Protiněmecká koalice Visegrádské čtyřky

V roce 1991 ustavilo Československo, Maďarsko a Polsko formálně spolupráci jako Visegrádská skupina. Od vstupu do EU v rámci velkého rozšíření v roce 2004 tyto čtyři středoevropské země (počet se zvýšil po rozdělení Československa v roce 1993) využívaly V4 skupinu především ve snaze posílit vliv v Unii. Visegrádská čtyřka nicméně měla potíže sladit se do jedné aliance, a prosadit se tak v EU – až do příchodu uprchlické krize v létě 2015, kdy se V4 spojila do opozice proti německému plánu na „přerozdělení“ uprchlíků mezi členské státy EU na základě povinných kvót. Je tedy V4 nejsoudržnější a nejprůraznější jako uskupení s právem veta, v opozici proti Německu?

Kultura a identita

Situace, kdy hlavním posláním V4 je koalice proti Německu, je obzvlášť překvapivá vzhledem k tomu, že všechny čtyři členské země jsou na Německu zároveň ekonomicky závislé. Pro každý z těchto států je Německo hlavním a nejdůležitějším obchodním partnerem. Zejména během posledních deseti let se střední Evropa stala „montovnou německých firem“. Někteří analytici kvůli zvýšené ekonomické provázanosti mezi Německem a střední Evropou začínají mluvit o „velkoněmecké ekonomice“. Jiní zase vytáhli ze šuplíku pojem „Němci ovládaná Mitteleuropa“, ve které „celá industriální odvětví“ v ČR, Maďarsku a Slovensku jsou jen „odnožemi německých firem“.

Německý automobilový průmysl hraje obzvlášť významnou roli v ekonomikách Visegrádské čtyřky. Německé automobilky po roce 2000 přesunuly část výroby do zemí jako Maďarsko a Slovensko, což jim umožnilo snížit výrobní náklady – to je zásadní a často podceňovaný faktor stojící za zvýšenou „konkurenceschopností“ německé ekonomiky druhé poloviny té dekády. Zejména v Maďarsku a na Slovensku mají německé automobilky silnou pozici. Audi spadající pod Volkswagen je v Maďarsku největším investorem. Na Slovensku je Volkswagen jedním z největších zaměstnavatelů, vyrábí se tam víc aut na počet obyvatel než v jakékoliv jiné zemi světa.

Reakce V4 na všechny tři velké krize EU v posledních sedmi letech – uprchlickou, ukrajinskou a euro krizi – nicméně ukazují, že chování těchto států není vždy určováno ekonomickými zájmy, nebo aspoň ne tak, jak ekonomické zájmy definují liberální ekonomové. V průběhu krize eura se vztah skupiny V4 a Německa utvářel především podle její závislosti a propojení s německou ekonomikou. V případě krize na Ukrajině se ekonomické zájmy s ohledem na minulost podřídily obavám o bezpečnost. U uprchlické krize šlo především o kulturu a identitu, a to i tehdy, když němečtí politici pohrozili, že utnou strukturální fondy celé Visegrádské čtyřce, pokud nepřestane odmítat svůj „spravedlivý díl“ uprchlíků.

Sever a jih

Reakce V4 na tyto krize ilustruje problémy, jaké mají při snaze postupovat společně. V posledních sedmi letech se stávalo, že tyto čtyři státy měly odlišné národní zájmy a nebylo pro ně možné být zajedno. Ale i tehdy, když se jejich zájmy shodovaly, většinou je prosazovali spíš každý sám než jako skupina. Zejména od doby, co se Německo po začátku krize eura projevilo jako faktický lídr Evropské unie, se V4 – podobně jako jiné země včetně Británie – čím dál častěji při prosazování svých zájmů obrací na Berlín. Toto lákadlo oboustranného „zvláštního vztahu“ s Německem pak podkopává soudržnost V4 jako skupiny.

V průběhu krize eura se EU rozdělila na sever a jih podle toho, jak se různé státy buď s Německem vezly, nebo se jeho vliv snažily vyrovnávat – je to totiž největším věřitelem v eurozóně, a proto je také nejmocnější. „Periferie“ eurozóny se podle George Sorose zdála být tlačena k utvoření „společné protiváhy“ vůči Německu. Zlepšení krize eura v roce 2012 bylo následkem přesně takové protiněmecké vyvažovací koalice mezi Francií, Itálií a Španělskem. Středoevropské státy mezitím vytvořily něco, co jsem již označil za „určitý druh geo-ekonomického ekvivalentu k německé sféře vlivu“. Zkrátka, jih vyrovnával a východ se zdál jít s proudem.

K německé politice vůči eurozóně se státy V4 stavěly vstřícně. Navzdory (anebo možná právě díky) těžkému ekonomickému přerodu, kterým si samy prošly, podporovaly nastolení tvrdých úsporných opatření v „krizových zemích“ eurozóny. Zejména Slovensko se ozývalo v opakované diskuzi ohledně finanční pomoci Řecku v roce 2015. Nicméně V4 měla jen omezenou možnost hrát společnou roli při řešení krize eura – vzhledem k tomu, že ze zemí V4 je pouze Slovensko členem eurozóny. Lišily se také politicky, například Česká republika se postavila proti fiskálnímu paktu a spolu s Británií byla jedinými členskými státy, které jej odmítly podepsat (ačkoliv nakonec ČR změnila postoj a pod vedením premiéra Bohuslava Sobotky fiskální pakt podepsala v roce 2014).

