Sen skončil, Hongkong je nákupním centrem pro Čínu

Markéta Moore žije v Hongkongu déle než dvacet let. Poprvé tam přijela za doktorandským studiem v roce 1997, tedy právě v roce, kdy správu nad někdejší britskou kolonií převzala Čína. Od té doby působí na tamních univerzitách a zblízka může pozorovat proměny Hongkongu, kde v posledních dvou měsících eskaluje protest proti rostoucímu vlivu komunistické Číny. Ve středu se sice do světa rozletěla zpráva, že Carrie Lam, šéfka hongkongské vlády, poprvé výrazně ustupuje demonstrantům a chystá se definitivně stáhnout tzv. extradiční zákon, kvůli kterému protesty před třemi měsíci začaly. “Příliš málo, příliš pozdě,” reaguje na twitteru studentský vůdce Joshua Wong - a ani Markéta Moore neočekává, že demonstrace rychle přestanou.

Za studií jste poznala Hongkong i pevninskou Čínu. Jak se koncem 90. let Hongkong lišil od čínských měst?

Byl úplně jiný. Bylo tu hodně ikonických obrazů známých třeba z Londýna - patrové autobusy nebo staré britské koloniální poštovní schránky. V Hongkongu jsou užší ulice s mrakodrapy po stranách, v Číně byly spíše široké bulváry. Hustota zalidnění byla na první pohled mnohem větší než v Číně.

Jak se tehdy Hongkonžané dívali na Čínu?

Hongkonžané se tradičně na Číňany dívají s despektem, vždycky je vlastně brali jako takové chudší příbuzné. V 70. letech běžel v televizi populární seriál, který tenhle pohled dobře ukazoval. Vystupoval v něm nějaký bratranec hongkongského hrdiny, který pocházel z Číny a byl v podstatě takovým neotesaným venkovským balíkem.

Kde se vzal despekt k Číně a Číňanům? Etnicky jde o stejný národ.

Ano, Hongkonžané jsou vlastně všichni původně emigranti z Číny. Přicházeli v různých vlnách: po nástupu komunistů v roce čtyřicet devět, potom v šedesátých letech za kulturní revoluce, v sedmdesátých letech nastaly další vlny migrace ze sousedících čínských provincií. Často to byli víc podnikaví a víc ambiciózní lidé. V Hongkongu tehdy existoval “hongkongský sen” - když budu tvrdě pracovat, budu se vzdělávat, zvýším si kvalifikaci, tak dostanu lepší práci a koupím si byt. Vlastní bydlení tu je vnímáno jako zásadní životní investice, kdo nemá svůj byt, ten neuspěl. V podstatě tu není žádný důchodový nebo sociální systém, takže byt je investice na celý život pro celou rodinu. Tento sen si šlo v sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých letech 20. století splnit - a hodně Hongkonžanů se považovalo za schopnější než lidé doma v Číně, když tuto výzvu zvládli. Rostoucí ceny nemovitostí jim také dodávaly pocitu úspěšnosti. Většina měla třeba ještě rodinné příslušníky na čínském venkově a viděli, že životní úroveň tam byla hodně odlišná.

A jak se naopak se Číňané dívali na Hongkong?

Jako na výkladní skříň kapitalismu, o kterou všichni měli zájem a chtěli ji vidět, ale nebylo to tehdy úplně možné. Víza pro návštěvníky z pevninské Číny byla hodně omezená a zpočátku mohly do Hongkongu cestovat jenom turistické skupiny. Setkala jsem se tehdy s některými z návštěvníků, kteří v těchto skupinách přijeli. “No, vždyť tady v podstatě nic není, proč všichni o tom Hongkongu mluví, u nás je to daleko lepší,” říkali mi. Vadilo jim, že Hongkonžané vůbec neznají čínskou kulturu, historii ani literaturu. Byl to pohled příslušníků tehdy vznikající čínské střední třídy, kteří si už mohli dovolit cestovat, a Hongkonžany naopak považovali trochu za kulturní negramoty.

Jak se v tomhle směru situace během dvaceti let vašeho života v Hongkongu změnila?

