„Keith Richards“ jako obranná zeď

V neděli bude Halloween a New York se opět topí v záplavě oranžových dýní a strašidel. Ve zvláštních obchodech jsou k dostání krysy, upíři a mrtvoly v různých stupních rozkladu, v drogeriích vytáhli umělé kosti, čarodějnická košťata, křišťálové koule a lahvičky s jedem. Po domech šplhají kostlivci a obří pavouci a v restauracích visí ze stropu cosi, co má připomínat pavučiny. Polévku si přihřála i Lady Gaga, na neděli si prý chystá šaty z plátů syrového masa a na hlavu řízek. Na fotografiích jí to moc nesluší a fanoušky, kteří by ji chtěli napodobit, řezníci varují: krvavé maso na nahém těle je nehygienické. Do toho mumraje docela dobře zapadá vydání dlouho ohlašované knihy klíčového člena skupiny Rolling Stones Keitha Richardse.

Autobiografii Life (Život) psal Richards společně s novinářem Jamesem Foxem tři roky a byla to prý nejtěžší práce jeho života – horší než nahrát deset alb. Třebaže se na přebalu knihy skví rukopisná poznámka: „Tohle je život – věřte nebo ne, nic z toho jsem nezapomněl,“ bylo prý rozpomínání pro rockera namáhavé. Ještě než začali psát, musel James Fox provést rozsáhlé detektivní pátrání: vedl rozhovory s lidmi, kteří si na mladého Richardse pamatují a prostudoval staré dopisy a deníkové záznamy. Písemné poznámky se nakonec ukázaly jako nejúčinnější spouštědla paměti.

Richardsovi je letos 67 let. Jedna z posledních fotografií v knize ho ukazuje v rodinném kruhu, s manželkou Patti Hansen, s níž žije od roku 1979, se čtyřmi z jeho pěti dětí a třemi vnuky. Ten obrázek je na míle vzdálený tvrďákovi, za kterého Richards byl a ještě pořád je považován, i když prý drogy nebere už třicet let a podle očitých svědků to nepřehání ani s kouřením a alkoholem.

V jednom článku, který předcházel vydání knihy, se novináři ve slabé chvíli přiznal, že „jeho image je jako koule a řetěz.“ „Nikdo jako tenhle Keith Richards nikdy nežil,“ řekl, „ani náhodou. Ale nemůžeš se mu ubránit. Myslím, že pokud nemusím být tím chlápkem úplně pořád anebo mezi kamarády, je tvrďák Keith Richards něčím, co mi dává prostor, abych mohl být sám sebou. Je to moje obranná zeď.“

I když je Richards „čistý“ už mnoho let, vydržel toho stejně víc, než většina jeho přátel. Při blížící se sedmdesátce je zdravý a čilý, na smrt prý vůbec nemyslí, „setkání s Luciferem“ odkládá na neurčito. Podle svých slov všechny excesy přežil díky tomu, že svoje tělo „bral jako chrám“ a používal jen ty nejlepší drogy. Také se prý vždycky ubránil pokušení vzít si víc, než je bezpečné, nenasytnosti (dostat se výš a ještě výš) prý zůstal ušetřen.

Širší publikum asi kniha, kterou Richards a Fox prodali nakladatelství Little, Brown and Company údajně za sedmimilionovou zálohu, nepřiláká pohledy do hudební dílny skvělého muzikanta, ale intimní zprávou o napjatém vztahu s Mickem Jaggerem, drby ze zákulisí a popisy divokých mejdanů z 60. a 70. let. Největší mediální ohlas si zatím získala jedovatá poznámka o velikosti Jaggerova přirození, jíž si Richards zřejmě vyrovnal jeden starý otevřený účet. Svého celoživotního přítele a partnera (posledních dvacet let prý nevstoupil do jeho šatny) také obviňuje z manipulací, egocentrismu, nečestných praktik, nevyjasněné sexuality a navíc se vyjadřuje shovívavě o jeho podílu na společně napsaných písničkách.

Naproti tomu píše velice hezky o ženách - obecně. S bývalými milenkami se přátelí, žádnou nepomlouvá. Sex byl pro něj prý vždy až na druhém místě, hlavní byl pocit blízkosti, vzájemné ochrany. Takzvané „gruppies,“ které se motaly kolem kapely, nazývá „pracovnicemi Červeného kříže,“ které se o rockery nezištně staraly, praly jim, poskytovaly jim teplo a bezpečí. A také drogy. Ženy, které Richardse zachraňovaly z heroinových a kokainových absťáků mají v biografii zvláštní místo, jsou obklopeny něžnou září jako andělé.

Když byl rukopis hotový, předčítal ho prý Fox Richardsovi nahlas a byl překvapený jeho redaktorskými schopnostmi. Po jeho nesentimentálních škrtech a opravách prý text dostal spád  - zacházel s ním jako s hudbou.

Kniha je rozdělena do kapitol, které svými dlouhými podtituly připomínají Cervantesova Dona Quijota. Například Kapitola 8 je popsána takto: „Ve které na jaře roku 1971 odjíždíme do Francie a já si pronajímám Nellcôte, dům na riviéře. Mick se žení v St Tropez. Uvádíme do provozu pojízdné nahrávací studio a dáváme se do nahrávání alba Exil on Main Street. Najíždíme na plodný noční nahrávací režim. Mandraxová jízda motorovým člunem na snídani do Itálie. Přijíždí Gram Parsons a Mick žárlí…“ Popis pokračuje až k drogovému excesu, odjezdu do Švýcarska s Richardsovou tehdejší partnerkou Anitou Pallenberg a bolestivé odvykací kůry, během které Richards napsal kultovní píseň Angie.

Ta historka je zajímavá a možná by bylo dobré jí tenhle krátký referát zakončit. Potom, co Keith na klinice ve Vevey pod dohledem jednoho amerického lékaře prošel peklem prvních dnů abstinence, porodila Anita Pallenberg v nedaleké nemocnici dceru. Při skládání písně Angie, kterou Keith napsal ještě v posteli, prý netušil, že dítě bude dcera, ani že se bude jmenovat Angela – jméno použil jen tak. Anita pojmenovala dceru Dandelion (Pampeliška), ale v katolické nemocnici trvali na tom, aby dítě mělo i „skutečné“ jméno. Tak do rodného listu přibylo jméno Angela, pro které se prý Pampeliška sama rozhodla, hned jak začala rozum brát.