Všechny publikované články
NASA míří ke hvězdám
Ze dna nejhlubší propasti až na vrchol Everestu. Tak by se dal popsat příběh, který v posledních dvou letech prožil americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku. Organizace, jejíž chod řídí především strach z neúspěchu, se po předloňské tragédii raketoplánu Columbia dlouhé měsíce topila v hluboké krizi a rozpočtové nouzi. Teď prožívá jedno z nejúspěšnějších období své existence. Povrch Marsu vítězoslavně brázdí její vozítka Spirit a Opportunity, kolem Saturnova měsíce Titanu krouží sonda Cassini a minulý týden obletěly svět fotografie dokládající triumf mimořádně obtížné mise modulu Deep Impact, jemuž se podařilo trefit kometu Tempel 1.
Tsunami se dá bránit
Japonské přísloví říká, že katastrofa udeří v ten okamžik, kdy na její možnost lidé zapomněli. Na konci minulého roku udeřila v podobě tsunami – přílivové vlny. Bylo to v oblasti Indického oceánu, tedy v místech, kde historie registruje pouze sedm významnějších tsunami za posledních 200 let. To nejničivější se odehrálo v roce 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa a krom spadu popele a žhavého mračna vytvořila mohutnou přílivovou vlnu. Obětí tehdejšího tsunami bylo přibližně 36 000 lidských životů. Ke stému výročí katastrofy byla uspořádána vědecká symposia a vyšlo několik knih upozorňujících na podobná nebezpečí. K těm nejvážnějším patří varování z června roku 2004 od Mezivládní oceánografické komise, jež je součástí OSN: v Indickém oceánu existuje značné nebezpečí z místních, ale i vzdálených tsunami. Profesor Murty, původem Ind, expert na tsunami a zemětřesení žijící v Kanadě, říká: „Indie, Thajsko, Malajsie a ostatní země této oblasti nikdy neukázaly žádnou iniciativu něco v tomto ohledu udělat.“
Prach jsi a v prach se obrátíš
Ve stínu mediálně přitažlivých kosmických událostí kolem Marsu se odehrála jedna z nejodvážnějších akcí amerického vesmírného programu. Poeticky nazvané těleso Stardust (Hvězdný prach) prolétlo počátkem roku ohonem komety Wild 2 a pouhých 240 kilometrů daleko od jejího jádra sbíralo součástky, které ji opouštějí. Výsledek této mise je zatím ve hvězdách. Nezbývá než dva roky čekat, až se sonda vrátí do gravitačního pole mateřské planety a na zemském povrchu přistane kapsule s prachem, který nastřádala. O expedici se veřejnost zatím dozvěděla jen tolik, že má na Zemi dopravit nejstarší materiál sluneční soustavy a že po jeho prozkoumání budeme moci s konečnou platností určit, jakým způsobem náš planetární systém vznikl. Jsou to prohlášení „velkoústá“, a proto si prach i mise Stardust zaslouží komentář.
