Rudé slunce v Metropolitním

Jaro vtrhlo do města na policejní kobyle.  17. března hnutí Occupy Wall Street oslavovalo šest měsíců od svého vzniku.  S nástupem teplého počasí se opět zmobilizovalo a doufá v příliv nových přívrženců. Vrcholem oslav byl pokus o znovuobsazení  Zuccottiho parku, kterému policie zabránila – zatčené rovnou odvážela v autobusech.

I první jarní den byl ve znamení úklidu. Policisté v noci z 20. na 21. března vymetli Union Square – náměstí, které se historicky proslavilo jako místo hromadných  protestů proti establišmentu, a kam se okupanti po opětovném a (nezákonném) uzavření Zuccottiho parku uchýlili.

Policie asi obdržela rozkaz být hnutí v patách a nedopustit, aby nabralo dech. Bez ohledu na zákony. Budou to zajímavé dostihy. Cílovou páskou je zřejmě ohlášená obří protestní akce naplánovaná na první květen. May Day, jak se tady říká.

Ušmudlaná mávátka, nervózní soudružky učitelky a odulé tváře funkcionářů na letenské tribuně, to byly naše povinné První máje. Jediným protestem bylo nedostavit se. Vzpomínám rovněž na delegace, které v jarním období do Prahy přijížděly, chodili jsme jim se školou mávat (opět mávátka) na Hanspaulku, k hotelu Praha…

S jednou takovou delegací (konečně se dostávám k tomu, o čem chci dnes psát) se v roce 1957, podíval do Prahy i čínský malíř Fu Pao-š´. Jeho výstava pod názvem Čínské umění v čase revoluce: Fu Pao-š´ (1904–1965) je do konce dubna k vidění v Metropolitním muzeu.

Nebesa a země v rudé záři, Fu Pao-š,´ 1964

Malíř Fu Pao-š´ v 60. letech

Na Fu Pao-š´im je asi nejzajímavější, jak spojoval lásku ke starému čínskému umění s požadavky měnící se doby.  Svým vnitřním ustrojením byl Fu Pao-š´ tradičním umělcem-byrokratem, teoretikem,  který na kresby hor a vodopádů vpisoval básně a eseje o tom, jak má umělec postupovat při zpodobování přírody. Byl loajální, v umění i v občanském životě.

Identifikoval se se starými mistry, skrze hluboké pochopení a napodobování jejich postupů tříbil svůj vlastní umělecký styl. Politicky podporoval nejdříve Čankajškovu národní stranu Kuomintang (studoval také několik let v „nepřátelském“ Japonsku), ale po vyhlášení Čínské lidové republiky se přihlásil ke komunistům.  Ilustroval dokonce básně Mao ce-tunga a do obrazů posledních let přimíchával hodně rudé barvy – jednak aby dal najevo sympatie k vládnoucí ideologii, jednak aby snad nemohl být nařčen z nerevolučního pesimismu.

Obrazy rudých sluncí, mauzoleí a komunistických památníků, dokonce ani obraz velkého Maa plovoucího v řece, by ho ale pravděpodobně před vidlemi kulturní revoluce nezachránily. Byl až příliš zakořeněn v minulosti, s jeho kresbami bambusových houštin v dešti, dramatických skalních útesů, borovicových lesů, pavilonů, prudkých řek a vodopádů, horských pramínků a osamělých, rozjímajících postaviček. S jeho pečetidly, které od útlého mládí vyřezával ze vzácných kamenů, s jeho vějíři a básněmi. Naštěstí si pro něj přišla smrt dřív než Rudá garda, zemřel v roce 1965, zřejmě na selhání srdce.

Z cesty po východní Evropě, kterou absolvoval s delegací čínských umělců v roce 1957, přivezl  Fu Pao-š´ kresby Pražského hradu a také Gottwaldova. Ta druhá je z pátého patra hotelu Moskva. Na první je mimo jiné napsáno: „Když jsme vjeli do města, viděli jsme vysoké budovy utopené v šerém soumraku a hustý dým.“ Nakreslil si i tatranské štíty, letiště v Irkutsku nebo přístav v rumunské Konstanci. Na výstavě je také fotografie delegace na pražském Vítkově. 

Důkazy přikládám, ale omlouvám se za kvalitu, na výstavě bylo zakázáno fotografovat a tak jsem obrázky pořídila z katalogu.

Pražský hrad

Gottwaldov

Gottwaldov

Tatry

Letiště v Irkutsku

Konstanca, Rumunsko

Delegace na Vítkově