Po předání Hongkongu Číně v roce 1997 se Hongkonžané dívali Čínu s obavami, ale i s očekáváním. První roky pod čínskou správou nebylo cítit žádnou velkou nechuť vůči Číně, spíše naopak, mnozí Hongkonžané se cítili být Číňany a byli na úspěchy Číny hrdí.  Postupně se však vztahy začaly komplikovat. Hongkonžané dnes pohlížejí na nové imigranty z Číny se značnou dávkou nedůvěry. Ty bohaté viní z růstu cen nemovitostí, ty chudší z toho, že zatěžují již tak nedostačující sociální systém, a ty chytré, že dostávají lepší pracovní pozice než místní. I pohled na čínské návštěvníky je spíše negativní. Přestože jsou přínosem hongkongské ekonomice, kulturní střety jsou poměrně časté. Když se Hongkonžané dívají na fronty, které se tvoří před obchody s luxusním zbožím, ze kterých vycházejí Číňané s plnými nákupními taškami, ptají se, kde vzali tolik peněz; jak je možné, že za těch dvacet let tak zbohatli? Už to nejsou vesničtí balíci, ale lidé s plnější peněženkou, než má běžný Hongkonžan. To vede k nedůvěře, někdy možná i závisti, ale jindy k respektu k jejich bohatství. Hongkongský turistický ruch se každopádně snaží čínským zákazníkům přizpůsobit. V obchodech dnes běžně můžete platit čínskými jüany, na úřadech, u lékaře i v bance, v podstatě všude se domluvíte mandarínštinou, tedy čínštinou užívanou ve většině Číny.

To před dvaceti lety nešlo?

Ne. Když jsem poprvé přijela do Hongkongu jako studentka čínštiny a pokoušela jsem se domluvit mandarínsky, dívali se na mě jako na blázna. Mluvili tehdy lépe anglicky a samozřejmě místní kantonskou čínštinou. Úroveň angličtiny se za posledních 20 let zhoršila, naopak se zlepšila znalost mandarínštiny.

Proč se zhoršila úroveň angličtiny?

Po roce 1997 zavedli s velkou slávou reformu školních osnov, podle nichž se měly děti učit v mateřském jazyce. Místní základní školy začaly učit v kantonštině, doplnily výuku mandarínštinou a angličtina se stala až třetím jazykem. Lidé jako instalatér a elektrikář, kteří třeba mají jen základní vzdělání, před dvaceti lety mluvili trošičku anglicky, dalo se s nimi domluvit. Dnes místo toho mluví trošičku mandarínsky. Jiné je to samozřejmě na vysokých školách. Většina vysokých škol dál funguje v angličtině, takže studenti ji musí mít na dobré úrovni.

A konečně, jak se změnil pohled Číňanů na Hongkong?

Mají více informací, protože zde více Číňanů žije. Ze 7,5 milionu lidí tvoří asi milion noví přistěhovalci z pevninské Číny. Na některých univerzitních oborech je už teď většina studentů vlastně z Číny. A některé názory překvapí: mluvila jsem třeba s čínskou novinářkou, které v Hongkongu po studiích uvízla, a ta říkala, že doma v Číně měla mnohem větší možnost rozvoje kariéry, ale že jí ujel vlak, a proto zůstává v Hongkongu. Brala to tak, že vrstevníci v Číně jsou úspěšnější. Myslím ale, že většina Číňanů pořád Hongkonžanům vůbec nerozumí. Z jejich pohledu mají mnohem víc práv a svobod než lidé v pevninské Číně - a stejně si toho neváží, chtějí víc a demonstrují.

Jak na aktuální demonstrace tedy reagují čínští studenti, kteří studují v Hongkongu? Vyvolává to v nich touhu mít podobné svobody doma?

Já bych řekla, že spíše se jim protesty nelíbí. Z jejich pohledu je především jedna Čína, Hongkong je její součástí a podle toho se má chovat. Nejvíc je asi vzalo, když demonstranti začali ničit symboly čínského státu na čínském zastupitelském úřadě v Hongkongu. Některé své bývalé studentky mám mezi přáteli na Facebooku a jedna z nich po této eskalaci protestů psala, že tohle už je konec a že si Hongkong dovoluje moc. Byla hrozně rozhořčená a znechucená.

Takže se zdá, že ideály a privilegia Hongkongu nejsou nakažlivé ve zbytku Číny…

Vypadá to, že ne.

Člověk by čekal, že když mladí lidí vidí svobody, které doma nemají, budou je také chtít.

