Adam Ondra k odkladu olympiády: Snažím se vidět spíš výhody

Lezení po skalách není tak přehledný sport jako tenis, atletika nebo formule 1. Neexistuje exaktní žebříček bodů a časů, podle kterého by šlo ujistit, , kdo je momentálně na světě nejlepší. Venkovní lezci ani nepotřebují soutěžit proti sobě. Sami si hledají ve skalách svoje cesty, a zápasit jde maximálně v tom, kdo zvládne větší obtížnost.

Adam Ondra z Brna drží v tomto ohledu už skoro tři roky světový rekord. V 24 letech vylezl jako první na světě cestu obtížnosti 9c, což je o stupeň víc, než zatím zvládl kdokoli jiný. Cestu jménem Silence si v Norsku sám našel a vracel se na ni čtyři roky. Ve venkovním lezení vedl i předtím. Má za sebou tři ze čtyř nejtěžších cest světa, žebříčky venkovních lezců vede přes deset let.

Souběžně pravidelně boduje v indoor závodech v lezení na obtížnost. Loni v této disciplíně vyhrál potřetí mistrovství světa, v disciplíně jménem bouldering skončil v seriálu Světového poháru druhý.

„Za deset let v podstatě přepsal dějiny lezení,“ prohlásil na Ondrovu adresu Američan Alex Honnold v Ondrově velkém profilu, který vyšel letos v New York Times a kde americký deník líčí českého sportovce jako „pravděpodobně nejlepšího indoor lezce na světě, pravděpodobně nejlepšího outdoor lezce na světě a bezesporu nejlepšího lezce v kombinaci obojího“.

Sportovec s neobvykle velkými dlaněmi a ještě neobvyklejší délkou krku se loni nominoval na olympiádu v Tokiu, ale  tento týden padlo rozhodnutí, že se kvůli koronaviru o rok odkládá. Lezení je nový olympijský sport, v Tokiu má, resp., mělo mít premiéru a Ondra – vzhledem k předchozím výkonům – na olympiádu mířil jako jeden z velkých aspirantů na zlato.

„Minimálně̌ cítím, že si to o mně dost lidí myslí. Já sám za sebe to nechci říkat. Zkrátka se připravuju na to, abych podal co nejlepší výkon,“ prohlásil Ondra loni na jaře v Respektu.  Interview vyšlo jako součást našeho „rozhovorového“ speciálu „Všechno se dá změnit“ – celý archiv těchto zvláštních vydání nyní odemykáme zdarma.

Rozhovor je nyní znovu aktuální – do olympiády po jejím odkladu opět zbývá rok, tak jako loni. Na jednu stranu to není příjemné: pro lezce je na olympiádě vypsaná jen jedna soutěž s jednou sadou medailí. Kvůli tomu se závodí v trojkombinaci, jejíž součástí je i rychlostní lezení, které klasické venkovní lezce nebaví. Rok navíc na druhou stranu dává závodníkům jako Ondra možnost dohonit to, co nikdy předtím nedělali a v čem mají handicap.

„Má to svoje výhody i nevýhody. Já se teď snažím vidět spíš výhody,“ říká Ondra po Skypu k odkladu, který prý někteří podobně nastavení závodníci těžce nesou – buď proto, že povinný a pro ně nezajímavý trénink na rychlost chtěli mít už za sebou, nebo proto, že stárnou a propadají pochybám, jestli dril další rok vydrží.

Lezení mělo, resp. bude mít v Tokiu jako olympijský sport premiéru. Proto pro začátek jen jedna sada medailí, což si ale vynutilo kompromis, který málokomu vyhovuje. Olympijský výbor původně chtěl vypsat soutěž jen pro rychlostní lezení, které je v Japonsku populární a hlavně je srozumitelným a přehledným sportem pro diváky. Všichni už roky závodí na unifikované, 15 metrů vysoké stěně, která všude na světě vypadá stejně. New York Times disciplínu popisují jako „vertikální sprint, který každý chápe a v televizi se na něj dobře kouká“. Světový rekord 5,48 sekundy drží už tři roky Íránec Reza Alipour.

Adam Ondra rychlostní lezení popisuje jako „cirkus“ a olympijskou trojkombinaci jako „paskvil“ - kvůli míchání tří disciplín, na které se specializují různí sportovci. Na druhou stranu v minulosti bývalo zvykem, že sportovci vyráželi na olympiádu bojovat v různých disciplínách najednou – Američan Jesse Owens si v roce 1936 vezl z Berlína zlato ze skoku do dálky, ze sprintu i ze štafety, Carl Lewis zvládl o půl století totéž, Ester Ledecká svým dvojbojem (lyžování, snowboard) před lety fascinovala celý svět.

Lezci v Tokiu musí totéž absolvovat povinně. Zlato vyhraje ten, kdo zvládne rychlostní lezení, bouldering  lezení na obtížnost, což je Ondrova hlavní disciplína: vyhrává ten, kdo na stěně vyleze na první pokus výš. Trojkombinace má fungovat tak, že na olympiádu se kvalifikuje celkem dvacet lezců - ti v jeden den projdou základním kolem a z něj postoupí osm lezců na druhý den do finále. Vítězem bude ten, kdo bude mít na konci nejnižší součin pořadí v jednotlivých třech disciplínách. Kdo aspoň̌ jednou vyhraje a získá jedničku, má tedy na konci velkou výhodu.

To je i Ondrova strategie – v rychlostním lezení se loni v červnu pohyboval kolem času 7,70, nyní už stěnu zdolá v čase kolem sedmi sekund. Na časy rychlostních specialistů se nemá šanci dostat. Minulý měsíc ale spojil síly s novým trenérem Petrem Klofáčem, specialistou na atletiku a běh na 400 metrů, který možná českému lezci pomůže prolomit dosavadní limity tím, že „mě učí stěnu spíš běžet než lézt“.

„Určitě nejsem jediný, koho rychlostní lezení nebaví. A určitě bych to z vlastní vůle absolutně nedělal,“ říká k tomu, že trénink se prodlužuje o rok. Koronavir ho ale netrápí, rychlostní stěnu má doma a odklad olympiády má pro něj i pozitiva: „Beru to jako šanci odstranit svoje slabiny. A i jako naději, že se ještě před olympiádou podívám ven na skály.“