O strašidlech, listí a ostrově Mannahatta

V posledním čísle časopisu New Yorker je kreslený vtip s titulkem Listopadový člověk. Je na něm muž, který si právě z krku sundal dýni (má ji místo hlavy) a ukládá si ji do skříňky, jaké bývají na plaveckých stadionech nebo v tělocvičnách.

Ten pocit je přesný: New York zavalily oranžové dýně. Kupí se v bednách před každou samoobsluhou, nehledě na cukroví ve tvaru dýní a nápodoby z plastu a papíru. Navíc je hnedle každé zábradlí omotané umělou pavučinou nebo kostlivci (někteří po setmění fosforeskují) a před obchody se zubí loutky čarodejnic v životní velikosti a míchají vařečkou v hrnci. Bude to velké!

Dnes po setmění se město zaplní velkými a dospělými strašidly, ta malá budou zvonit u dveří a žebrat o sladkosti. Původně - ještě v ulicích Starého světa – tak koledovali chudí a dostávali dušičkové koláče (soul-cakes), aby se výměnou modlili za mrtvé. A ještě předtím se jídlo a víno nabízelo rovnou bludným duším zemřelých, jenže to katolické církvi připadalo až moc pohanské a když se keltské svátky Samhain změnily na „Předvečer svátku Všech svatých“ – měli duchové utrum.

Dnešní Halloween je něco mezi dožínkami, karnevalem, novým rokem, dušičkami, šintoistickými svátky mrtvých, hinduistickým svátkem světel a bobříkem odvahy a jeho symboly (černou kočku, čarodejnicie, sovu, masku, lampu) je třeba zpětně dešifrovat. S dušemi zemřelých například souvisí i zevnitř osvětlené vydlabané dýně, takzvané Jack-o´Lantern, pojmenované po jednom irském násoskovi, který mazaně vyzrál na ďábla, ale nakonec se stejně upil k smrti. Dávají se do oken, na schodiště a ke vchodům, aby ukázaly cestu živým a odradily zlé duchy a skřítky.

Na tenhle víkend připadá ještě jedno povyražení, které místním lidem zvedá hladinu adrenalinu: už několik týdnů se ze severu, podél řeky Hudson, blíží záplava barevného listí. Zvláštní pozorovatelé v New Yorku zatím hlásí barevnost 53 procent s převahou žluté a oranžové. Ale právě teď, dnes nebo zítra, by se měla přes město převalit závěrečná, triumfální vlna rudé barvy. Pak stromy pohasnou. Stát se svědkem vrcholného stadia barevnosti je hra o nervy - zvláště když každou chvíli leje.

Ostrov mnoha kopců
Výlet za listím na sever státu New York jsme kvůli plískanicím jen o týden odložili a nakonec jsme vrchol propásli. Když jsme dorazili na místo, měly kopce měkký odstín barvy staré rzi a hodně stromů už bylo holých. Nicméně viděli jsme vodopád jménem Bish Bash. A pádlovali jsme v kánoji po jezeře jako Indiáni, když jezdili po proudu řeky Hudson prodávat bělochům bobří kůže…

Kánoje klouzající v podzimním slunci po hladké hladině jezera mi snad poslouží jako vhodný můstek. Od listí a Halloweenu (o kterém bych – nebýt kresleného vtipu v New Yorkeru - asi nepsala), se totiž potřebuji dostat k mořeplavci Henrymu Hudsonovi a jedné velice zajímavé výstavě, která nedávno proběhla v Muzeu města New Yorku.

Výstava je výsledkem projektu, na kterém deset let pracoval ekolog Erik W. Sanderson a jeho tým. Jmenuje se Mannahatta: Přírodní historie města New Yorku. Je to dokonale zdokumentovaná rekonstrukce ostrova, nazývaného místními Indiány kmene Lenape Mannahatta neboli Ostrov mnoha kopců, do podoby, v jaké jej našel průzkumník Nizozemské Východoindické společnosti Henry Hudson v roce 1609. Na základě výzkumu dobových holandských a britských map a záznamů a pomocí počítačových technologií se Sandersonově týmu podařilo vytvořit původní pahorkatou krajinu plnou písečných zálivů a mokřin, protkanou desítkami říček a potoků, z nichž dnes ani jediný nezůstal na povrchu. Z mnoha kopců, které byly z povrchu ostrova doslova odřezány, aby na jejich místě mohla vyrůst síť pravoúhlých ulic, zbylo také jen málo. Jediné místo, které si dodnes zachovalo původní atmosféru skalnatého pralesa, se nachází na severním cípu ostrova a jmenuje se Inwood. Tady lze například vidět i pamětní kámen, na jehož místě prý roku 1626 odkoupil guvernér Nového Nizozemska Petr Minuit ostrov Mannahatta od náčelníka Indiánů kmene Lenape za zboží v hodnotě dnešních 1000 dolarů…

Sanders vytvořil podrobného průvodce, který blok po bloku, ulici po ulici mapuje původní ekologii města (lze si prohlédnout na wcs.org/mannahatta) a srovnává ji s tím, jak místa vypadají dnes. Dozvídáme se, že v roce 1609 bylo v Manhattanských lesích přes 70 druhů stromů a v mokřinách přes 200 druhů rostlin. V místech dnešního Central Parku nebo Times Square se proháněli vlci, černí medvědi, pumy, bobři, nutrie a řeky oplývaly rybami.

Vidět dávnou panenskou přírodu tam, kde dnes trčí k nebi mrakodrapy, by z jistého úhlu mohlo být depresivní, ale není. Mannahattský projekt nemá vyvolávat nostalgii, ale hlavně hledat cesty, jak alespoň část původního bohatství Manhattanu obnovit. A začít lze třeba i tím, že se vedle zválcované, zastavěné, podmaněné plochy města, vyvolá k životu jiná krajina – alespoň v představách.