Získali myslím ze svého vzdělávacího systému jiné porozumění světu; pocit, že všichni se snaží Číně škodit a křivdit, a proto musí zájmy Číny bránit. A pak tu hraje roli opatrnost. Třeba v Hongkongu jsou každým rokem 4. června noční vigilie na památku masakru na Náměstí nebeského klidu v roce 1989. Ptala jsem se svých čínských studentů, zda tam také půjdou, a ti říkali: “Ne, v žádném případě, my tam nemůžeme jít. Někdo nás vyfotí a až za deset let budeme žádat o práci, někdo vytasí fotku z té události a budu zdiskreditovaný.” Takhle uvažují do budoucna: většina se chce vrátit do Číny a podle toho se chovají.

Proměnil se Hongkong i vizuálně během posledních dvaceti let?

Na první pohled by se mohlo zdát, že se město nezměnilo. Jiné jsou samozřejmě symboly moci: v centru města bývalo sídlo britské armády, teď tam sídlí čínská osvobozenecká armáda. Je tam čínská vlajka, čínské vlajky jsou i všude po městě - a jsou mnohem větší než hongkongské vlajky. Hodně změn souvisí s přílivem čínských návštěvníků, o kterém jsem hovořila. Mizí třeba malé obchůdky nebo opravny nebo takové ty místní malé podniky a místo nich přicházejí světové značky. Takže třeba místo dvou tří místních obchůdků, například papírnictví, železářství a drogerie, je jeden obrovský obchod s luxusním zbožím z Francie, který cílí na turisty z Číny. Dá se říct, že se město mění v takové velké nákupní centrum pro Čínu.

A to se týká jenom několika konkrétních ulic nebo náměstí?

To se týká hlavně centra, ale stěžují si i lidé z pohraničních oblastí na severu Hongkongu. Tam jezdí čínští překupníci, nakupují zboží, které je v Číně žádané, například kosmetiku nebo mléko v prášku, které pak se ziskem přeprodávají doma v Číně. Obyvatelé těchto oblastí si stěžují, že je problém nakoupit něco normálního k běžnému životu, všude jsou obchody cílící na klientelu z Číny.

Hned v sousedství Hongkongu, v deltě Perlové řeky, rychle rostou čtyři velkoměsta větší než Hongkong, a postupně srůstají do gigantické megapole. Jak tohle ovlivňuje budoucnost Hongkongu?

Cílem je začlenit i Hongkong do této megapole a vytvořit z ní čínskou obdobu Silicon Valley. Součástí toho plánu vlastně bylo vybudování nového mostu, který spojuje Hongkong s Macaem a pevninskou Čínou. Nevím, jak moc si lidé tenhle vývoj uvědomují: žijí v představě, že Hongkong je sice součástí Číny, ale má pořád vlastní administrativní správu a bojují o to, aby byl tento systém zachován. Řeší spíše naléhavé problémy dneška, megapole jsou plány Číny, ke kterým se Hongkonžané neměli možnost vyjádřit. Budoucnost Hongkongu je velmi nejistá a znovu stoupá zájem o emigraci. Hongkongský sen, o kterém jsem mluvila, se rozplynul. Mladí lidé vědí, že i když budou celý život tvrdě pracovat, tak si vlastní bydlení nebudou moci dovolit. Ceny bytů jsou tu teď snad nejvyšší na světě, a lidé tak častěji uvažují o životě někde jinde.

Jak vy vidíte dlouhodobější vyhlídky Hongkongu?

Zdá se, že pozice Číny na mezinárodní scéně bude dále posilovat a Hongkong nemá moc šanci tomu vzdorovat. Současně je Hongkong stále nejdůležitějším finančním centrem v Asii a jeho kolaps by měl nedozírné následky. Zahraniční firmy působící v regionu často volí Hongkong jako své sídlo díky svobodám, které jsou zakotvené v hongkongské miniústavě, díky britskému právnímu systému, volnému toku financí a informací. Pokud by Hongkong začal ztrácet autonomii v rámci Číny, bude následovat odliv zahraničního kapitálu. Z ekonomického pohledu by tedy nedávalo smysl, aby Čína násilně autonomii Hongkongu ukončila. Z politického hlediska je situace mnohem komplikovanější. Podle znalců Číny není vedení komunistické strany jednotné v názoru, jak s Hongkongem jednat. Mám obavu, že v očích zastánců tvrdé linie má Hongkong mnoho vroubků z minulosti – nejde jen o aktuální demonstrace. Třeba v roce 1989 Hongkonžané aktivně podporovali čínské studentské hnutí proti komunistické vládě. Zároveň jsou důležité demografické trendy. Mluvila jsem o mladých lidech, kteří uvažují o emigraci. Současně v Hongkongu každý den získá trvalý pobyt 150 Číňanů a místní administrativa nemá možnost tomuto přesunu bránit. Proto je součástí současných protestů i boj proti „počínšťování“ Hongkongu a důraz na hongkongskou identitu, kulturu a jazyk, tedy kantonštinu. Myslím, že Hongkong se ocitl na rozcestí - a není jasné, jakým směrem se bude ubírat.

