Blikej, blikej

Newyorčané mají slabost pro fronty. Nespojují si je s nedostatkem (fronta na maso, na banány), ale naopak s rozkoší. S nečím tak výjimečným, že stojí za to si počkat.

A na co čekají? Například na místa v restauracích. Před podniky, které jsou zrovna v módě, lze hlavně o víkendu vidět desítky trpělivě přešlapujích gurmánů. Nestrkají se, nepředbíhají, nemračí se. Newyorské fronty jsou lekcí z ohleduplnosti a kázně. V předvánočním čase se čeká na bruslení, alespoň tam, kde se bruslí zadarmo, třeba v půvabném Bryant parku. Na Rockefeller Plaza, kde je vstupné skoro dvacet dolarů, se fronty kupodivu netvoří, i když právě tohle kluziště – v bývalém Radio City – patří v New Yorku k nejslavnějším a svého času tu se svojí milou bruslil i hrdina románu Kdo chytá v žitě, Holden Caulfield. Pohled na obrovský (v New Yorku asi největší) vánoční strom je zadarmo.

Pro Vás!
Frontu si lze v posvátném adventním čase užít i před nedalekým luxusním obchodním domem Saks na Páté avenue, který (stejně jako jiné obchody) věnuje zvláštní péči svým předvánočním výlohám.

V několika velkých oknech lze letos sledovat pohádku Twinkle, twinkle little flake (doslova Blikej, blikej vločičko) – inspirovanou písničkou Twinkle, twinkle little star (Blikej, blikej hvězdičko), kterou zná v anglicky hovořících zemích každé batole. (Viz youtube.com) .

Ušetřím čtenáři práci s vyhledáváním a prozradím, že nápěv písně nesložil – jak se mylně traduje – W.A. Mozart. Pochází ze 17. století z Francie, a je vypůjčený z písně Ah! Vous dirai-je maman? (Ach, řeknu Vám maminko?), v níž dívka vypráví o tom, jak neznámý krasavec využil její slabosti. Melodie se připisuje Mozartovi zřejmě proto, že ji použil ve svých Variacích.

Výlohy u Sakse jsou vyzdobeny barevnými kulisami, pohyblivými loutkami a obrazovkami. Příběh je jednoduchý: sněhová vločička vypadne z mraku. Mohla by přistát třeba v Paříži (Eiffelova věž), nebo v Londýně (Big Ben a telefonní budka) anebo ve Vídni (už nevím co), ale je tak stydlivá a nesmělá, že neví, kam se vrtnout. Až náhle z výšky spatří New York, v něm Pátou avenue, a na ní dav šťastných lidí - zřejmě stojících ve frontě před obchodním domem Saks. Jejich šťastné tváře ji natolik okouzlí, že se snese přímo dolů, do kočárku jedné pěkně oblečené maminky, která je rovněž velice šťastná, jistě proto, že jede zrovna nakupovat (k Saksovi).

Město New York může i v nesvátečním čase působit jako droga, ale před vánocemi to platí dvojnásob. Pod podmínkou, že máte co utrácet, se můžete úplně odevzdat a nechat se nést na vlně konzumního blaha, svištět jako bruslař po vyhlazeném ledu. Všechno je krásné a všechno je tu PRO VÁS. Ty nejvýhodnější nabídky vám samy od sebe přistanou přímo v poštovní schránce. Je to jako v jednom kresleném vtipu v posledním čísle časopisu The New Yorker: před televizní obrazovkou se povaluje muž s koňským ocasem a z televize se line: „Jste mladý? Jste náročný? Nudíte se? Jste napůl muž a napůl kůň? Pak máme speciální výrobek přímo pro vás!“

Ještě k frontám.
Pěkné exempláře lze samozřejmě najít i v muzeích a u turistických atrakcí. Za zmínku stojí například fronta na nejvyšší newyorský mrakodrap Empire State Building.

Stohlavý dav je zde zřízenci směrován do úzké uličky z provazů, která běží cik-cak několika patry budovy. Během čekací doby (asi dvě a půl hodiny) se z cizinců stávají dobří známí. I ti nejstrnulejší pánové a dámy se uvolní, někdo svačí, někdo kojí, děti zlobí, a do toho stále pobíhají a pokřikují zřízenci, kteří frontu tu zablokují, tu zase pohánějí klusem. Někdy bez zřejmého důvodu náhle převěsí provazy a změní úplně směr, anebo uvolní novou uličku. Postupujete a postupujete a nakonec už nevíte, kde jste a proč, zcela se ztotožníte se svým stáním ve frontě, zvyknete si na frontu, jste tam doma. Pocit podřízenosti vám začně vyhovovat a když vás pak naženou do jakéhosi boxu s namalovaným pozadím a křičí na vás: „usmívejte se,“ poslušně se usmíváte, necháte se vyfotografovat, vezmete si číslo a u východu zaplatíte poměrně vysoký obnos za fotografii, kterou jste nechtěli.

Ano, myslím, že člověka, který stál dostatečně dlouho ve frontě, lze nahnat kamkoli, prodat mu cokoli, třeba i pocit štěstí.

A tím se s milým čtenářem mých pravidelných sobotních blogů na několik týdnů loučím. Odjíždím totiž do Prahy. A odtamtud se (to dá rozum) Poznámky z New Yorku psát nedají.