Výhra Visegrádu se nekoná. Co čekat od nových tváří EU

Lídři členských států EU se v úterý podvečer po třídenním maratonu vyjednávání shodli na kandidátech, kteří by měli v příštích letech spoluřídit unii. Evropskou komisi by měla vést poprvé v historii žena, německá ministryně obrany Ursula von der Leyen, stejně jako Evropskou centrální banku výkonná šéfka Mezinárodního měnového fondu, bývalá francouzská ministryně financí Christine Lagarde. I pro ECB je žena v jejím čele premiérou.

Donalda Tuska coby končícího předsedu Evropské rady vystřídá na podzim belgický premiér Charles Michel a do čela unijní diplomacie je nominovaný španělský ministr zahraničí Josep Borrell. Christine Lagarde a Charlese Michela už nic neohrozí, protože jejich nominace nemusí nikdo schvalovat. O Ursule von der Leyen a Josepovi Borrellovi se naopak bude hlasovat na půdě Evropského parlamentu v půlce července.

Fungující mašina

Zda projdou, uvidíme za dva týdny, nicméně po této středě se zdá pravděpodobnější varianta, že německá politička a Španěl Borrell nominace promění. Ve středu si v průběhu dne volil nové vedení Evropský parlament a výsledky ukazují na funkční hlasovací koalici čtyř nejsilnějších politických skupin na půdě eurosněmu, tedy lidovců, socialistů, liberálů a zelených.

Novým předsedou EP byl zvolen italský sociální demokrat, bývalý novinář David Sassoli. Lidovci a liberálové ani nepostavili vlastního kandidáta do čela EP a rovnou podpořili Itala. Ten získal v prvním kole 325 hlasů, o sedm méně než bylo nutné kvórum, a ve druhém vítězném pak 345. Socialistická frakce má přitom jen 154 členů. Pokud by se stejné skóre opakovalo 17. července, Ursula von der Leyen ani Josef Borrell se nemusejí příliš obávat o svůj další osud; zřejmě by pohodlně prošli.

Ještě lépe ukazuje hlasovací koalici volba českého Piráta Marcela Kolaji do funkce místopředsedy Evropského parlamentu. Kolaja je v EP neznámým nováčkem, europoslacem je teprve od 26. května - a jeho domácí frakce, evropští zelení a menší regionální strany sdružené v uskupení Greens/EFA, má 74 členů. Přesto pro Kolaju zvedlo ruku 426 europoslanců. Vysvětlení? Dle dohody hlasovali pro zástupce “koaličních” zelených také poslanci za lidovce, socialisty a liberály.

Ve stejné logice uspěla v aspiraci na jedno ze čtrnácti místopředsednických křesel EP Dita Charanzová, evropská lídryně hnutí ANO. Česko tak bude mít v prvních dvou a půl letech parlamentního cyklu v jeho čele dva zástupce.

Je otázkou, do jaké míry se europoslanci budou držet stranické disciplíny při hlasování o nové šéfce Evropské komise. Část z nich by se mohla chtít “pomstít” za to, že lídři EU zcela ignorovali takzvané spitzenkandidáty, tedy nominanty hlavních stran ve sněmu do vrcholných unijních funkcí. Ti se nakonec nedostali do žádné vedoucí pozice v EU a část parlamentářů to nese úkorně. Výhrady proti sázce na německou ministryni za CDU navíc vznesli němečtí sociální demokraté, ačkoli jsou součástí vládnoucí velké koalice.

Visegrádská jízda

Řada politiků zkritizovala fakt, že výběr nových tváří do čela EU trval tak dlouho. V případě EU je ale takovéhle “tempo” spíš tradicí než výjimkou, protože shoda mezi bezmála třiceti národními vládami se prostě hledá složitě a kritérií, která je nutné uspokojit, je hodně. Pro srovnání se stačí podívat do české politiky, která má potíže s odvoláním byť jednoho ministra koaliční vlády. Na zdlouhavý evropský výběr se lze dívat i pozitivně - že na daných jménech záleží a i proto to trvalo tak dlouho.

