Feminismus není v Americe populární. V současné době se spíš odčítají ztráty a mapují slepé uličky, do kterých se ženy nechaly zahnat, muži samozřejmě s nimi. I co se vnější slupky týče: podpatky se nosí co nejvyšší, prsa co největší, vlasy co nejdelší. Ženy si na sebe upletly další bič. K už tak dost nemožnému nároku – spojit rodinu s prací – jim přibyl ještě další: být sexuálním objektem.
Muzeum Mateřství, které ve sklepě nenápadného činžáku na rohu východní 84. ulice a První Avenue otevřela vloni v září hudebnice, matka čtyř dětí a aktivistka Joy Rose, je v tom smyslu anachronismem. Tady se nikdo za slovo feminismus nestydí a motto vyvěšené nad vchodem také zní jako vystřižené z doby před pár desítkami let.
Je jeden z nejchladnějších dnů letošní zimy, mínus deset pod nulou. Podzemní prostor muzea je vyhřátý, barevný, působí útulně. Upřímně řečeno, jako muzeum to nevypadá, je to spíš veliká herna pro děti, ve které jsou tu a tam na zdech zavěšené fotografie, texty, plakáty. Je tu butik s barevnými oblečky jako ze 60. let a s hračkami, které mají podporovat zdravý vývoj dítěte.
Ve výklencích zahrazených plůtky, aby batolata neútočila na exponáty, jsou tematické instalace: Matky a rock´n roll (sama Joy je kytaristkou a zpěvačkou ve skupině Ženy v domácnosti na prozacu), Matky a historie…
Na jedné ze zdí – pokřtěné Globální zeď - právě Joy zavěšuje fotografie matek v Azerbajdžánu. Jiná výstava je o historii porodnictví, další o kojení. Největší instalace se jmenuje Mother The Job (Matka – Práce). Černobílé fotografie Alexie Nye Jacksonové ukazují nejrůznější povolání: řidiče, učitelku, psychoterapeutku, zaměstnance prádelny, kuchaře a tak podobně – a vedle nich matky, které tutéž práci vykonávají bez nároku na finanční odměnu. “Mateřství je jediná práce,” říká Joy, “která se v tomhle tržním, kapitalistickém systému dělá zadarmo a nikomu to nepřijde divné.”
Je tu velká tabule, na kterou návštěvníci mohou psát různé vzkazy a prohlášení, knihovnička s odbornou literaturou, simulátory těhotenství (vak, který si zavěsíte na břicho) a počítačem ovládaná miminka jako živá. Jsou tu prolézačky a klouzačka a také koutek s pohovkami, kde se místní matky pravidelně scházejí mezi sebou a také s různými odborníky. Včera odpoledne tu byla k dispozici dula Maisha.
Pod černobílým plakátem sufražetek ze začátku minulého století, jejichž vyhraný zápas je pro Joy důkazem, že věci se stále hýbou z místa - se v komunitním duchu řeší otázky, které ženy nejvíc pálí dnes. Protože i když se nálepce feminismus vyhýbají, neznamená to, že dnešní americké ženy nejsou v nezáviděníhodné situaci, hlavně když dojde právě na mateřství.
Děti se v Americe rodí, ale jaksi se s nimi nepočítá. Jak s nimi kdo naloží, kam je odloží, je jeho věc. I ten neshovívavější zaměstnavatel (například škola) čeká s místem jen tři měsíce. Většinou se ale od žen čeká, že budou zpátky za šest, někdy dokonce za tři týdny. Kolik stresu může člověk vydržet? A proč? Nejde o kariérismus a často ani ne o peníze. S výdaji za hlídání nebo na soukromé jesle (jiné nejsou) stejně spíš nula od nuly pojde. Udržet se na nesmyslně nastaveném pracovním trhu, nepropadnout společenským sítem, o to jde.
Muzeum vytváří zázemí, kde lze o podobných otázkách diskutovat. Čas tu plyne příjemně. Zvláště když je venku deset pod nulou a člověk má na starosti batole.
Jediné, co mi tam chybělo, byla nějaká zmínka o otcích.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
