V Americe opět zuří svatá válka - za svobodu. Třetího ledna vypukla v Iowě a šíří se přes New Hampshire, Jižní Karolinu a Floridu do Nevady, kam dorazí tuto sobotu.
Republikánští kandidáti na úřad prezidenta, z nichž nejviditelnější jsou zatím Mitt Romney (dvě vítězství), Newt Gingrich (jedno vítězství) a Rick Santorum (jedno vítězství), si v primárkách dodávají řečnický zápal hlavně vizemi temné budoucnosti, která zemi čeká, nepodaří-li se z Bílého domu vyhnat Baracka Obamu.
Konkrétní rozumná ekonomická a politická řešení chybí, místo toho se vyvolávají přízraky nepřátel. Poctivý Američan jim podle republikánů čelí na všech stranách – uvnitř země i za hranicemi. V sázce není nic menšího než duch Ameriky.
Pokud zvítězí Obama, tvrdí Romney, přemění Ameriku v společnost „evropského stylu,“ (rozuměj spoutanou sociálními nároky). Zvítězí-li Romney, zůstane Amerika „svobodnou a prosperující zemí neomezených možností.“
Nepřítel přijde vždycky vhod. Dějiny učí, že v době krize a vnitřního rozkladu společnosti je třeba hledat za hranicemi (podle historika Howarda Zinna se tento princip poprvé osvědčil při Americko-španělské válce o Kubu v roce 1898) a v době prosperity, a/nebo vlasteneckého vzepětí se lze naopak vypořádat s vnitřním nepřítelem. Tak americká vláda například využila vítězství v První světové válce a vyhostila ze země anarchisty. Po Druhé světové válce se situace zopakovala, tentokrát se v hledáčku státního aparátu ocitli „komunisté, fašisté, totalitní živly a jiní subverzivní nepřátelé Ameriky.“
Hon na „rudé“ začala FBI už v roce 1947 pečlivým sbíráním informací o všech levicových či sociálně zaměřených organizacích. Na černé listině se vedle politických uskupení ocitli také odbory a nejrůznější zájmové a profesní spolky.
Jeden zvlášť zajímavý případ připomíná rozsáhlá výstava, která je do března tohoto roku k vidění v Židovském muzeu v New Yorku. Pod názvem Radical Camera: New York´s Photo League, 1936–1951, si tu můžeme prohlédnout přes 150 fotografií členů ve své době velice vlivné, dnes pozapomenuté fotografické skupiny. Některé z fotek jsou na veřejnosti k vidění vůbec poprvé.
Uměleckým cílem Ligy, která se ve svém začátku zaměřovala výhradně na dokumentární fotografii, bylo „vrátit fotografický aparát do rukou poctivých fotografů,“ kteří budou fotografovat Ameriku tak, jak ji vidí, takovou, jaká skutečně je. Zakladatelé – Paul Strand, Berenice Abbott, Sid Grossman a jiní - , se kriticky vymezovali vůči modernistickému pojetí fotografie, které ztělesňoval například Bauhaus a jeho guru László Moholy - Nagy.
Dokument je politický a fotografové z ligy, která byla zároveň fotografickou školou, místem diskusí a prostorem, kde učitelé vystavovali po boku svých žáků, se zaměřovali většinou na odvrácenou stranu americké společnosti. Jeden ze společných projektů například spočíval v systematickém dokumentování životních podmínek v černošském Harlemu. Později, během 40. let, se ale škola otevřela nejrůznějším estetickým vlivům a některé snímky lze jen stěží nazvat angažovanými – zato jsou krásné.
Ředitel školy Foto Ligy Sid Grossman prý studenty, z nichž mnozí přicházeli z novinářského prostředí, nabádal, aby se nespokojili s pouhou informací, ale hledali svůj vlastní vztah k fotografovanému předmětu. Chtěl po nich poetické, metaforické vidění světa a pod jeho vedením se z nich stávali umělci.
Poté, co se v roce 1947 Liga ocitla na seznamu „totalitních, komunistických, fašistických a subverzivních“ nepřátel Ameriky, pokračovala ve své činnosti a na svoji obhajobu uspořádala v roce 1948 úspěšnou souhrnnou výstavu s názvem: Toto je Foto Liga.
Smrtelná rána ale přišla hned o rok později, z míst, odkud by to nikdo nečekal. Ukázalo se, že jedna z dlouholetých členek Ligy, fotografka Angela Calomiris, jinak také vysoká funkcionářka Komunistické strany Ameriky, je agentkou FBI. Potom, co v dubnovém procesu v roce 1949, usvědčila svoje komunistické soudruhy, došlo v květnu i na Foto Ligu. Angela spolek označila za jednu z výsadek Komunistické strany a to byl v podstatě konec.
Liga skomírala do roku 1951, kdy byla oficiálně rozpuštěna. Rozčarovaný Sid Grossman odešel z New Yorku a usadil se v Provincetownu ve státě Massachusetts, kde ještě několik let příležitostně vyučoval, než v roce 1955, ve svých čtyřiceti třech letech zemřel. Jedna z jeho posledních fotografií, kterou lze vidět na výstavě v Židovském muzeu, je velkoplošný, zvláštně rozpohybovaný tisk sépiové barvy, na kterém se racci vznášejí nad vlnami.
Zajímavé je, že do Provincetownu Grossmana několik let po jeho smrti následovala i Angela Calamiris - krycím jménem Angela Cole. Potom, co udala FBI ještě pár přátel (například levicovou lesbickou policistku Yettu Cohn a její přítelkyni), napsala knihu memoárů a prožila si svých pět minut slávy (Eleanor Rooseveltová ji nazvala „statečnou mladou dámou“), se její kariéra rychle potopila. V New Yorku s ní nemluvil ani pes. Přestěhovala se na pobřeží a otevřela si tam penzion. Na rozdíl od Grossmana se dožila vysokého věku, zemřela v Mexiku v roce 1995.
Angela Calomiris
Helen Levitt
Arthur Leipzig
Marion Palfi
Ruth Orkin
Sid Grossman
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
