Rathova hra začíná znovu a víra v justici dostává další ránu

Odvolací – pražský vrchní – soud rozhodl, že v rozsudku nad Davidem Rathem a dalšími lidmi, stíhanými a žalovanými za rozsáhlou korupci, není něco správně. Neřekl zatím co, ale ať je to cokoli, je to z řady důvodů velmi špatná zpráva o stavu české justice.

Kauza Davida Ratha byla pečlivě sledována médii i právníky. Především Rath se snažil využít při obhajobě všechny možnosti, které mu zákon dává. Zdržoval, hrál ztrátu soustředění, měnil obhájce, dělal vše proto, aby rozsudek byl co nejpozději. I on znal pravidlo, že čím později padne, tím je mírnější. Krajský soudce Robert Pacovský byl proto pod velkým tlakem a dohledem a po celé dva roky procesu bylo cítit, že dělá vše pro to, aby byly z formálních důvodů dodrženy všechny právní náležitosti. Někdy to bylo možná pro laika na hraně, třeba když dal další nové obhájkyni Davida Ratha poměrně krátký čas na seznámení se spisem, ale logiku to mělo. Rath střídal advokáty neustále, zákon mu v podstatě umožňuje během procesu změnit třeba tisíc obhájců - a soudce má zase právo mu to mnoha způsoby zarazit.

Odvolací vrchní soud teď vrací věc soudci Pacovskému k novému projednání. To se dělá v případě, kdy vyšší soud došel k názoru, že se při procesu staly chyby, které musí a jako jediný může odstranit onen nižší soud. Znamená to nové zdlouhavé projednání, při němž Rath i další souzení zcela jistě využijí všechny finty k oddálení rozsudku. Ale hlavně, pokud má odvolací soud pravdu a Robert Pacovský nasekal v případu zásadní chyby, je to velká ostuda. Protože pokud se to stalo v procesu, který byl tak pečlivě sledován veřejností, jak funguje spravedlnost v tisících kauz, které sledují jen nejbližší souzeného, nebo ani ti ne?

Pak je možná jiná spekulace. Vrchní soud v Praze nemá pověst toho právně nejzručnějšího soudu, lpí často na formálních maličkostech nebo vynáší šokující verdikty. Třeba právě soudce Pavel Zelenka, který dostal případ Davida Ratha a dalších na stůl, je známý tím, že před osmi lety změnil osmi a devítileté tresty pro odsouzené ve slavné kauze H-Systém (v níž byly podvedeny stovky lidí celkem o stamiliony korun) na pouhé podmínky. S vysvětlením, že kdyby byli ve vězení, neměli by možnost splácet škodu poškozeným.

Je tedy možné – a podle pana Patizona velmi pravděpodobné – že kauza Rath bude vrácena kvůli nějakým zvláštním formálním vadám. Což by bylo špatně, protože soudy jsou tu kvůli spravedlnosti. Postavení soudců je výsadní a dobře placené také proto, že musí složitě rozhodovat a brát na sebe riziko verdiktu, ne se schovávat za nějaké formality. Jestli soud vrátí věc kvůli nějakým malichernostem, je to průšvih.

Ať tak či onak, ocitli jsme se v prostoru, kde spravedlnost začíná být pro laika nesrozumitelná. Samozřejmě, odvolací soudy, různé právní názory a pilování spravedlnosti k justici patří, stejně jako zručná obhajoba k žalovaným. Ale aby si soudy pinkaly tak zásadní kauzu, jako je ta Davida Ratha, to zanechá v občanovi pocit nesprávnosti a nespravedlnosti. Samozřejmě, soudy by ani neměly sekat rozsudky jako Baťa cvičky jen proto, aby měl laik pocit, že bezvadně fungují a jedou jako po másle. Ale měly by být ve svých rozhodnutích natolik přesvědčivé, srozumitelné a konzistentní, aby laik neměl také pocit, že můžou úplně všechno.

David Rath má tedy opět možnost začít se hájit všemi způsoby, které uzná za vhodné. A justice, ať se chyba stala kdekoli, nám vzkázala, že v případu bude dost složité slyšet spravedlivý rozsudek, protože jej uslyšíme kdo ví za kolik let a kdoví jak překrytý právními dohady. Spravedlnost je i taková. V případě Rath to však hrozí vážným nebezpečím, že občané ztratí další kus už dost malé víry v justici.