Ukrajinská krize pak Visegrádskou čtyřku hluboce rozdělila. Přestože všechny čtyři státy jsou do jisté míry na Rusku ekonomicky závislé (zejména energeticky), jejich reakci určovala různá míra jejich obav. Polsko pod vedením Donalda Tuska (Občanská platforma) bylo nejráznější a volalo po důrazné odvetě za anexi Krymu a destabilizaci východní Ukrajiny, Maďarsko Viktora Orbána bylo naopak Rusku nakloněno nejvíc. Slovensko v čele s Robertem Ficem se také stavělo proti uvalení ekonomických sankcí vůči Rusku. Výsledkem rozdílných priorit pak byla celková bezvýznamnost V4 při ukrajinské krizi – ačkoliv Polsko zpočátku mělo důležitou roli při diplomatických jednáních s Ruskem prostřednictvím Výmarského trojúhelníku a také spolupracovalo na bezpečnosti s baltskými státy a Spojeným královstvím.

Nová dynamika

Uprchlická krize ovšem nastolila novou dynamiku mezi Německem a V4; všichni jsou členy Schengenu. Jestliže krize eura rozdělila EU na sever a jih, pak uprchlická krize EU rozdělila na východ a západ. V tomto kontextu hrála V4 podobnou roli jako „periférie“ eurozóny při krizi eura: vůči Německu tvořila spíše protiváhu, než že by Německu přitakávala. Visegrádská čtyřka se tak stala „takovou trapnou středoevropskou bandou“, jak napsali Neil Buckley s Henrym Foyem pro Financial Times. Orbán – jenž se stal největším kritikem kancléřky Angely Merkel, přestože jeho strana Fidesz patří ke stejnému uskupení v Evropském parlamentu jako němečtí Křesťanští demokraté – Německo obvinil z „morálního imperialismu“, což rezonuje s kritikou „fiskálního imperialismu“ přicházející z „periférie“ eurozóny během krize eura.

Zpočátku nebyla V4 v postoji vůči uprchlické krizi jednotná: na zasedání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci v září 2015 hlasovaly ČR, Maďarsko a Slovensko proti plánu Evropské komise na „přesídlení“ 120 000 uprchlíků z Řecka a Itálie, avšak Polsko plán podpořilo, přestože povinné kvóty na uprchlíky také zamítlo. Jakmile však strana Práva a spravedlnosti (PiS) vyhrála polské parlamentní volby a sestavila vládu, Visegrádská čtyřka se v opozici vůči Německu sjednotila. Zatímco premiér Tusk se snažil napomáhat spolupráci mezi V4 a Německem, vláda PiS hledala spojence mezi středo- a východoevropskými státy s cílem vytvořit protiváhu mocnému Německu.

Z uvedených tří krizí EU od roku 2010 se tu V4 jako koalice proti Německu ukázala nejúčinnější. Při krizi eura sice měly státy V4 zhruba stejné zájmy, ale (částečně kvůli odlišné shodě s EU v různých ohledech) je každý stát hájil za sebe, místo aby postupovaly společně. Při krizi na Ukrajině byly zájmy různé, a tedy ani jako skupina nebyla V4 zajedno. Pouze v případě uprchlické krize, při které měla Visegrádská čtyřka shodné zájmy v přímé opozici vůči Německu, se V4 skutečně funkčně sjednotila. Překvapivé to není: státy V4 logicky své zájmy prosazují obvykle v bilaterálních dohodách s Německem a síly spojí, teprve když potřebují spojence v opozici vůči Německu – stejně se chovaly „periferní“ státy eurozóny, když došlo na krizi eura.

Společná ekonomická závislost V4 na Německu může ještě utužit jejich soudržnost v koalici proti němu. Obzvlášť v Polsku narůstá pocit, že „závislost střední Evropy na německém obchodu a investicích představuje pro ekonomický rozvoj regionu řadu rizik“ - a to zejména nebezpečí pádu do pasti středního příjmu. Úspěšná transformace místních ekonomik po skončení studené války byla založena především na poskytování kvalifikované, a přitom levné pracovní síly pro německé firmy. Jak Piotr Buras napsal v roce 2014: „Co bylo v posledních deseti letech výhodou, se pravděpodobně v následujících letech stane slabinou.“ Vláda PiS vyjádřila tuto potřebu vymanit se postupně z manufakturního řetězce německých dodavatelů odklonem od neoliberalismu.

Německo se určitě cítí Visegrádskou čtyřkou ohroženo – při únorové návštěvě Polska kancléřka Merkel varovala před „exkluzivními kluby v rámci EU“. Ale i tam, kde se zájmy zemí V4 překrývají, mají problémy společně něco konat (podobně jako jižní státy během krize eura) - a jejich ekonomická závislost na Německu to také neulehčuje. Státy V4 jsou v pokušení utvořit si pro sebe „obzvláštní vztah“ s Německem. Ať už za účelem získání ústupků, či „vůdčího“ postavení v rámci V4 – nebo obojího. Česká republika pod vedením premiéra Sobotky zřejmě převzala diplomatickou vyjednávací pozici, již dříve zastávalo Tuskovo Polsko. Také není jisté, zda má V4, pokud se vůbec spojí, šanci uspět při blokování německých projektů – koneckonců plán na přerozdělení uprchlíků byl ve výsledku stejně prosazen díky většinovému hlasování. Jinými slovy, Visegrádská skupina má spíše omezený potenciál, i kdyby měla právo veta.

Text zveřejnil Respekt na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory. Článek pochází z nejnovějšího letošního čísla věnovaného mimo jiné inovacím.

Aspen Review vydává Aspen Institute Central Europe o. p. s., neideologická platforma, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.