidi, zejména pro ty finančně slabší. Bohatí si nějak vždycky poradí, bohatí reformu důchodů nepotřebují. Podobně si velké firmy poradí s přebujelou byrokracií lépe než malá začínající firma daleko od krajského úřadu. To samé platí o zdravotnictví. Příspěvek na energie a bydlení také funguje tak, že bohatší část společnosti skrze daně pomáhá těm slabším. Reformy děláme pro sebe a proto, že jsou nutné. Takže ano – souhlasím s tím, že se do nich konečně můžeme pustit, když už nebude třeba ztrácet tolik energie na to, jestli patříme na Západ, nebo na Východ.

Jak prakticky postupovat třeba právě s důchodovou reformou, aby se to proti vládě neotočilo a z poraženého Andreje Babiše nebyl za dva a půl roku vítěz?

Důchodcům přidal a stejně prohrál. To ukazuje, že zdejší senioři se jen tak koupit nedají a že přemýšlejí šířeji, nemyslí jen na sebe. Je to vlastně urážka důchodců, myslet si, že si je lze tak snadno koupit. Když je řeč o důchodové reformě, je důležité zdůraznit, že stávajících důchodců se nijak netýká. Že jde o to opravit to auto i pro ostatní, kteří do něj sednou v budoucnu. Ekonomicky bych dal možná ještě větší prioritu reformě byrokracie. O té se skoro nemluví a je to krásné prezidentské téma nad běžnou stranickou politikou. Chápe to každý a každého to štve - včetně těch úředníků, kteří toho mají v dnešním systému zbytečně moc. Nikomu se nechce do mytí nádobí nebo uklízení garáže, ale jednou za čas se to udělat musí. A reforma byrokracie by šla - myslím - v tomto ohledu komunikovat celkem snadno. Je to strašná velká práce, ale strašně důležitá. A dělat důležité věci pořádně a opravdu dobře teď bude potřeba.