Pět rizik, jimž jsme podlehli v roce 1968 a která platí i dnes

Srpen 1968 nám ukázal, jak se umí občané téhle země nadchnout, ale také to, jak rychle umí rezignovat. Ukázal nám zradu občanů politickými vládci i malou schopnost veřejnosti pojmenovat, co vlastně chceme. Ukázal nám i podcenění rizik, která jsme špatně odhadli. V podstatě stejné problémy nám hrozí dnes. Tak se je s panem Patizonem pokusíme pojmenovat. V šíři, které dovoluje rozměr blogu.

Zrada zájmů veřejnosti politickými vládci. Dnes nám ji celkem nepřehlédnutelně předvádí prezident Miloš Zeman. Jeho vzhlížení k Rusku a k Číně, jeho podřízenost zájmům těchto velmocí, způsobuje, že podporuje v této zemi mnohé z toho, co Rusku a Číně vyhovuje. Lži, vytváření pocitu, že pravda a fakta nejsou důležitá. Vytváření iluze, že jakési ruské a čínské investice pozvednou ekonomiku Česka - přitom je obchod s těmito zeměmi i jejich investice v Česku jen zlomkem těch unijních. Prezident Zeman pohrdá symboly této země. Mezi ně už patří i přehlížení faktu, že 21. srpen 1968 patřil mezi nejčernější dny Česka i Slovenska. Zeman je zřejmě ochoten tuto zemi zradit, jako ji zradili komunističtí vůdci v roce 1968.

Hodnotami, jako je spravedlnost, svoboda a vymahatelnost práva však pohrdá podstatně více politiků. Třeba Andrej Babiš svým přístupem k podnikání i politice. Babiš je symbolem pro pocit, že vše se dá koupit - a na velkou roli téhle premisy v naší společnosti bohužel přistupuje velká část politiků i občanů. Vnutili nám svou agendu, peníze a jejich moc. Ve skutečnosti není tak velká.

Dalším rizikem tedy je, že občané této země jsou neskutečně a rychle náchylní myšlence, že se vše pokazilo; že jsou ztraceni, že je nikdo nehájí, že jsou hříčkou v rukou jiných a že se s tím nedá nic dělat. Ten samý názor získala většina populace v roce 1968 - během několika dnů ztratili lidé veškeré nadšení postavit se okupačním vojskům, poté, co komunistické vedení v podstatě uznalo okupaci armádami dalších komunistických zemí jako fakt, se kterým se nedá nic dělat. By´t dnes je to samozřejmě komplikovanější.

Vládu vede nedůvěryhodný muž, bývalý komunista, agent StB, trestně stíhaná persona;  muž, jehož hlavní hodnotou jsou právě peníze. Vládu podporují komunisté, docela velké slovo má nenávistný manipulátor Tomio Okamura. To je zlé, ale není důvod něco vzdávat, není ani důvod tvrdit, že už nemáme demokracii, že ztrácíme svobodu. V tomto směru není hlavním ohrožením Zeman nebo Babiš, ale naše vlastní rezignace, přistoupení na myšlenku, na přesvědčení, že tihle dva autoritáři a další kolem nich nějak mohou znásilnit naše životy, svobodu a spravedlnost. Nemají na to sílu - dokážou nás porazit pouze tehdy, když to sami vzdáme.

Ano, moc je bezohledná. Andrej Babiš je bezskrupulózním podnikatelem, jehož firmy prokazatelně ničí to nejcennější, co tu máme, krajinu, lesy a půdu. Podobně to dělají desítky, možná stovky dalších podnikatelů a politici jim jsou v tom na ruku. Nejsou schopni schválit zákony, které by účinně bránily ničení toho, po čem chodíme, na čem žijeme, co nás obklopuje. Podobné je to se zákony, které mohou být prevencí korupce a rozkrádání.

V tomto směru nejvíce nahrává bezohlednosti relativizace faktů, pravidel. Tedy dezinformace. Používá ji Zeman a desítky dalších politiků – v tom nás zrazují nejvíc. A nijak je z toho nevyviňuje ani fakt, že jim polopravdy, lži a manipulace věří část voličů. Dnes jsou dostiženi dezinformacemi a neschopností poznat fakt či pravdu i lidé, kteří proti dezinformátorům bojují. Debaty se tak často stávají věcí ideologie, emocí, netolerance a nenávisti. Přestávají být debatami a stávají se vášnivým bojem, v němž je dovoleno vše; tedy vše, čeho se odvážíme.

Stranou jdou pak pravidla. Je tu stará fráze, že moje svoboda končí tam, kde začíná tvoje - a fakt, že je to spravedlnost, která určuje, kde ty hranice leží. Ale ta fráze pro mnoho lidí už neplatí. Jsou přesvědčeni, že jejich svoboda končí tam, kde si oni sami myslí, že končí. Že ten, kdo vymezuje pomocí spravedlnosti její hranice, svobodu omezuje, pošlapává. Fakt, že naše soužití je staletí postaveno na zákonech, které se snažíme stále vylepšovat (občas nám do toho hodí vidle režimy jako nacismus, komunismus a jejich autoritářské soft verze), začínají lidé pomíjet. Podle části populace platí jen to, co si já sám určím - a pokud mi na to někdo sáhne, omezuje mne. Stará pravidla a zákony neplatí.

Tohle jsou rizika, která patří už léta mezi ta velmi nebezpečná. Byla nebezpečná už v roce 1968 - nepodlehli jsme tehdy jen okupantů, ale také vlastnímu strachu a sebeobelhávání. Teď jsou ta nebezpečí zvýrazněna přítomností elektronického světa, sociálními sítěmi, globalizací a zmenšováním světa. Snadnou dosažitelností lži.

V Česku máme ale oproti roku 1968 i jednu velkou výhodu. Tehdy jsme se sotva probouzeli ze spárů brutálního komunismu, nenaučili jsme se plně vnímat svobodu a neznali jsme pořádně demokracii. Teď jsme po devětadvaceti letech života v otevřeném světě plném úžasných idejí úplně jinde. Jsme připraveni těm rizikům čelit daleko více zásluhou vlastního vzdělání, poznání, komunikací se světem. A také nám nehrozí okupace, což je fakt, který dokáže dnes málokdo docenit.