Politolog: Česko je náchylné k erozi demokracie

„Nálada rostoucího nacionalismu a populismu zapadá do toho, co se děje v celé Evropě. Ale relativizace demokratických hodnot je u nás větší,“ hodnotí uplynulý rok politolog Tomáš Lebeda z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Která je nejzásadnější politická událost Česka roku 2016?

Většina politiků by se pravděpodobně shodla, že to byly krajské volby, protože pro všechny strany to byl politický vrchol roku. A ani mě by asi jiná důležitější událost nenapadla. Krajské volby jsou důležité nejen proto, že se obsazovala krajská zastupitelstva, ale také proto, že se konaly rok před volbami sněmovními. Mohly mnohé napovědět o šancích stran, případně o tom, které mají momentálně problém a které mají naopak pozici výhodnější.

A co jsme se dozvěděli?

Tím, kdo z voleb vyšel nejlépe, bylo hnutí ANO. Zároveň volby ukázaly, že ne vždy vítězství musí znamenat angažmá v exekutivě. A to je vykřičník, který má Andrej Babiš v paměti. Dobře si uvědomuje, že volební úspěch v podzimních volbách, které budou příští rok, vůbec nemusí znamenat účast ve vládě. Po krajských volbách se modely spolupráce často vytvářely se záměrem vyhnout se spojení s ANO. V senátních volbách byla nejúspěšnější z vládních stran KDU-ČSL, velmi úspěšní byli Starostové, naopak na pravici je zřejmá obrovská krize TOP 09. Celkem potěšující byl nijak výrazný výsledek pravicových extremistů a populistů, což je zajímavé i v kontextu západoevropských zeměmi.

ČSSD se na rozdíl od ANO příliš nedařilo…

Faktorů je určitě několik. Já se domnívám, že v době ekonomické prosperity a nízké nezaměstnanosti nemusí být levicová sociální politika tím nejdůležitějším, podle čeho jinak tradiční levicový volič stranu vybírá. Za druhé, ke krajským volbám nepřijde zdaleka tolik voličů jako ke sněmovním, takže neúspěch ČSSD ve volbách může být zapříčiněn i tím, že část jich zůstala doma. Navíc má sociální demokracie různé kauzy, pro které ji někteří voliči nevnímají jako transparentní a důvěryhodnou. Pokud se nebude snažit svůj obraz zlepšit, může se jí stát to co ODS. Zatím je ČSSD pořád na sestupné trajektorii.

Která strana má tedy největší šanci uspět v letošních sněmovních volbách?

Většina lidí by asi řekla, že to bude hnutí ANO, ale do voleb se samozřejmě může změnit poměrně hodně. Před volbami nebude situace poklidná. Je dost možné, že se opět objeví kauzy, které zasáhnou do volební soutěže. Z dnešního hlediska bych řekl, že půjde opět o souboj ČSSD a ANO. Ale i ostatní hráči se snaží hledat cestu, jak uspět. Například starostové mají momentálně vysoký potenciál a přemýšlejí, jak by bylo nejlepší do voleb vstoupit: jestli samostatně, nebo v koalici s jinou stranou. ODS je naopak v hledání cesty zpět zatím dost nepřesvědčivá a TOP 09 je na tom vůbec nejhůř, co kdy byla. Otázkou je, nakolik budou schopní sjednotit se a uspět pravicoví extrémisté a zda jim sněmovní volby vynesou větší úspěch než kraje. Bylo by to logické.

Přispělo ke zlepšení obrazu ČSSD odvolání ministrů?

Žádný z problémů, který voliči mohli vnímat negativně, nebyl spojen ani s jedním z odvolaných ministrů. Já si myslím, že to byl jistý projev slabosti premiéra Sobotky. A nejsem jediným, kdo tomu nerozumí. Hlavou kroutí i řada členů ČSSD.

Jsou blížící s volby i důvodem, proč podle mnoha pozorovatelů vzniká užší vztah mezi prezidentem Zemanem a Andrejem Babišem?

Je jasné, že určitě jakési spojenectví zde už vzniklo. Nakolik je pevné, netuším. Je to ale jednoznačně spojení z rozumu. Oba potřebují politické spojence. Babiš je zatím hledá mezi parlamentními stranami dosti složitě. Rád by našel partnery, se kterými by mohl po příštích volbách vládnout. A prezident může být důležitým faktorem v povolebních vyjednáváních – bude to ještě stále Zeman, kdo bude jmenovat premiéra a bude důležitým aktérem při sestavování vlády. Pro Zemana by spojenectví s jednou z nejúspěšnějších stran mohlo být rovněž výhodné, když by se pustil do obhajoby prezidentského úřadu. Zvláště, pokud by ANO nakonec nepostavilo svého kandidáta…

Změnila se mimochodem obliba prezidenta po roce plném kauz kolem Hradu?

Kauzy, které máte na mysli, možná pohnou se Zemanovými odpůrci, nikoliv s jeho sympatizanty. Podpora Miloše Zemana je založená na něčem jiném než na tom, zda někomu udělí vyznamenání, nebo jestli pro něj pracuje ten či onen člověk. Tohle jeho sympatizanti nevnímají, a pokud ano, pak to bagatelizují. Tyto záležitosti se Zemanovou podporou nepohnou.

Zeman otevřeně sympatizoval při nedávných amerických prezidentských volbách s Donaldem Trumpem. Ten si toho všiml a ocenil, přinese to Česku nějaké zásadní benefity?

Neumím si představit, jaké benefity by to Česku mohlo přinést. Z hlediska ekonomických dohod si nemyslím, že by Česko bylo schopné vyjednat třeba lepší obchodní podmínky než zbytek Evropské unie. Jestli tady bude něco nadstandardního, pak možná jen verbální projevy těchto politiků.

