Rozpaky na Marsu

Pálení knih v Bradburyho knize 451 stupňů Fahrenheita dnes působí mile zastaralým dojmem. Jako vzpomínka na dobu, kdy se knihám ještě přikládala důležitost na obou stranách železné opony.

V románu nejslavnějšího amerického autora sci-fi, který ve věku devadesáti jedna let minulý týden zemřel v Kalifornii, představuje čtení knih podvratnou činnost. Činí člověka nespokojeným, pochybujícím, zvídavým, jiným než zbytek stáda a tudíž potenciálně nebezpečným. „Všichni musí být stejní, všichni si musí být rovni,“ vysvětluje Montagovi velitel. Namísto Rudého práva jsou obyvatelé Bradburyho světa formátováni televizí a škálou pilulek.

Co se televize a psychofarmak týče, nestřelil Bradbury ve své fantazii z roku 1953 daleko od skutečnosti. V jednom podstatném se ale mýlil. Čtení není třeba lidem zakazovat. Zájem o ně vymírá pomalu sám od sebe, stejně jako knihy, které by komukoli stálo za to pálit.

Prezident Obama se ve své kondolenční řeči zmínil o obrazech z Bradburyho povídek, které v sobě nese od dětství. Zajímalo by mne, jestli nosíme ty samé, Obama a já: Skleník s umělým sluncem, osamělý ženský hlas v telefonu, astronaut padající vesmírem směrem k atmosféře. Podivně krásné, smyslové obrazy planety po katastrofě, kde lze najít jen ostrůvky bývalého světa.  Atmosféra pozdní lítosti. V autobiografické eseji, která vyšla těsně před Bradburyho smrtí v časopise The New Yorker, napsal Bradbury o  „hladové představivosti“ svého dětství: „Bylo to jedno šílenství za euforií za vzrušením za hysterií za druhým.“

Shodou náhod zrovna v těchto dnech, kdy nám smrt oblíbeného autora připomněla naše dětské  sny o Marťanech, probíhá ve velké hale bývalé newyorské zbrojnice na Park Avenue výstava Toma Sachse - Vesmírný program: Mars.  Umělec, který po první úspěšné výpravě na měsíc v roce 2007 pokračuje ve svém „kosmickém výzkumu“  -  tu na prostoru čtyři a půl tisíce čtverečných metrů vytvořil „tábor na Marsu.“ Obývá jej třináct výzkumníků. Pohybují se na skateboardech a celé dny provádějí různé ritualizované úkony. 

Tom Sachs (1966) k umění přistupuje s kutilským zápalem. Z kartonu, plechu, papíru, gumy, provázků, deštníků, televizí, ponožek, prkýnek a jiných kousků, tu sestavil přístroje, celé kosmické stanice, dokonce obyvatelný modul se záchodem, kuchyňkou a dobře vybaveným barem.  Podle Sachsových představ je nejdůležitějším nářadím každého astronauta či vědce z NASA lepící páska, motorová pila, šroubovák a kladivo.  Výbavu dále tvoří všudypřítomná láhev s kořalkou a krabička červených Marlborek, rekvizity, jež v matkách z uhlazené Upper East Side, které sem po škole vodí své dětičky, vyvolávají jisté rozpaky.

Děti zas rozpačitě hledí na dospělé, kteří si místo nich ve skafandrech vyrobených z papundeklu hrají na kosmonauty a vyrábějí přístroje z odpadků. „Copak to je jen jako?“ ptají se zklamaně a snaží se v instalaci najít alespoň něco opravdového, třeba fungující kameru.  Slůvko „jako“ je neokouzluje, na rozdíl od dospělých. „Jako“ tvoří jejich denní realitu. Co je skutečně vzrušuje, musí být „doopravdy.“

Navzdory rozpakům, coby neplánovaný hold spisovateli Marťanské kroniky, výstava Toma Sachse funguje dokonale. Umělec jinými prostředky dosahuje podobného efektu jako Bradbury: na pozadí představ o vesmírné expanzi, dokonalé technice a vědě bez hranic, nechává před divákem vyvstat jeho vlastní, věčně zaostalý, trochu ušmudlaný, omezený, důvěrně známý a tím i milý, pozemský svět.