Se zločiny privatizace střílí komunisté i ANO do vlastních řad

Poslanci ve čtvrtek schválili usnesení, podle něhož by vláda měla udělat právní kroky, aby se aspoň část „ukradeného majetku“ z dob divokých privatizací vrátila do rukou „lidu České republiky“. Komunisté původně navrhovali, aby se „doba krádeží státního majetku“ vymezila do roku 1998, Piráti prosadili prodloužit dobu, kterou by se vláda Andreje Babiše měla zabývat, do roku 2005.

Pro usnesení hlasovalo 108 poslanců především z řad ANO, komunistů, Pirátů a SPD, ale i někteří sociální demokraté. Usnesení žádný právní smysl nemá, komunisté se za asistence Pirátů pokusili zamlžit vlastní historii, poslanci ANO možná chtěli odvést pozornost od trablů šéfa svého hnutí - a proč hlasovali pro usnesení někteří sociální demokraté, je úplnou záhadou, protože tím v podstatě v rámci usnesení přiznali, že odpovědnost za „ukradení majetku“ nese i jejich strana.

Staří šíbři

Respekt napsal v devadesátých letech i v první dekádě tohoto století o privatizacích státního majetku a průběhu veřejných zakázek stovky článků. Je pravdou, v devadesátých letech zmizelo hodně peněz zásluhou bankovního socialismu, kdy státní a polostátní finanční domy půjčovaly bezhlavě peníze podnikatelům, především velkým firmám, jako byl třeba Chemapol, Škoda Plzeň, Omnipol a další. Podle oficiálního čísla se do bank nevrátily úvěry ve výši skoro tří set miliard korun, neoficiálně šlo možná o půl bilionu korun. Většina dlužníků (podle někdejších odhadů až dvě třetiny) použila peníze na privatizace.

Je pravda, že privatizace výše zmíněných podniků, ale také dolů, železáren, hutí, exportních společností nebo třeba státní pojišťovny byla minimálně nepřehledná, za privatizované podniky platili noví majitelé minimum nebo k nim přicházeli jednoduššími nebo složitějšími obchodními fígly na hranici zákona. Ale také je pravda, že tento majetek privatizovali zčásti (odhad je kolem čtyřiceti procent) komunističtí šíbři. Tedy lidé, kteří za totality pracovali v lukrativních podnicích zahraničního obchodu pod dohledem a ve spolupráci s StB. Především oni přinesli do české privatizace tunely, fígly, nevracení úvěrů.

Na druhou stranu, privatizoval se majetek, který předtím znárodnili a pak čtyřicet let po svém spravovali komunisté. Ti, kteří přivedli ekonomiku koncem osmdesátých let na pokraj velké krize. Podniky pracovaly a lidé dostávali platy hlavně proto, aby se splnila komunistická pětiletka, která určovala, kolik a čeho se má vyrobit. Nicméně koncem osmdesátých let už komunistické zboží v mnoha ohledech nesplňovalo moderní technologická kritéria, bylo nekvalitní a přestávalo se kupovat. Počínaje lokomotivami, konče tričky. V mnoha případech se tedy v devadesátých letech privatizovaly firmy těsně před bankrotem nebo s velkými ekonomickými potížemi.

Tohle je půdorys, o kterém hlasovala sněmovna. V letech 1991–1998 se privatizovalo pod vládami ODS, ODA a lidovců, dalších sedm let pod vládou sociálních demokratů, především za premiérování současného prezidenta. Znamená to tedy, že sociální demokraté, kteří zvedli ruku pro usnesení, si myslí, že jejich strana podporovala „krádeže majetku“ a že Miloš Zeman byl v čele vlády, která rovněž podporovala „zlodějské privatizace“?

Plácnutí do vody

Policie a žalobci údajné krádeže prověřovali a vyšetřovali, obviněny byly stovky lidí. Některé obžalované soudy osvobodily, někdy, vlastně poměrně často policie i žalobci pracovali nedbale a špatně; v některých případech dokonce zametali při vyšetřování stopy v zájmu politiků nebo privatizátorů. Stát se snažil prostřednictvím svých úřadů věci řešit. Ale někteří politici a státní úředníci i to dělali evidentně korupčně: schvalovaly se zákony, které pomáhaly zakrývat divoké privatizace a krádeže.

Přesto jsme v té době žili v právním státě. Byť tehdy ještě do velké míry postaveném na novelizovaných zákonech z dob komunismu, které stěžovaly posuzování některých privatizací jako trestných činů. Pokud by se současná vláda pokusila jakoukoli právní změnou nechat prověřit tehdejší možné nevyšetřené činy, museli by se na ně policisté a státní zástupci opět dívat očima tehdejších zákonů. Nikdo nemohl porušit zákony, které neexistovaly - tedy ty současné, o poznání spravedlivější a důslednější.

Policie a žalobci by museli otevřít spousty starých odložených a zastavených případů a s největší pravděpodobností by nic nového nevyšetřili. A pokud ano, máme tu amnestii prezidenta Václava Klause.  Asi nikdo nedokáže odhadnout, na které „znovuotevřené“ případy by se vztahovala. To by policisté zjistili až při vyšetřování, ale bylo by jich hodně. Možná by policii a státní zástupce pátrání tak zaměstnaly, že by neměli nejmenší čas zabývat se současnými zločiny. Třeba těmi dotačními.

Tím se nechce říct, že by se mělo posuzování divoké privatizace zabalit a udělat tlustou čáru. Politici, státní úředníci i podnikatelé, kteří se na nespravedlivém a někdy protizákonném přerozdělování majetku podíleli, by měli nést odpovědnost. Ta právní už většinu z nich nedostihne, tak alespoň politickou či morální.

Ale jak to udělat v zemi, kde se Václav Klaus, hlavní hybatel první vlny privatizace, té do roku 1998, stal oblíbeným prezidentem, stejně tak jako otec podezřelých privatizací na přelomu tisíciletí Miloš Zeman?  A kdy současný premiér Andrej Babiš – předseda stále nejoblíbenější současné politické strany - přišel během vlády obou mužů k základu svého majetku. Měl by dnes jako předseda kabinetu rozhodovat o nějakých krádežích? Měl by vrátit majetek, který tehdy nabyl?

Usnesení sněmovny je střelbou komunistů, ANO i sociálních demokratů do vlastních řad. A politickým plácnutím do vody bez právního dopadu i morálního vzkazu.