O právu na život aneb Asma proti Turecku

„Bojím se, že to tady kvůli těm drátům jednou chytne.“ Mehmet tuhle větu u vchodu do domu pronesl prakticky pokaždé. I když měl plné ruce tašek s nákupem a tak tak držel dveře nohou, aby zbytek rodiny mohl projít, nebo pomáhal do schodů přede dveřmi své mamince, která přišla na návštěvu. Elektrické vedení a jiný spletenec drátů, asi od telefonu, byly moc blízko. „Neměly by to řešit nějaké úřady?“ Tak zhruba zněla odpověď jeho manželky v každé z těchto situací. O několik schodů výše už si tuto tradiční konverzaci ale nikdo nepamatoval.

Z pokojíčku jejich dcery Esmy byl pěkný výhled. Dům, ve kterým byl byt Mehmetovy rodiny, stál na kraji města. Sousedem jim před lesem byla už jen malá planina. Ani se nevědělo, komu ty pozemky vedle domu patří.

Esma se jednou o víkendu přišla ke stolu večeřet a ptá se: „Tati, nevíš, na co pořád koukají ti lidi, co přijdou k nám pod okna a široce u toho rozhazují rukama?“ Mehmet neměl nejmenší tušení, o čem mluví. Šel do jejího pokoje a skutečně z okna zahlédl skupinu zhruba deseti lidí, jak se prochází poblíž jejich domu a divoce u toho s papíry v ruce gestikulují. „Snad tam někdo nechce stavět,“ pronesl s viditelnou známkou nervozity už zpět u stolu.

Zavolám na úřad

O to větším šokem pro celou rodinu bylo, když v pátek odpoledne vedle domu viděli zaparkované bagry. „Co se tady bude dít? Chápeš to?“, ptala se ho nevěřícně manželka. Mehmet měl těžký den v práci a mizernou náladu, proto jen odsekl: „Netuším. Kdyby tu měli něco dělat, někdo by nám to přeci řekl, ne? Ráno zavolám na úřad.“ Nikdo toho večera moc nemluvil a šli spát.

Ráno Mehmeta probudil neznámý rámus. Podíval se na hodinky, bylo po šesté ráno. Najednou uslyšel Esmin křik. Vyběhl z pokoje. Ale uviděl jen hustý dým. Začal se hned dusit a chtěl se rychle vrátit do pokoje. Koutkem oka si však všiml plamene, který právě vyšlehl z Esmina pokoje. „Hoří, rychle uteč,“ řekl manželce nepříliš srozumitelně při lapání po dechu. „Musím pro Esmu“.

Ta bolest byla příšerná. Jako by ho tisíc hadů kouslo do levé ruky. „Popáleniny třetího stupně se obvykle zahojí zhruba za měsíc“, konstatoval primář traumatologie v nemocnici v istanbulské čtvrti Eyüp, který u Mehmeta po probuzení stál. „Kde je moje rodina? Co se stalo? Co se stalo?“ vykřikl Mehmet. „Stala se nehoda, pane Asma. Na stavbě v sousedství vašeho domu bagr bohužel zachytil telefonní a elektrické vedení. Způsobil silný elektrický výboj, který vedl k požáru ve vašem domě. Vaše manželka je v pořádku, podařilo si jí utéct.“

Nastal ten moment, ve kterém cítíme, že přijde nějaké ale. „A co Esma? Kde je Esma?“ Bylo vidět, že primář není v této situaci poprvé. Věděl, jak blízké informovat o smrti. Zvládl to profesionálně a s potřebnou empatií.

„Dostaneme je, nebojte se, pane Asmo,“ ujišťoval státní zástupce Mehmeta. Opakovaně. Už třetím rokem. „Kdy už bude soud? Přece to nemůže trvat tak dlouho, pokud je jasné, že začali stavět bez povolení! Tohle má být spravedlnost?“ Státní zástupce se pokoušel Mehmeta uklidnit: „Je to trochu složitější, pane Asma. Pokud znalec dospěl k závěru, že odpovědnost nese i starosta Eyüpu a vedoucí odboru územního plánování – prostě úředníci – tak musí k jejich stíhání podle tureckého práva dát souhlas i ministerstvo vnitra. A na ten právě teď čekáme. Nebojte, dostaneme je.“

Nemohli to tušit

Další rok uběhl. Ta šedá tupá bolest na duši zůstala stejná. Mehmet ji však ucítil mnohem hlouběji poté, co položil telefon, ve kterém ho státní zástupce informoval o zprávách z ministerstva vnitra. „Prý to nemohli tušit a ovlivnit to.“ Vztek, který Mehmet také nemohl ovlivnit, odneslo telefonní sluchátko. Ta bezmoc a čekání, až se k eyüpské tragédii někdo postaví čelem. Už se to nedalo vydržet.

