Odvolání nezávislosti by Kosovo přihrálo Číně

Profesor Ioannis Armakolas z Makedonské univerzity v Soluni je spolu s Britem Jamesem Ker-Lindsaym autorem nové knihy Politika uznání a zapojení (The Politics of Recognition and Engagement), která sleduje vztah devíti států EU - Česko nevyjímaje - ke Kosovu. Pro inovativní přístup k tématu ji mnozí recenzenti označili za ”povinnou četbu” pro každého, kdo chce porozumět vztahu EU ke Kosovu. Armakolas byl tento týden v Praze na sympoziu Ústavu mezinárodních vztahů a Respekt s ním při té příležitosti mluvil.

Sledovali jste mimo jiné Británii, Španělsko, Řecko, Polsko, Slovensko, Českou republiku a další země. Proč právě těchhle devět států?

Protože jsme s Jamesem Lindsaym záhy přišli na to, že kategorie “ti, kteří Kosovo uznali” versus “ti, kteří ho neuznali,” nestačí. Realita není černobílá, mnohem častěji obsahuje celou škálu šedi. Jsou třeba země, které Kosovo uznaly, ale nemají s ním žádnou interakci, stejně jako ty, jež ho formálně neuznaly, ale čile s ním pracují. Abychom všechny typologie popsali, vybrali jsme si těchto devět zemí.

A jaké jsou hlavní závěry knihy?

Zaprvé, že Kosovo, které uznává 23 z 28 členů Evropské unie, stále jednotlivé země rozděluje. A za uplynulých dvacet let - od války v Kosovu - se to neuklidnilo, spíše naopak. Po ruském vpádu na Ukrajinu v roce 2014 je to téma opět velmi živé v řadě zemí. Další závěr je ten, že řada kroků učiněných ve vztahu ke Kosovu souvisí exkluzivně s domácí politikou v daných zemích - s partajními boji a souboji, strachem z domácího separatismu, s časem, protože některé země se od té doby otevřely a jiné uzavřely. S vývojem uvnitř Kosova samého naopak souvisí daleko méně, než jsme předpokládali.

Řada recenzentů právě propojení domácí politiky s globálním hřištěm označila za “inovativní přístup” a ocenila to. Ale není to vždycky, že zahraniční politiku utváří ta domácí?

Pro novináře nebo jiného pozorovatele zahraniční politiky to propojení může být zjevné, ale mezi teoretiky mezinárodních vztahů a akademiky to tak není. Sledovali jsme jednotlivé aktéry tématu ve všech zemích - konkrétní politiky, politické strany, byznysové kruhy i ortodoxní církev. A ukázali jsme, že popis věci jen přes mezinárodní systém a právo nestačí. Že tu máme co do činění s historií jednotlivých států, s ambicemi konkrétních lidí a jejich pohnutkami - a ty je nutné sledovat k pochopení stavu věci.

Co jste zjistili o České republice?

Že patříte do skupiny měkkých zastánců. Uznali jste nezávislost Kosova, máte svoje diplomatické zastoupení v zemi, ale nemáte s Kosovem čilé vzájemné vztahy. Dále jsme zjistili, jak je třeba v případě Řecka nebo Rumunska i u vás důležitý element vztah k Srbsku. V případě Česka jde spíše o jakousi post-komunistickou slovanskou vzájemnost a solidaritu, v případě Řecka je tím pojítkem náboženství, ortodoxní církev. A je u vás patrný ruský vliv - kritika Kosova je o to větší, čím větší je podpora Ruska a také Srbska; je to druhá strana jedné mince.

Český prezident Miloš Zeman prohlásil, že si přeje, aby vláda odvolala uznání nezávislosti Kosova. Bylo to pro vás překvapením?

Miloš Zeman je dlouhodobý a výrazný kritik Kosova, moje porozumění věci však je, že jeho prohlášení nemohou v tomto zahraničněpolitickém bodě změnit postoj země. To téma bude používáno k vnitropolitickým hrátkám a tlakům na toho či onoho, český prezident ho tak bude používat - ale srozumění s nezávislostí Kosova je mezi profesionály české zahraniční politiky docela pevně usazené. A abych byl upřímný, nemyslím si, že některá země EU vezme zpátky svoje rozhodnutí.

Proč?

Protože by to podkopalo roky práce a peněz, které země EU a EU jako instituce investovaly do Kosova. I kdyby to udělala jen jedna země z těch třiadvaceti, které Kosovo uznaly. Navíc i ty státy, které Kosovo neuznaly, hlasovaly pro EULEX, EU misi v Kosovu, hlasovaly pro sbližování s Evropou, pro podporu Kosovu. A pak, odvolání statutu Kosova byť jednou evropskou zemí by mnohem více než Kosovo nebo Srbsko poškodilo samu EU. Teď je situace přehledná: státy, které uznaly nezávislé Kosovo a ty, které tak neučinily, se vzájemně respektují. Tento regresivní krok by stabilitu vychýlil, zpochybnil EU jako zahraničněpolitického hráče v post-brexitové éře, kdy se Evropa bude muset znovu definovat jako globální hráč.

