Desátého října, v Den Kryštofa Kolumba, byla atmosféra v parčíku, který si za svoji základnu zvolilo hnutí Occupy Wall Street, uvolněná a slavnostní. Byl k tomu důvod. Po třech nedělích vybojovali vytrvalí okupanti první velké vítězství.
Průlom předznamenal úvodník v nedělním vydání The New York Times, který hnutí požehnal, a tím jej definitivně označil za cosi, čím se musí začít zabývat nejen starostové „napadených“ měst a policie, ale také politici, kteří zatím – až na troušení bezvýznamných poznámek – dělali mrtvé brouky.
Z demonstrace, kterou prvních čtrnáct dní mainstreamová média zcela ignorovala, se stává populární lidová slavnost. Je jen otázkou dní, kdy se v parčíku u Wall Street začnou jeden po druhém promenovat politici a veřejné osobnosti, které chtějí být „in.“ Prozatím se tu ukázali jen lidé, od kterých by to člověk čekal: dokumentarista Michael Moore, herečka Susan Sarandon, novinářka a spisovatelka Naomi Klein. V pondělí se v parku Zuccotti, staronově přejmenovaném na Náměstí Svobody (Liberty Plaza), objevil levicový filosof Slavoj Žižek, který s pomocí lidského mikrofonu (skupinka vyvolávačů skanduje větu po větě řečníkův projev) přednesl asi hodinovou řeč.
Toto pondělí byly zavřené školy a někteří učitelé toho využili, aby vzali do parku Zuccotti svoje žáky (v New Yorku se letos značně pokrátil městský rozpočet a před začátkem školního roku došlo ve školách k velkému propouštění). Svátek, který se po celé zemi tradičně oslavuje honosnými průvody, inspiroval i demonstranty. „Myslete na budoucnost - Kolumbus objevil prdlačku“ stojí na jedné z kartónových cedulí, které lidé mlčky drží v rukou a nastavují kolemjdoucím, jejich fotoaparátům a kamerám. „Kolumbův den = oslava genocidy,“ čteme na jiné. Trpělivé držení transparentů je vlastně hlavní činností okupantů a návštěva parčíku je čtenářským zážitkem. Hesla a obrázky lze vyrábět přímo na místě, jedna část prostranství připomíná malířskou dílnu.
Zabavit se lze i hudbou, od tlučení na bubínky po drnkání na balalajku. V různých částech parku přednášejí lidé projevy, několik posluchačů se vždycky najde. Nebo v malých skupinkách diskutují. Několik dívek šije ohromnou americkou vlajku, postarší intelektuál předčítá nahlas Americkou ústavu. Občas se dav zahustí na jednom místě, to když se rozkřikne, že mezi protestující přišel někdo zajímavý. Jako Žižek. V tlačenici lze potkat matky s kočárky, invalidy na vozících nebo třeba nevěstu s ženichem, kteří si to sem namířili přímo z nedaleké radnice.
Demonstranti se samozřejmě v parčíku také stravují. Do improvizované polní kuchyně proudí potraviny ze všech stran. Jídlo je formou podpory. Dárci přinášejí doma uvařené jídlo, nebo objednávají z nedalekých restaurací a lahůdkářství. Někdy přistane v parčíku náklad okurek, či dodávka organické mrkve. Majitel pekařství donese pytel sušenek. Anonymní dárci z celé Ameriky, ale i z ciziny, posílají přes telefon demonstrantům sendviče a pizzy. Ostatně nejvýraznějším znamením toho, že hnutí Occupy Wall Street se dostává do módy, není možná ani tak úvodník v The New York Times, jako rozsáhlý článek v rubrice Dining and Wine téhož listu, který se věnuje rozboru eklektické a bezpochyby autentické kuchyně v Parku Zuccotti, po které prý demonstranti nezadržitelně tloustnou.
Změna přístupu k demonstracím na začátku tohoto týdne se projevila ve výrocích místních politiků. Dosud velmi odmítavý starosta Michael Bloomberg náhle změkl a nechal se slyšet, že „tito lidé chtějí vyjádřit svůj názor a pokud přitom nepřekročí zákon, bude jim to umožněno.“ Guvernér státu New York Andrew Cuomo zase na adresu hnutí řekl: „Mají právo na svůj názor. Jde o základní princip demokracie a pocit frustrace je znát napříč celou zemí.“
Náznak uvolněnosti je znát ve tvářích uniformovaných a tajných policistů, kteří demonstranty ze všech stran hustě obklopují. Ještě důležitější ale je, že se s hnutím začínají ztotožňovat někteří demokratičtí politici v kongresu. Nabízí se totiž jasná paralela: jako Republikáni čerpají podporu z Tea Party, tak by se Demokraté mohli napojit na hnutí Occupy Wall Street. Pomyslnou spojnici načrtl ve svém rapovaném projevu i Žižek.
Vousatý filosof v rudém tričku doporučil okupantům, aby na přívržence Tea Party hleděli jako na svoje potenciální spojence. „Tragédie je, že mnozí z těch lidí by tady měli být s vámi,“ řekl Žižek. „Na tom bychom měli pracovat. Možná jsou hloupí, ale nedívejte se na ně jako na nepřátele.“ Otcovský myslitel udělil svým mladým příznivcům i další cenné rady. Hlavně by se neměli nechat unést sami sebou. Nejde o to si užít, ale o to, co se bude dít, až mejdan skončí. Zda se opravdu něco změní. Žižek mluvil o otupené schopnosti snít lepší zítřky a o tom, jak komunistické revoluce pohořely. Jako příklad uvedl současnou Čínu.
Rada, která se mně osobně nejvíce zamlouvala, ale v karnevalovém hluku parku Zuccotti poněkud zapadla, zněla: „Lidé často po něčem touží, ale ve skutečnosti to nechtějí. Nebojte se chtít to, po čem toužíte.“
Foto: Magdaléna Platzová
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