Může se Zemanem měřit Michal Horáček, který ohlásil kandidaturu?

Záleží samozřejmě na tom, zda Zeman bude nebo nebude kandidovat znovu – to je silná proměnná. Nejsem si úplně jistý, že Horáček je člověkem, který by byl schopný Zemana porazit, ať už proto, že má minulost spojenou s hazardem, nebo proto, že ve svých mediálních vystoupeních zatím není úplně silný. Celkem chytře ovšem udělal to, že kandidaturu zveřejnil jako první. Lidé ho tedy už vnímají jako kandidáta - a my se bavíme právě o něm, ne o někom jiném.

Ještě k vládě: jak vůbec hodnotíte náladu v koalici?

Popravdě řečeno, nálada v koalici je špatná téměř vždycky. Koaliční vládnutí k tomu vede ze svého principu. Vládnou společně strany s různými programy, ideologickými východisky i zájmy. Ale často mohou cílit na podobné voliče. V koalici se tedy musí permanentně soutěžit, takže idyla to není. V případě této vlády jsem ale mile překvapen. To, že dochází k napětí, je přirozené, ale koalice stále drží. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by do podzimních voleb měla padnout. A pokud vydrží, pak to bude v dějinách samostatné České republiky první koaliční vláda, která přežije celé čtyřleté funkční období. Hodnotím to tedy velmi pozitivně, převládá pragmatismus nad politikařením, přestože je rétorika ministrů často plná emocí. Zatím se zdá, že vládní politici vědí, proč spolupracují.  Z vládních krizí občané obvykle neprofitují.

Jaké má tedy vláda konkrétní úspěchy?

V kontextu ekonomického růstu, o který se vláda zcela jistě nezasloužila sama, se vládne samozřejmě lépe než v období hospodářské krize. Hodnotit úspěch jednotlivých vládních politik se mi nechce, to by bylo hodnocení čistě politické. Největším úspěchem vlády je podle mě právě to, že stále drží a plní postupně program. Jediná vláda, která dosud přežila celé funkční období, byla opozičně smluvní menšinová vláda ČSSD premiéra Miloše Zemana. Ta byla stabilní, ale nepříliš akceschopná. Sobotkova vláda se dosud těšila nejen stabilitě, ale je schopná realizovat svůj program celkem bez problémů. To je v českém kontextu ojedinělá situace.

Ojedinělá se ovšem zdá i dnešní nálada ve společnosti…

Ano, panuje tu občanská pasivita, navíc spojená s nízkou politickou gramotností a stále klesající podporou demokratických hodnot. Mám pocit, že se v poslední době se rodí nebezpečné fenomény. Znepokojivě se začíná resuscitovat nacionalismus spojený s populismem - což je samozřejmě podněcováno uprchlickou krizí i ruskou propagandou. A nacionalismus stejně jako populismus je obzvlášť nebezpečný ve společnosti, která nemá pevně zakotvené základní demokratické principy, jež chce obhajovat. Obávám se tedy, že tyhle jevy mohou být výrazně podceněny, pokud společnost nebude aktivní a nezačne jim včas čelit. Byl to právě nacionalismus, který byl postupně rozdmýchán ve druhé polovině 19. století – a v první polovině dvacátého století přinesl dvě světové války, genocidu a miliony mrtvých.

To ale není jen případ Česka.

Tenhle problém se samozřejmě týká dalších zemí včetně západních. Uvidíme, jak se bude vyvíjet situace v Německu, jak dopadnou volby ve Francii. V Rakousku v nedávném druhém kole prezidentských voleb volila téměř polovina voličů populistu a nacionalistu. Nicméně dalším problémem české společnosti je stále negativnější postoj k Evropské unii; ta je u nás vnímána úzce a jednostranně. Češi si neuvědomují pozitiva, která jsou s myšlenkou spolupracující Evropy spojena. Teď nemám na mysli pouze ekonomické benefity. Od druhé světové války se daří díky integraci posilovat situaci, kdy spolu státy neválčí, ale kooperují. Na to se u nás zapomíná. Soustředíme se na druhořadé záležitosti. Zdá se, že se od Evropy stále silněji distancujeme - a to je také nebezpečné. Bohužel ani sama Evropská unie dnes dostatečně nereflektuje nebezpečí plynoucí z nedůvěry k ní a chová se zaslepeně.

Takže současnou politickou atmosféru v Česku vnímáte s obavami.

Mám pocit, že některé hodnoty se výrazně proměňují. To, co jsme vnímali jako veskrze pozitivní, se relativizuje. Společnost zapomíná. Pět let po smrti Václava Havla se najde málokdo z politiků, kdo by se postavil za jeho hodnotový odkaz a chtěl v něm pokračovat. Jako by česká společnost přehodnocovala své soudobé dějiny a význam aktérů v nich.  Některé názorové proudy, které by nám před pár lety přišly iracionální, nabývají na významu a síle. Společnost je mnohem méně liberální a otevřená. A to vše zapadá do mozaiky rostoucího nacionalismu a populismu.

I to se ale děje v celé Evropě.

To ano, ale ona relativizace demokratických hodnot není v západní Evropě tak silná. Tam jsou stále ještě hluboce zakořeněny: Západoevropané si uvědomují, co je demokracie a proč je důležitá. V české společnosti jsou hodnoty demokracie a plurality zapuštěné mnohem méně a snadno erodují. A v kontextu všech ostatních zmíněných jevů je to pro takhle mladou demokracii životně ohrožující.