Do sbírky kuriozit by se v posledních pár týdnech hodilo ledacos. Například policejní těžkooděnci, kteří v hloubi noci obkličují veřejné parčíky a pod záminkou veřejného zdraví odtamtud za pomoci obušků a motorových pil vyhánějí pokojně protestující občany. Naposledy se to stalo v noci z úterý na středu v Los Angeles.
Hodil by se tam policista, který před deseti dny nastříkal pepřový sprej do tváří studentů, protože seděli na trávníku jednoho z kampusů Kalifornské univerzity a odmítli na jeho výzvu vstát.
Nebo žena, která přesně před týdnem, v jednom z amerických Walmartů použila téhož spreje proti spoluobčanům, kteří jí chtěli vyfouknout zvlášť výhodně zlevněnou videohru. O Černém pátku, orgii konzumerismu, která oficiálně zahajuje vánoční sezónu, se letos na několika místech země i střílelo. Prý je to jen další známka prohlubující se krize; lidé už se neperou jen o ploché obrazovky, ale i o plenky.
Ve sbírce by se vyjímal také republikánský prezidentský kandidát Newt Gingrich, který nespokojeným občanům z hnutí Occupy Wall Street vzkázal: “Umyjte se a najděte si práci.”
V tomto adventním čase, kdy před koncem starého roku všechno tak nějak visí ve vzduchu, by se do rotundy Guggenheimova muzea v New Yorku, mezi vycpaná zvířata, nebožtíky, bycikly, figurky a jiné předměty z dílny padovského umělce Maurizia Cattelana (51) dalo pověsit opravdu kdeco a kdekdo.
Reakce na výstavu, která potrvá do poloviny ledna příštího roku, nejsou jednoznačně příznivé. Například recenzent z The New York Times se nechal slyšet, že Cattelanovi zřejmě docházejí nápady a proto svoji retrospektivu nazvanou prostě “All” (v galerii jsou všechna jeho díla za posledních 21 let, kromě dvou exemplářů, které majitelé odmítli zapůjčit) navěsil halabala do vzduchu, čímž jednotlivé předměty ztratily svou výpovědní hodnotu. Tentýž recenzent navíc instalaci považuje za ústupek povrchní době, kdy už si nikdo nic pořádně neprohlédne, a stačí mu proběhnout ve spěchu spirálou nahoru a dolů.
Jsem opačného názoru. Teprve ve směsi blasfémie, mírné obscenity, humoru, morbidity, narcisismu a politické satiry, coby hromada levitujících odpadků, na kterých porůznu posedávají vycpaní holubi, se stávají Cattelanovy výrobky skutečně zajímavou výpovědí o posledních dvaceti letech, které jsme společně prožili.
Papež po srážce s meteoritem, jímž se Cattelan proslavil, tu visí v sousedské pospolitosti s vycpaným koněm (“Balada o Trotském” se před pěti lety prodala za 2,1 milionu dolarů), zasebevražděnou veverkou, Pinocchiem, vycpanými psíčky, s cudným slonem zakrytým prostěradlem (“Nebojím se lásky”), modlícím se Hitlerem, kočičí kostrou velikosti dinosaura, starou paní mrkající z ledničky, oslíkem naloženým televizí, předimenzovaným nákupním košíkem, pytlem suti, která zbyla po teroristickém útoku v roce 1994 a tak dále a tak dále. Je tu i legendární cedulka s nápisem “Torno subito” (Přijdu hned), kterou Cattelan zavěsil na dveře prázdné galerie, ve které měl v roce 1989 nainstalovat svou první samostatnou výstavu - jenomže ho zrovna nic nenapadlo.
Vlastně je to poprvé, co si při vstupu do atria Guggenheimova muzea nepřipadám jako jeden z Cattelanových plně naložených oslíků. Nevím, zda prostor tak působí jenom na mne, ale při klasicky instalovaných výstavách mne pohled vzhůru, na všechny ty spirály, kterými budu muset projít, ubíjí. Cattelanovo smetiště, kde se v každé zákrutě otevře nový, překvapivý pohled, je osvěžující. Návštěvník vidí stejné předměty v jiných konstelacích, teprve postupně odhaluje, o co jde. Zatáčku po zatáčce se seznamuje s jednotlivými objekty a po cestě dolů je potkává jako staré známé.
Kurátorka z Guggenheimova muzea – aby dodala výstavě vážný rozměr – vyzdvihla hlavně Cattelanovu fascinaci smrtí (před tím, než se stal umělcem, Cattelan pracoval také v márnici). Výstava prý ze všeho nejvíc připomíná “masovou popravu”.
Maurizio Cattelan, který dnes patří k nejlépe obchodovatelným umělcům se netají tím, že nechápe, co na něm publikum vidí. Stejné postupy, jako teď předvádí v umění, prý předtím zkoušel v nejrůznějších jiných oborech, ale lidé se k němu chovali jako k idiotovi. “V umění dělám přesně to samé, ale tady se to, nevím proč, oceňuje. Idiot tu má svoji váhu. Dokud to funguje, nač něco měnit?“
Na otázku, kdo je podle něj přeceňovaný umělec současnosti, odpoví bez váhání: „Já.“
Skeptický recenzent z The New York Times na poznámku o umělci bez nápadů nepřišel sám, vložil mu ji do pera sám Cattelan. Retrospektivu v Guggenheimu nazval svou „Labutí písní“ a řekl, že s uměním končí.
Nejspíš se ale jednalo jen o reklamní trik. Na přímou otázku novináře z Bloomberg News, se totiž začal vytáčet: nekončí prý s uměním jako takovým, uzavírá jen období „zvířat a blbečků.“
Foto: Jiří Zavadil
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