O to větší šok přišel o necelý půl rok později. Státní zástupce si zavolal Mehmeta a jeho manželku do své kanceláře. Po nezbytném small talku se podíval Mehmetovi do očí. V jeho vlastních očích se něco začínalo lesknout. Každopádně ze sebe vysoukal větu, kterou nikdy vyslovit nechtěl: „Nemůžeme je už stíhat. Nikoho. Uteklo moc času a sami jsme se v tom zamotali. Je to promlčené. Je mi to strašně líto.“

Mehmet v ten moment nic necítil. Jen se bez emocí zeptal: „A to je jako konec? Co máme dělat?“ Státní zástupce: „Je to konec z naší strany. Ze strany státu. Nemůžeme už nikoho potrestat. Ale mohli byste je všechny ještě zažalovat, to myslím ještě promlčeno nebude. Nebo… nejsem si teď jistý… nemělo by být. Turecké právo je v tomto složité.“

Mehmet vstal ze židle a jen řekl manželce: „Půjdeme.“ Ve dveřích se otočil a opět bez emocí řekl: „Myslet si, že to zalepí pár lir… jak si to vůbec může někdo myslet? Snad se nebudete zlobit, ale budu si stěžovat.“  - „To je samozřejmě vaše svaté právo. Je mi to moc líto a omlouvám se,“ hlesl státní zástupce.

V čem byl problém

Mehmetova rodina se žalobou proti stavebníkovi, provozovateli bagru a vlastníkům sítě elektrického vedení uspěla. Soud jim přiznal finanční odškodnění. Řízení o žalobě proti obci stále běží. Příběh by to byl mnohem lepší, pokud by nebyl ani trochu pravdivý. Zakládá se však bohužel na reálných událostech. Trochu jsem ho dokreslil, ale ve svém základu se přesně tohle stalo mezi lety 2000 a 2006.

Mehmet se nedal a bránil se až u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten v jeho případu, který dnes nese jméno Asma proti Turecku, v listopadu shledal – slovy práva – procesní porušení čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech. Neshledal naopak hmotněprávní porušení tohoto článku. Jak tyto závěry přeložit do češtiny?

Právo na život se v rámci vztahu stát-jednotlivec dlouho chápalo jedině tak, že stát nesmí jednotlivce života zbavit. Až na pár výjimek. To vždy zaskočilo mé studenty. Právo na život totiž není – na rozdíl třeba od zákazu mučení – tzv. právem absolutním, neomezitelným. To znamená, že ho v některých případech lze omezit.

Trestu smrti naštěstí v Evropě již odzvonilo. Evropská úmluva o lidských právech, která je součástí naší ústavy, ale nadále výslovně říká, že stát může jednotlivce zbavit života. Může k tomu dojít, je-li to zcela nezbytné při obraně jiné osoby proti nezákonnému násilí onoho jednotlivce, nebo při provádění zákonného zatčení a v některých dalších případech.

O to ale v našem příběhu nešlo. Stát Esmu nezabil. Tak v čem byl problém? Právo na život už totiž nefunguje jen v režimu „státe, nesmíš jednotlivce zabít, až na tyto výjimky“. Díky rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (i německého Spolkového ústavního soudu) totiž právo na život má i rozměr „státe, musíš jednotlivce aktivně chránit před zbavením života“.

Dosažení spravedlnosti

Zjednodušeně řečeno by vás stát měl ochránit i před hrozbou pro život jednotlivce ze strany třetích osob. Má tuto ústavní povinnost, pokud o hrozbě pro váš život věděl či měl vědět a bylo v jeho silách učinit vše, co rozumně s cílem ochrany vašeho života učinit mohl. Tento rozměr práva na život už byl v případě Esmy ve hře. Štrasburský soud nicméně shledal, že stát své povinnosti v této rovině neporušil. Podle jeho názoru orgány veřejné moci nemohly tušit o konkrétní smrtelné hrozbě, kterou představovalo protiprávní započetí stavby.

Je tu však ještě jedna perspektiva práva na život, která se postupně ustálila i v rozhodování našeho Ústavního soudu. Vzpomínáte si, jak Mehmet roztřískal telefonní sluchátko? V tom se ukazuje důležitost dalšího rozměru práva na život. Přirozená lidská potřeba, aby bylo spravedlnosti dáno za dost, v ústavní rovině zavazuje stát, aby vyšetřil každý případ zbavení života. Neznamená to, že stát vždy musí najít pachatele, jinak poruší právo na život. Znamená to, že musí ve snaze vyšetřit ztrátu života postupovat rychle, důkladně, nestranně, nezávisle a s možnou veřejnou kontrolou. Pokud v některém z těchto kritérií selže, poruší právo na život. Byť jen v procesní rovině.

Turecko právo na život přesně v tomto bodě porušilo. Neumožnilo Mehmetovi a jeho rodině dosažení spravedlnosti. Možná vás to překvapí, ale obdobné problémy s negativním výsledkem pro státní orgány v posledních letech řešil i zdejší Ústavní soud. Ve věcech proti České republice se právem na život pak zabýval Evropský soud pro lidská práva. Oba soudy poměrně nedávno shledaly, že české státní orgány právo na život porušily. Vzpomeňme si na případ úmrtí muže po pádu z okna královopolské policejní služebny, který ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice posuzoval štrasburský soud, nebo případ nestandardně probíhajícího porodu odporujícího přáním rodičky v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří, kde porušení práva na život shledal pro změnu Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 1565/14).

Výrok o porušení práva na život v České republice zní ve 21. století až neuvěřitelně. Proto doufám, že nebudeme nikdy brát právo na život – zejména v jeho ochranné a procesní podobě – na lehkou váhu. A buďme rádi za záruky, které nám toto základní právo v našem dnešním právním řádu dává.

Autor je advokát, pracuje ve firmě Havel & Partners