Co by to udělalo se samotným Kosovem, kdyby Česko odvolalo jeho nezávislost?

Podkopalo by to jeho stabilitu. Nalijme si čistého vína, kosovský politický systém je velmi problematický. Kosovští vládnoucí politici jsou vesměs bývalí válečníci, kteří oblékli sako a kravaty a kolem sebe a svých stran vytvořili klientelistický systém, který rozhoduje o Kosovu. Novou opozici tvoří bývalé mládežnické hnutí, které se změnilo v politickou stranu, jež je velmi nacionalistická, odmítá ústupky Srbsku i srbské menšině v Kosovu a mluví o Velké Albánii. Legitimita jednotlivých hráčů vně jejich vlastních sítí je velmi malá - a opírá se z části právě o to, že mohou říct, že mají většinu západní mezinárodní komunity na své straně, protože sto, sto deset států uznalo nezávislost Kosova. Neříkám, že ten systém je dobrý, ale nevidím žádnou alternativu. Je to jen chaos, nacionalismus, nulová ochota jakkoli spolupracovat se Srbskem, což dohromady míchá výbušný koktejl.

Často do Kosova jezdíte. Jak to tam vypadá?

Kosovo není s to se nyní řídit samo jako nezávislá jednotka bez pomoci zahraniční komunity, protože má slabé instituce a nevýkonnou ekonomiku. Dlouhou dobu to tam bylo hodně divoké - slzný plyn v parlamentu, násilí, korupce. Teď je to o něco klidnější, ale Kosovo je v limbu. Země uznávaná jen částí mezinárodní komunity a bez jasného směru, bez perspektivy členství v EU. Atmosféra v zemi je dost skličující. Zejména mladí lidé jsou frustrovaní z vnitrokosovského vývoje a hledají si první příležitost k odchodu. Jsem v Kosovu několikrát do roka, mám tam četné kontakty a mohu říct, že kosovskému politikovi, jakémukoli, nevěřím nos mezi očima. Naopak tamní mladí profesionálové - lékaři, novináři, akademici, lidé pracující pro mezinárodní organizace - jsou skvělí. Většina z nich má vzdělání, mluví cizími jazyky, jsou pracovití a velmi schopní. Tihle mladí lidé se v tom klientelistickém prostředí dusí a pokud se situace nezlepší, odejdou;  všichni. Během uprchlické krize v roce 2015 odešlo s uprchlickou vlnou do Německa dvě stě tisíc lidí ze zemí západního Balkánu a z toho z Kosova několik desítek tisíc. Utekli, jako by doma zuřila válka. Ukazuje to míru frustrace těch lidí, a přitom právě je Kosovo nejvíc potřebuje k budování státu.

Česká republika podporuje rozšíření EU o země západního Balkánu, premiér Andrej Babiš zároveň řekl, že vláda bude “řešit” požadavek prezidenta na odvolání českého uznání nezávislosti Kosova. Jde obojí dohromady?

Pokud chce Česká republika pomoci zemím západního Balkánu, tohle rozhodně není způsob, jak toho docílit. Vaše země ví, jak je důležité, když vám na cestě za demokracií a otevřenou společností někdo věří a pomáhá. Proto byste neměli nechat západní Balkán stát venku na mrazu, k čemuž by odvolání kosovské nezávislosti bylo prvním krokem. Mluvíme tu o zemích - Kosovu, Bosně, Černé Hoře, Srbsku a tak dále - jejichž ekonomiky jsou propojené se státy Evropské unie, populace jsou mladé, mají příbuzné a přátele v Evropě a se cítí být Evropany. Touží být jako Němci, Holanďani nebo i Češi. Netouží po životě v Rusku, v Asii, nebo v Americe. Do regionu ale silně proniká Čína, a pokud Evropa západní Balkán nechá napospas jeho osudu, přenechá ho Číně.

K udržení Kosova na evropské orbitě potřebujete získat populace v daných zemích. Jak je chcete přesvědčit?

Zaznamenal jsem, že se váš premiér zastal začlenění Rumunska a Bulharska do Schengenu. Kosovští obyvatelé stále nesmí do EU bez víz, na rozdíl například od Ukrajinců. Jsem přesvědčen, že dva miliony mladých dynamických Kosovanů nepředstavují pro EU riziko a měli bychom jim dát bezvízový styk. Dlouhodobě se potvrzuje, že nejefektivnější způsob europeizace, a tedy také získání srdcí těch druhých, je přes cestování a vzdělání. Myslím si, že mladí lidé nejen z Kosova, ale obecně západního Balkánu, si zaslouží mít ve Visegrádské čtyřce v tomto smyslu svého advokáta, podobně jako měli Češi, Poláci a další svoje advokáty, když se “vraceli do Evropy”.