Vymývání mozku a týrání, popisuje Ujgur čínské věznění

Od loňského roku ve světových médiích přibývá zpráv o tom, že na západě Číny vznikají tajné převýchovné tábory určené pro příslušníky tamních muslimských menšin. Čínská vláda v těchto táborech pod záminkou terorismu drží podle některých odhadů až milion lidí, většinou etnických Ujgurů, kteří západočínský region Sin-ťiang tradičně obývají. Lidé do táborů často mizí náhle a beze stopy, aniž by byli z něčeho obviněni nebo odsouzeni.

Peking existenci převýchovných táborů popírá, ale v loňském roce se objevilo několik přímých svědectví vězňů, kteří jimi prošli. Jedním z prvních, kteří o nelidských podmínkách v táborech podali svědectví, byl Omir Bekali. V čínském vězení a v převýchovném táboře strávil celkem sedm měsíců a na svobodu se mu podařilo dostat jen díky tomu, že měl kazachstánské občanství. Od svého propuštění se Bekali snaží svět upozornit na bezpráví, které jeho lidé na v Číně zažívají. Svoji zkušenost Bekali přijel sdělit také do Česka, kde mimo jiné vystoupí v Senátu.

Narodil jste se v Sin-ťiangu na západě Číny, ale v roce 2006 jste odešel do Kazachstánu a požádal o tamní občanství. Proč?

Protože v Číně vládne nespravedlnost a etnická diskriminace ve všech oblastech života.

Bylo těžké občanství získat?

Jsem částečně Kazach a takové lidi tamní vláda podporuje, aby přesídlili do Kazachstánu. Přestěhoval jsem se tam v roce 2006 a občanství získal v roce 2008.

V roce 2017 jste byl při návštěvě Číny zatčen čínskou policií a poté zavřen do vězení. Jak k tomu došlo?

Bylo to v březnu roku 2017 krátce po světové výstavě Expo v Astaně. Během výstavy jsem se zúčastnil kongresu několika čínských a kazachstánských cestovních kanceláří, protože v té době jsem pracoval jako zástupce ředitele jedné kazachstánské cestovní kanceláře. Poté jsem odcestoval z Kazachstánu do Číny na návštěvu za rodiči, kteří bydlí ve vesnici poblíž města Turfan ve východním Sin-ťiangu. Přijel jsem tam po četných bezpečnostních kontrolách asi v jedenáct večer. Další den ráno před dům rodičů přijelo pět policistů ve dvou autech a zadrželi mě. Na hlavu mi nasadili černý pytel, ruce mi spoutali za zády a odvezli mě na stanici.

Měl jste předtím nějaké problémy se zákonem nebo byl politicky aktivní?

Vůbec ne.

Kam vás odvezli?

Napřed do nemocnice, to jsem poznal po čichu. Vyšetřili mi srdce, ledviny, játra a další orgány, trvalo to asi dvě a půl hodiny. Pak mi spoutali nohy a ruce a odvezli mě na policejní stanici do města Karamay. Tam mě čtyři dni vyslýchali, různě mě při tom mučili a bránili mi ve spánku. Posadili mě třeba na dvacet čtyři hodin na tygří židli, kde máte zápěstí a kotníky sevřené v železných poutech. Nebo mě zavěsili naplocho do vzduchu za ruce i za nohy. Také do mě bodali drátěnými a dřevěnými bodci.

Co se chtěli dozvědět?

Chtěli mě přinutit k tomu, abych se doznal k poškozování národní bezpečnosti, organizování teroristických aktivit, organizování teroristů a propagování terorismu. Chtěli, abych podepsal doznání k těmto čtyřem zločinům. To jsem ale odmítl.

Čím jste se podle nich provinil, že vás podezřívali z těchto činů?

Pracoval jsem jako zástupce ředitele kazachstánské cestovní kanceláře. Chtěli dokázat, že přes tuto cestovní kancelář cestují Ujguři z Číny do Turecka a do Sýrie a účastní se tam teroristických aktivit. Čínská státní hranice je přitom bedlivě hlídaná a nelegální přechod je tvrdě trestán. Chtěli mě přinutit k doznání, že jsem se na něčem takovém podílel. Tím, že mě zatkli jako občana Kazachstánu, dali najevo, že si klidně dovolí zavřít občana jiné země.

Proběhl nějaký soud?

Ne. Neměli žádné důkazy a já jsem nic nepodepsal.

Jak dlouho jste pak strávil ve vězení?

Sedm měsíců a deset dní.

Jak to ve vězení vypadalo?

Dali mě do cely, kde bylo asi čtyřicet až padesát dalších lidí.

Co to bylo za lidi?

Učitelé, advokáti, lékaři, dělníci, umělci, obchodníci, byl tam dokonce jeden rektor univerzity. Lidé ze všech oblastí života.

Čím se provinili oni?

Vůbec ničím. Společné měli to, že vyznávali nějaké náboženství anebo patřili k národnostní menšině. Když si uvědomíme, že čínské úřady byly schopné zavřít mě coby občana Kazachstánu, pak zavřít čínského občana pro ně nebyl už vůbec problém.

To znamená, že tam byli Ujguři?

Byli tam příslušníci všech etnických menšin, které žijí v Sin-ťiangu, tedy Ujguři, Uzbeci, Kazaši či Tungani. Ale byli tam i čínští křesťané. Sin-ťiang je nejdůležitější částí iniciativy Pás a cesta neboli nové hedvábné stezky. Představitelé tamní elity jsou zavíráni do vězení, aby Peking měl nad tímto strategickým územím kontrolu. To území je navíc bohaté na přírodní zdroje.

Jak vypadal běžný den ve vězení?