Co říká střední a starší generace Hongkonžanů svým dětem, které jsou náctileté nebo na univerzitě? Pobízejí je k tomu, aby zůstaly nebo odešly?

To přesně nevím, ale nedávno jsem viděla dokument o rodičích, kteří odešli z Číny v roce 1974 a přinesli velké oběti, aby jejich děti mohly v Hongkongu vystudovat a žít. A teď otec rodiny říkal, že se jeho dcera se stěhuje do Austrálie a syn do Kanady, a on s manželkou v Hongkongu tak na stará kolena zůstane sám. Z jeho pohledu to bylo smutné, ale v podstatě nevyhnutelné. V Hongkongu narůstá nejistota, nikdo neví, co bude dál - a rodiče chtějí pro své potomky co nejjistější budoucnost. A nejistota není jen mezi lidmi, ale i ve světě financí a velkého byznysu. Někteří investoři nevědí, jestli dál investovat, i některé už domluvené transakce v poslední chvíli zastavili a čekají na další vývoj.

Nakolik tedy ještě v Hongkongu v praxi funguje princip “jedna země, dva systémy”, který měl obyvatelům až do roku 2047 zachovat svobody, které v komunistické Číně nejsou?

Někteří kritici už mluví “o jedné zemi a jednom a půl systému”, protože svobod ubývá. Projevuje se to třeba v médiích, kdy kromě autocenzury novinářů vidíme i vstup čínského kapitálu do místních médií. Také se teď objevilo několik případů, kdy úřady do země nevpustily lidsko-právní právníky kritizující Čínu, a přitom Hongkong má mít podle miniústavy vlastní imigrační politiku nezávislou na Číně. Vloni neprodloužily úřady vízum novináři The Financial Times, protože na jeden debatní panel pozval předsedu strany prosazující nezávislost Hongkongu. Zároveň je vidět, že stále funguje svoboda shromažďování a projevu, od června jsou téměř každý den v Hongkongu na pořadu akce a demonstrace proti vládě.

V textech o politické situaci v Hongkongu se píše o hongkongských politicích a elitách, které jsou vládě v Pekingu nakloněné. Jak silný je pročínský tábor?

V Hongkongu je těsné propojení mezi byznysem a politikou, v parlamentu má byznysová lobby velmi silné zastoupení. Tito obchodníci a podnikatelé jsou většinou pročínští, protože vnímají hlavně obrovské příležitosti čínského trhu. Příznivci Pekingu ale nejsou jen mezi podnikateli, například silná lobby rybářů a zemědělců je také tradičně pročínská. Odhaduje se, že asi 30 procent Hongkonžanů podporuje hongkongskou vládu, potažmo i vládu v Pekingu.

Z místních voleb to vyčíst nejde?

To je složité. V městském parlamentu je sedmdesát míst, z toho je 35 voleno přímo a 35 profesními skupinami. Například lékaři, právníci, obor IT, učitelé, rybáři, majitelé restaurací a různé obchodní skupiny mají své zástupce. Většina těchto skupin má silné zájmy v Číně a dá se charakterizovat jako pročínská. Systém tedy není demokratický, umožňuje různý typ mocenského ovlivňování a korupce. Je to relikt koloniálního uspořádání.

A jsou důvěryhodné průzkumy veřejného mínění, ze kterých by se dalo odhadnout, jak by volby dopadly, kdyby byly plně demokratické? Případně jak velká je podpora demokracie, nebo naopak podpora vlády v Pekingu?

