Podraz, jaký Česko nevidělo

Nejčastější varování sociální demokracie před menšinovou koalicí s ANO znělo prostě: Babiš vás brzy po vzniku vlády podrazí. Ani ti největší skeptici ovšem veřejně nepřipouštěli, že by se tak mohlo stát ještě před sestavením vlády. Přesně to se stalo - a ve formě, jakou jsme tu ještě neměli.

Jan Hamáček, předseda ČSSD, hrál poměrně otevřenou hru. Vyjednal ministerské posty, vybral pro ně lidi, a ty ještě před referendem oznámil spolustraníkům. Pak je nechal rozhodnout o koalici v referendu. Jediný, kdo se v té fázi proti navrženým ministrům ozval, byl Miloš Zeman. Jeho odpor proti Miroslavu Pochemu však nebyl podložený relevantními argumenty a Hamáček měl tedy důvod myslet si, že nemá oporu v ústavě.

Babiš neříkal ke kandidátům ČSSD nic podstatného a čekal, až referendum skončí. Sotva se tak stalo, oznámil přes deník Právo, že kandidáta na ministra zahraničí Pocheho ve vládě rozhodně nechce. Tím se vydal na cestu zmíněného podrazu.

Výhrady ohledně Pocheho měl říct před referendem, čímž by ovšem riskoval jeho nezdar, protože současný europoslanec patří k vlivným sociálním demokratům. Umaštěně znějí i Babišovy nynější argumenty. Šéf ANO říká, že se s Pochem neshodne na migrační politice. Přitom si ani nezkusil názory vyjasnit. Kdyby tak učinil, téměř jistě by zjistil, že se s Pochem shodne.

Druhým Babišovým argumentem je, že Pocheho nechtějí komunisté. Od kdy ale Babiš chce, aby KSČM rozhodovala o složení vlády? V minulých týdnech něco takového vyvracel. A proč si nelámal hlavu, co chtějí komunisté, když ANO podpořilo odvolání mlátičky Ondráčka? A proč si nelámal hlavu s tím, když komunisté odporovali poslání českých vojáků do Pobaltí?

Existuje zkrátka řada nedávných rozhodnutí, kde Babiše komunistické požadavky netrápily, tak proč jim teď přikládá takovou váhu? Protože to chce prezident?

Zimola v zádech

Sociální demokraté tak mají - jemně řečeno - opět o čem přemýšlet. Jít do vlády, jejíž premiér tak neskonale submisivně ustupuje mstivému a nevypočitatelnému Zemanovi, ve skutečnosti znamená vstup do vlády vedené prezidentem, kterého nic a nikdo nebrzdí. A o tom referendum ČSSD nebylo.

Sám Babiš se přitom předvedl v tom nejhorším světle, jaké se nabízelo. Zjevně ke svým koaličním partnerům necítí ani elementární dávku loajality. Ve fungující vládě by se měl totiž brát za jejich zájmy, pokud proti nim stojí zájmy prezidenta. Pokud se tak navíc chová ještě před podpisem koaliční smlouvy, vypadá to, jako by vládu ani nechtěl.

ČSSD je na tom ještě hůř, než jim jejich kritici přisuzovali. Útok na Pocheho po referendu vypadá až příliš nebezpečně - jako ďábelská snaha Babiše, komunistů a prezidenta Hamáčkovu stranu nebo minimálně Hamáčka zničit. Sociální demokraté tomu ovšem svojí naivitou pomohli. Pokud ji teď budou stupňovat a Hamáček ustoupí, bude jasné, že si s ním Babiš se Zemanem může dělat, co chce.

Hamáček je ve složité situaci. Nemá za sebou jednotnou stranu, už jeho první místopředseda Zimola dělá dlouhodobě Zemanovu politiku. A upocené referendum, kvůli kterému Hamáček poctivě objížděl Česko, najednou de facto neplatí, hlasovalo se přece o vládě, o jejímž složení nerozhodují komunisté se Zemanem.

Pokud chce tedy Jan Hamáček ve vládě zůstat a plnit důstojnou roli, musí trvat na tom, čemu se Babiš i Zeman až směšně průhledně vyhýbají. Sednout si za stůl a jednat: o Pocheho názorech, o premiérových názorech, o požadavcích prezidenta na ministra zahraničí. Vrátit se tak k tomu, co si jednání o vládě zaslouží — věcnost, nepředpojatost, rozum. Není ale vůbec jisté, že je Andrej Babiš něčeho takového schopný.