Před každým jídlem jsme museli zpívat písně oslavující komunistickou stranu. Jako třeba Bez komunistické strany by nebylo nové Číny, Rudá zástava s pěti hvězdami nebo Socialismus je lepší. Celkem deset takových písní. Když někdo nechtěl zpívat, byl potrestán. Existovalo pět druhů trestu. Mohli vás nechat stát hodiny čelem ke zdi, posadit vás na onu tygří židli nebo zavřít do malé cely bez světla. V létě nás za trest vystrkovali na ostré slunce, v zimě zas nahé na mráz a u toho na nás stříkali studenou vodu. Dalším trestem byla vodní cela, kdy vás uvrhnou do díry, kde jste po krk ve vodě a ruce máte nad hlavou připoutané k mříži. Po celou dobu jsme ve vězení také museli polykat různé léky.

Jak jste trávil zbylý čas?

Pořád nás nutili do nějakých aktivit, které měly za úkol člověka zlomit a udělat z něj robota. Třeba nás nutili zříkat se své etnické identity a náboženství, coby muslimové jsme museli jíst vepřové. Nutili nás učit se nazpaměť zákony a různá nesmyslná prohlášení. Cílem všech těch aktivit bylo člověka zlomit, zničit. Z vězení se také průběžně ztráceli lidé, zhruba šest sedm lidí za týden.

Mohla vás ve vězení navštívit rodina?

Nikdo nevěděl, že tam jsem. Nevěděli, jestli žiju, nebo jsem mrtvý. Až po několika měsících za mnou přišli z kazachstánského zastupitelského úřadu a začali se zabývat mým případem.

Z vězení vás také na krátkou dobu přesunuli do převýchovného tábora. Lišilo se tamní prostředí nějak od vězení?

Tam jsem strávil necelý měsíc před svým propuštěním. Nebyl v tom žádný rozdíl. Na obou místech byly ve čtyřech rozích strážní věže s ozbrojenými strážemi a po obvodu zeď s drátem pod vysokým napětím. Že to jsou nějaké vzdělávací tábory, nebo dokonce školy, jak tvrdí Čína, to je lež. Obojí jsou to vězení.

Byl v táboře větší tlak na převýchovu?

Tam o převýchovu nejde. Účelem je vás psychicky zlomit, dokud nebudou potřeba vaše orgány.

Co nejhoršího jste během uvěznění zažil?

Když mě nutili jíst vepřové. A před každým jídlem poslouchat řeči o tom, že to jídlo, které mi dávají, není darem od boha, ale od Si Ťin-pchinga a komunistické strany Číny.

Jaké nejhorší fyzické mučení jste zažil?

Sezení na mrazu a polévání studenou vodou. Když jsem měl rány na kůži, tak mi do nich dávali sůl nebo chilli. Když to teď vyprávím, tak to zní jako nějaký dramatický příběh, ale skutečně jsem to zažil. Kdo byl ve vězení v Evropě, tak si to neumí představit, tady se nic takového neděje. Proto by moje vyprávění někdo mohl považovat za lež.

Co rozhodlo o tom, že vás nakonec propustili?

Do věci se vložilo ministerstvo zahraničních věcí Kazachstánu. Neexistoval důkaz o mé vině, takže byli nuceni mě pustit.

Dozvěděl jste se pak, jak se povedlo zařídit vaše propuštění?

Moje manželka v Kazachstánu podala oficiální stížnost na ministerstvu zahraničí, v Číně pak v podaly stížnost moje sestra a matka na kazachstánském konzulátu v Urumči. Začalo se po mně shánět kazachstánské velvyslanectví v Pekingu. Tam se dozvěděli, že jsem ve vězení. Čínské úřady pak daly pokyn do Sin-ťiangu do Karamay o mém propuštění. Do vězení za mnou přišli dva diplomatičtí zastupitelé Kazachstánu, jeden z Pekingu a jeden z Urumči.

Jak propuštění proběhlo?

Ve vězení se mi ústně omluvili za to, že mě bez důkazů uvěznili. Když jsem jim řekl, že pojedu do Pekingu a podám tam stížnost, tak mě varovali, abych to nedělal. Řekli mi, že čínský stát má peněz dost, odškodné dostanu a budu se moci vrátit do Kazachstánu, ale moji rodiče zůstanou v Číně. Loni v květnu jsem pak své zkušenosti z vězení popsal západním médiím, například Associated Press a Washington Post. O několik měsíců poté, 18. září 2018, můj otec zahynul v čínském vězeňském táboře. Zabili ho, aby mě umlčeli. Já jsem se ale rozhodl, že o čínském útlaku a zvěrstvech budu mluvit, dokud neskončí.

Po propuštění z vězení jste tedy odjel do Kazachstánu?

Nejdřív jsem navštívil rodiče v Turfanu, kde jsem se zdržel asi týden. Pak jsem se vrátil do Kazachstánu.

Kde teď žijete?

V Istanbulu v Turecku.

Kde byste chtěl žít?

V nějaké svobodné demokratické zemi. Kdyby Kazachstán nesousedil s Čínou, tak klidně tam. V Turecku je to pro mě v současnosti také velmi nebezpečné.

Proč máte ten pocit?

Čínské úřady mi čtyřikrát vyhrožovaly, abych nemluvil o tom, co jsem viděl v táborech. V Kazachstánu můžou čínští agenti kdykoli kohokoli chytit a dělat si s ním co chtějí, proto jsem odtamtud odešel.

Proč jste nyní přijel do Česka?

Česko mi jako první země v Evropě udělilo vízum. Proto tuto zemi považuji za nejdemokratičtější. Přijel jsem, abych se mohl podělit o své zkušenosti. Abych mohl lidem říci, jakou hrozbu Čína představuje.