Tyto průzkumy jsou politicky velice citlivé. Ale když se podíváme na dostupné statistiky, v posledních 22 letech v přímých volbách získávali prodemokratičtí kandidáti 55 až 60 procent hlasů. V posledních volbách v roce 2016 získali 29 z 35 volených míst, to je dostatečný počet míst pro vetování navrhovaných zákonů, ale v legislativní radě byli celkově v menšině. V listopadu 2019 proběhnou v Hongkongu přímé komunální volby do místních zastupitelstev - a už teď je vidět velký nárůst zájmu především u mladých lidí. Zatím se zaregistrovalo 386 tisíc nových voličů. Bude zajímavé sledovat, jak se to projeví na výsledku komunálních voleb, kde v celkovém součtu hlasů tradičně vítězí pro-pekingské strany a kandidáti.

Protesty se v posledních týdnech radikalizují a Čína je kritizuje stále tvrdším slovníkem. Jak odhadujete vývoj?

Výhružky čínské vlády jsou děsivé, ale pokud mají za cíl Hongkonžany zastrašit, tak se jim podařil pravý opak. Hongkonžané je spíše berou jako důkaz, že jejich obavy z Číny jsou správné. Je nešťastné, že hongkongská vláda odmítá jednat o požadavcích demonstrantů a ignoruje pokojné demonstrace s jedním až dvěma miliony lidí. Reaguje pouze na násilné protesty - a to často takovým způsobem, který situaci dále eskaluje. Vláda zřejmě doufala, že demonstranti se časem unaví a protesty se rozplynou do ztracena. V tomto smyslu psala na své facebookové stránce i Carrie Lam, šéfka hongkongské exekutivy: Jsme všichni unavení, pojďme jednat. Navrhla “vytvoření platformy pro dialog" s různými skupinami obyvatel. Diskusní kroužky s Carrie Lam by ovšem byly vítaným nápadem v březnu nebo dubnu, kdy lidé chtěli jednat o problémech extradičního zákona a kdy v legislativní radě docházelo k pravidelným bitkám mezi pro-demokratickými a pro-vládními poslanci. Jenže tehdy Carrie Lam jakoukoliv diskuzi odmítla.

A to situaci vyhrotilo?

Ano, od té doby kvůli jejímu ignorování obav Hongkonžanů situace vyústila v největší politickou krizi od roku 1967. Dnes demonstranti od Carrie Lam očekávají víc než diskuzi. Očekávají odpovědi na své požadavky, víc než stále se opakující fráze, kterými je častuje na tiskových konferencích. Je pravda, že část Hongkonžanů je už protesty unavena a mnozí též začínají pociťovat jejich ekonomický dopad. Ekonomické ztráty a násilí v ulicích začínají rozdělovat společnost, která byla původně sjednocená v odporu proti extradičnímu zákonu. Tvrdé jádro protestujících se ale kvůli ignorování vlády dál radikalizuje a násilné střety s policií nabývají na intenzitě. Policie už použila vodní dělo a došlo též k prvnímu výstřelu. Pokud se hongkongská vládu bude i nadále vyhýbat politické odpovědnosti za rozpoutání krize a odmítá ji řešit, je konec protestů zatím v nedohlednu.

Obáváte se, že vše může skončit podobně jako na Náměstí nebeského klidu v roce 1989, tedy zásahem čínské armády? Nebo je současná situace odlišná?

Já rozumím tomu, že lidé hledají historické paralely, aby lépe porozuměli současnému dění. Ale srovnávání současné krize v Hongkongu s Náměstím nebeského klidu je velice zavádějící. Jedná se o úplně jiný politický konflikt, v jiném historickém a geopolitickém kontextu, s jinými aktéry. Vezměme si už jen to, že od roku 1989 čínská armáda nezasahovala při potlačování vnitřních nepokojů ani v Číně. To má na starosti Lidová ozbrojená policie PAP (People’ s Armed Police) a jednotky rychlého nasazení.

Je pravda, že z čínské strany zazněly velmi konkrétní výhružky, třeba že podle článku 14 hongkongské miniústavy mohou být na žádost hongkongské vlády aktivovány jednotky čínské armády, které od roku 1997 sídlí v Hongkongu. Tato situace by mohla nastat, pokud by hongkongská vláda požádala Čínu o pomoc za účelem udržení veřejného pořádku. Čína ale opakovaně zdůrazňuje, že plně podporuje Carrie Lam a práci hongkongské policie - a ta tvrdí, že pomoc Pekingu nepotřebuje.

Má tedy Čína i jiné páky?

