Zaorálek: Není možné přeživší konfrontovat s nějakými dohady

Martina Lehmannová v úterý rezignovala na post ředitelky Památníku Lidice. Pokud by tak neučinila, ministr kultury Lubomír Zaorálek by ji podle svých slov odvolal. Jádrem sporu je zejména informace, kterou objevil v archivech badatel Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl - podle ní měla jedna z lidických žen těsně před nacistickým masakrem obce udat úřadům svou židovskou spoluobčanku a podnájemnici. Podle části žijících lidických „dětí“, mezi nimiž je i dcera zmiňované ženy a které zastupuje kontroverzní Svaz bojovníků za svobodu, se Lehmannová nechovala dostatečně uctivě, když Kynclovo zjištění neodmítla jako nesmysl. Za bývalou ředitelku se naopak postavila poslední žijící lidická žena Jaroslava Skleničková i zaměstnanci památníku. Ministr Zaorálek se naopak jednoznačně postavil na stranu první skupiny.

Je pravda, že jste dal Martině Lehmannové na výběr - tedy že buď rezignuje sama, nebo ji odvoláte?

Připadala mi ohleduplnější varianta rezignace. V případě odvolání by to pro ni nebyla příjemná situace a nechtěl jsem jí coby odborníkovi na řadu věci komplikovat další rozhodování.

Kdyby sama neodstoupila, tak byste ji tedy odvolal. Proč?

Je pravda, že bych ji odvolal. Když to mám říci velmi stručně: pro mě je naprosto nepřijatelné, aby ředitelka lidického památníku říkala osmaosmdesátileté babičce, která prošla koncentrákem, vyrůstala v cizích rodinách a přišla o rodiče, aby šla do televize obhajovat svoji matku. A není možné, aby ji k tomu přesvědčovala se slovy, že děti nemohou za svoje rodiče.

Řeč je o dceři ženy, která měla podle zjištění historika Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla udat svoji židovskou podnájemnici. Pokud ji přesvědčovala, aby se k celé záležitosti vyjádřila, je to přece férové a zcela na místě.

Je vám osmaosmdesát let, máte za sebou velmi těžký život a máte hájit svoji matku, o které někdo na základě nějakého dohadu a naprosto nepodloženě něco tvrdí. Něco takového bych si já říci nedovolil. Máme poslední hrstku přeživších a budeme je konfrontovat s dohady? Pro ni to musí být nemožné, zhroutí se z toho; to je snad nasnadě. Jestli to někdo nechápe, tak je mi líto. Pro mě je nepřijatelné, aby ředitelka muzea mluvila o přeživších tak necitlivě, jak o nich mluvila paní Lehmannová i v dalších případech. Mluvila třeba o rodičích přeživších jako o někom, kdo „vyletěl komínem“, a podobně.

To říkala kde a v jakém kontextu?

Když mluvila se mnou. To je pro mě nepřijatelný slovník. Jsem přesvědčen, že opravdu empatii nemá a nedivím se tomu, že přeživší s ní nedokázali vycházet. A bez jejich důvěry, bez spolupráce s nimi, nelze památník vést.

Mluvíte o přeživších, ale nejde přece o všechny. Třeba poslední z žijících lidických žen Jaroslava Skleničková s památníkem spolupracuje a za paní Lehmannovou se nyní veřejně postavila.

Dobře, ta situace je složitá. Ale zjevně vyžaduje někoho, kdo je schopen jednat se všemi, nikoli jen s jedním. Je to společenství, které je spojeno s nejtraumatičtější událostí českých dějin - oni jsou poslední, kdo tu informaci nesou a už ji dlouho neponesou. Budu chtít, aby si to budoucí ředitel památníku uvědomoval.

Tu informaci ale nese i paní Skleničková, a ta tu situaci vidí jinak. Jak vnímáte angažmá Svazu bojovníků za svobodu, který požadoval odvolání paní Lehmannové?

V tom se angažuje kdekdo. Mě to moc nezajímá…

Vás nezajímá, kdo a proč se v celé věci angažuje? Svaz bojovníků za svobodu přece je značně nedůvěryhodný  - vede ho  Jaroslav Vodička, někdejší komunistický pohraničník a agent VB, v současné době zastupitel Ústeckého kraje za Zemanovce a SPD.

Já nemůžu nikomu zabránit, aby se v tom angažoval, ale v čem se angažuji já, to je fungování památníku. Ten má nějaké funkce a měl by je řádně plnit. Vůči veřejnosti i vůči přeživším.

A zkoumání historické pravdy mezi ty funkce nepatří? Jak víte, že informace historika Kyncla jsou nepodložené?

Nejde o bádání nebo nezávislost bádání. Já ředitelku nesoudím za to, jak bádá, do toho mi ani nic není. Jde o to, jak se chová k přeživším, jejichž důvěru potřebujeme…