Své v tom sehrály i země Visegrádské čtyřky, jež se postavily proti původně Němci navrženému kandidátovi na post šéfa Evropské komise Fransi Timmermansovi. Když neprošel, Andrej Babiš to prezentoval jako vítězství V4. Je to ale tak? Odpor V4 by k zablokování nizozemského socialisty nestačil. Rozhodující byly výhrady konzervativních premiérů, kteří si nárokovali post předsedy EK, protože pravice vyhrála eurovolby - byť oslabila oproti výsledku před pěti lety.

Je navíc otázka, do jaké míry bude Ursula von der Leyen z hlediska instinktů současné české, polské a maďarské vlády výhrou. Už v úterý se o ní na českých serverech psalo nejčastěji v souvislosti s tím, že se označila za stoupenkyni federalizace EU, a mezi řádky šlo vyčíst z toho vyplývající “riziko” pro českou euroskeptickou společnost.

To je ale mylný argument. Německá politička nebude mít mandát naplňovat svoji federalistickou vizi. Kromě dohledu nad stávající legislativou navrhuje komise nové normy, ale uspěje jen v případě, pokud pro ně získá většinu národních vlád a většinu europoslanců. Nebude tedy moci “tlačit” integraci tam, kde pro ni nebude většinová vůle.

Bez zastoupení

Ursula von der Leyen je součástí německé vlády od roku 2005, vystřídala několik funkcí a nejdéle, šestým rokem, vede ministerstvo obrany. Zevnitř německé scény se na její výkon na čele tohoto rezortu snesla řada kritiky, dlouhodobě jedna z nejpopulárnějších političek vypadla z první desítky a CDU přijala zprávu o odchodu ministryně do Bruselu vesměs s úlevou.

Fakt, že tak dlouho vydržela na vrcholu německé politiky a v čele rezortu, který patří mezi ty nejvíc vystavené politickým, lobbyistickým i finančním tlakům, ale znamená, že je to odolná a ve svých rozhodnutích pevná žena. Lze tedy čekat, že se obdobně bude chovat i v EK a bude hledět na to, kde se tvoří většina. Optikou Andreje Babiše či Viktora Orbána to může být i “nepřátelské”.

Socialista Timmermans by v roli předsedy EK pravděpodobně dál kritizoval maďarskou a polskou vládu za neliberální politiku a snahu podmanit si jednou justici, podruhé média. Ursula von der Leyen ale může stejně pevně hájit principy právního státu a solidární migrační politiku, protože tak činila doposud. V obojím případě by hájila stanovisko většiny členských států a v obojím případě by stála proti V4, respektive Česku, Polsku a Maďarsku.

Optikou českého premiéra nedopadly dobře ani další posty. V čele Evropské rady bude stát člověk, který opakovaně kritizoval střední Evropu za odpor proti uprchlickým kvótám a veřejně řekl to, co si dovolila menšina politiků. Naposledy na okraji summitu loni v prosinci Michel prohlásil, že státy, jež odmítají nést náklady za Schengen, by měly z prostoru bez vnitřních hranic odejít a počítat i se snížením dotací z eurofondů.

Odpor V4 proti původnímu návrhu jmen pak vyřadil ze seznamu ve druhém kole slovenského eurokomisaře Maroše Šefčoviče. Region tak nemá svoje zastoupení na vrcholu EU. Místo Šefčoviče povede unijní diplomacii propalestinský a proruský španělský praktik, náchylný k porozumění pro levicové autoritáře. Nominace Borrella není dobrý tah ani pro EU, ani pro specificky V4, respektive Českou republiku.

Jedinou nespornou volbou je -  zdá se - Christine Lagarde do čela ECB. I Miroslav Kalousek, který obvykle na nikom nenechá niť suchou, měl pro bývalou kolegyni z Rady ministrů financí EU jen superlativa. Jenže do eurozóny, tedy pod “kuratelu” této Francouzky, nechtějí zase Češi.