Něco divného na Hané

Představte si hypotetickou situaci. Ve vašem činžovním domě se uvolní byt. O jeho koupi má vážný zájem jistý pan Novák, ale než garsonku pořídí, musí obejít všechny partaje a představit se. Někomu se ten chlap moc nelíbí. Má takovou moc sebevědomě vystrčenou bradu, divně voní a ten jeho jezevčík vypadá jako pěkná potvora. A tak jeho potenciální sousedé sepíší petici: pan Novák u nich v činžáku bydlet nebude.

Absurdní? Jak se to vezme. Během letošního roku už druhá obec podobným způsobem odmítá nastěhování lidí se zdravotním postižením do běžných rodinných domů. Po jihomoravské Svitávce, v níž odpor části usedlíků nakonec přiměl Jihomoravský kraj kapitulovat a domov pro dvanáct klientů postavit někde jinde, se v těchto dnech obdobná situace opakuje v Náměšti na Hané. Téměř pětistovka měšťanů sepsala petici, připojila se část zastupitelstva včetně starostky za ODS - a signatáři se svěřují médiím s tím, že není vhodné, aby se lidé s postižením pohybovali v blízkosti malých dětí.

I tentokrát v debatě zaznívá řada rozumných hlasů, kteří podobný postoj hodnotí jako xenofobní a plný nepravdivých předsudků. Lidé se zdravotním postižením malým dětem nic špatného nedělají, aspoň ne víc než zbytek populace – vzhledem ke svým hendikepům pravděpodobně spíš míň. Pohoršení nad lidskou omezeností je tak jistě na místě, nemělo by ovšem zapadnout, že obě kauzy (a řada podobných z minulosti, které se ani nedostaly do médií) skrývají jedno důležitější téma – totiž otázku občanských práv.

Sluší se podotknout, že autor těchto řádek vychovává dceru s mentálním postižením, která se ve svém dospělém životě neobejde bez intenzivní podpory. S velkou pravděpodobností bude žít v nějakém podobném domově, jaký se plánoval ve Svitávkách nebo zatím ještě plánuje v Náměšti. Téma se ho osobně týká a nemůže být tedy v hodnocení objektivní. Osobní zaujetí ovšem také nabízí trochu jinou perspektivu, v níž se zdá, že i ta dobře míněná část zdejší debaty trochu míjí podstatu věci.

Je samozřejmě znepokojující, že někdo má tak předpotopní názory či úzkosti jako obyvatelé Svitávky a Náměšti, jenže takové prostě někteří lidé mívají. Jejich kultivace je důležitá a představuje běh na dlouhou trať. Znepokojivější se momentálně jeví jiná věc: totiž proč jim vůbec někdo naslouchá coby legitimnímu občanskému protestu.

Ano, lidé mají právo se vyjadřovat, když se v jejich okolí něco chystá, je to jeden z nejdůležitějších výdobytků porevoluční svobody. Klíčové je ovšem v oné větě právě slovo něco. Něco může znamenat hliníkárnu, skládku, ubytovnu nebo letiště. Lidé se zdravotním postižením, ale nejsou něco. Jsou někdo stejně jako pan Novák, zájemce o koupi bytu ve vašem činžáku. A pan Novák může být černý, chlupatý, beznohý nebo třeba rohatý, ale pokud dodržuje stavební předpisy, do jeho práva pořídit si bydlení, kdekoli se mu zlíbí, nemáte co mluvit. Stejně jako on (naštěstí) nemá co mluvit do vašich práv.

Znalejší čtenáři si už možná všimli, že v téhle argumentaci pomalu narůstá drobná trhlina. Mužům a ženám se zdravotním postižením, kteří se na Hané v rámci procesu transformace ústavní péče mají stěhovat z velkokapacitního zařízení do bydlení rodinného typu, sice garantuje jejich rovnocenná práva mezinárodní úmluva, kterou Česká republika podepsala v roce 2007. Z hlediska bydlení to tak ovšem zatím úplně nefunguje. V tomhle případě stále nejsou někdo, ale něco. Jsou náplní instituce pobytové sociální služby provozované nějakou organizací. Jsou tak trochu jako klienti hotelu.

V západních zemích, které na rozdíl od Česka své ústavy pro postižené demontovaly na menší domácnosti v přirozené komunitě už dávno, v posledních dekádách sílí názor, že tahle změna byl jen mezikrok ke skutečnému naplnění práv lidí s postižením. Žádoucím konečným stavem je ten, kdy i člověk s vážným postižením žije ve svém vlastním nebo nájemním bydlení (které může být sdílené s dalšími takovými lidmi) a pracovníci sociálních služeb za ním přicházejí zvenčí, aby mu pomohli zajistit jeho potřeby.

I v Česku existuje pár takových pokusů, ale zatím jde spíš o výjimky. Naopak desítky tisíc lidí s postižením u nás stále obývají velké ústavy a oním progresivním krokem je tedy pro ně zatím přechod do malých zařízení, jaké by mělo stát v Náměšti na Hané. A přestože formálně půjde o instituci, nikoli běžné bydlení fyzických osob, jako je pan Novák, z hlediska naplnění zmíněné mezinárodní úmluvy není možné jejich dům vnímat jako skládku nebo hliníkárnu, do jejíž stavby může kdokoli mluvit.

Česko momentálně nezvládá nabídnout svým občanům s postižením samostatné bydlení a řeší jejich situaci systémem pobytových služeb. Je to kompromis mezi jejich právy, historickým dědictvím a ekonomickou realitou země. Zásadní ovšem je, aby součástí takového kompromisu bylo zcela jasné vědomí toho, že jde o bydlení lidí, nikoli umístění instituce.

Pořádat kulaté stoly s občany a šířit osvětu před příchodem nových sousedů s různými zdravotními hendikepy, jak se to krajské úřady snaží dělat, určitě není špatný nápad. S předsudky se vyplatí pracovat předem, dlouhodobě a po dobrém. Ale pokud se komunita zasekne v iracionálním odporu a začnou padat řeči o ohrožených dětech na pískovištích, kraje by neměly takovým nesmyslům ustupovat, jako se to stalo ve Svitávce - a může stát i v Náměšti. Pokud připustíme, že starousedlíci mají právo rozhodovat, kdo bude jejich soused a kdo ne, nevyhnutelně tím říkáme, že lidé s postižením nejsou lidé jako my. Připomínají pak spíš odpadky nebo hliník.

https://www.facebook.com/168hodin/videos/563630720799715/