Hongkong je existenčně závislý na Číně, a to nejen ekonomicky. Čína má tedy dnes v ruce mnoho trumfů, nemusí se uchylovat k použití vojenské síly.  Už jsme měli možnost vidět, jak Čína trestá společnosti, které projevily sympatie protestujícím, například hongkongskou leteckou Cathay Pacific nebo MTR - provozovatele metra a městských vlaků v Hongkongu. Pokud by Čína splnila hrozbu, že nepovolí lety Cathay Pacific v čínském prostoru, společnost by se ocitla na pokraji bankrotu. Obavy investorů se už projevily na prudkém poklesu akcií a Cathay Pacific se snaží situaci zachránit změnami ve vedení společnosti a dalšími kroky. Čína spoléhá na to, že pokud “neposlušným” firmám znemožní byznys nebo sáhne lidem na výdělky, přestanou protesty podporovat. Hongkong také zažívá prudký pokles individuálních návštěv čínských turistů, což má dopad na maloobchod a hotely. Lidé z Číny do Hongkongu přestávají jezdit - ať už z obav o svou bezpečnost poté, co sledovali domácí zpravodajství o násilnostech demonstrantů, nebo jako projev nesouhlasu s hongkongskou situací.

Má Čína strach ze světového veřejného mínění v případě zásahu, nebo na tom Pekingu příliš nezáleží?

Číně samozřejmě na světovém veřejném mínění velmi záleží. I proto se snaží toto mínění ovlivnit některými ne příliš šťastnými způsoby jako šířením čínského vidění hongkongské krize na sociálních sítích, dopisy západním médiím - nebo přímými výhrůžkami britským politikům, kteří vyjádřili podporu Hongkongu. Podle čínského vnímání nejsou západní média objektivní a zahraniční politici jsou nakloněni protestům. Čína se snaží kontrovat tím, že protestující označuje jako “teroristy” podporované ze zahraničí. Snaží se zdiskreditovat protestující před domácím publikem v Číně, což se daří, ale i v zahraničí, kde to samozřejmě jde méně. Touto rétorikou si také připravuje půdu k dalším krokům.

Co by mohl a měl v současné situaci dělat okolní svět?

Určitě je dobře, že svět situaci v Hongkongu sleduje. Bohužel se podobně jako v roce 2014 dostalo Hongkongu pozornosti světových médií až po násilných střetech, které jsou zajímavé pro televizní diváky.  Hongkonžanům záleží na podpoře za zahraničí, upírají své naděje k prezidentu Trumpovi, k OSN, k britským politikům. Mnozí to berou tak, že podpora a tlak zahraniční komunity je jejich poslední nadějí. Tuto zahraniční podporu ovšem Čína chápe jako “vměšování do vnitřních záležitostí” a ohrožení čínské svrchovanosti.

Proč na prvním místě k prezidentu Trumpovi? Jaké má páky?

USA mají v této situaci mnohem lepší karty. Podle USA-Hong Kong Policy Act z roku 1992 uznávají USA Hongkong jako autonomní území se zvláštním celním režimem mimo Čínu. Hongkong tedy do určité míry stojí mimo současnou obchodní válku mezi USA a Čínou. Pokud by Hongkong začal ztrácet autonomní pozici a stal se jen obyčejným čínským městem pod přímou čínskou správou, hrozilo by vypovězení této mezinárodní dohody. V americkém Senátu se teď jedná o přijetí zákona, Hong Kong Human Rights and Democracy Act, podle kterého by USA monitorovaly situaci v Hongkongu a každý rok vydaly zprávu o dodržování lidských práv a demokratických svobod zaručených hongkongskou miniústavou. Tato zpráva by pak měla rozhodující vliv na budoucí status USA-Hong Kong Policy Act.

A jak podle vás reaguje EU?

EU byla první mezinárodní instituce, která vyjádřila obavy ohledně extradičního zákona už v březnu tohoto roku a v červenci hlasovala o prohlášení, které vyzývalo hongkongskou vládu ke stažení extradičního zákona, dále k vyšetření, zda policie nezneužívá své pravomoci, a k propuštění zadržených demonstrantů. To jsou v podstatě tří z pěti požadavků hongkongských protestujících. Prohlášení evropského parlamentu jsou ale spíše symbolického charakteru, jejich cílem je poukázat na problém a vyvolat politický tlak. Čína toto prohlášení důrazně odsoudila, tudíž můžeme říci, že ho zaregistrovala, ale to je asi tak všechno.