Odchází srozumitelný jestřáb Bolton. Trumpovy kroky budou o to nečitelnější

Na dramatickém rozchodu Donalda Trumpa se svým v pořadí třetím poradcem pro otázky národní bezpečnosti Johnem Boltonem je zajímavá především otázka, jak a zda vůbec se rozkol nějak projeví v americké zahraniční politice. Bolton je celoživotní jestřáb, jehož volání do bitvy se stalo časem obtížným i pro „válečného“ prezidenta George W. Bushe. Je to zjevně konfliktní člověk, se kterým není lehké vycházet, což je ostatně patrné i ze způsobu, jakým Trumpa opouští - v otevřené hádce, zda byl vyhozen, nebo naopak prezidenta opustil o vlastní vůli.

Poslední afghánská kapka

Oba muži se zjevně neshodovali na základních otázkách; podiv vlastně vzbuzoval od začátku už fakt, že ho prezident do funkce svého nejdůležitějšího zahraničněpolitického poradce vůbec přijal. Trump je od počátku své politické kampaně jakýsi zvláštní „jestřáb bez drápů“ - vyznačuje se siláckou, nacionalistickou rétorikou, ale jedním dechem voličům slibuje, že se Amerika bude v zahraničí méně angažovat, že bude méně válčit a že se o bezpečnost musí postarat jiní na vlastní útraty.

To Bolton je klasický stoupence amerického intervencionismu, vlastně možná nejagresivnější inkarnace tohoto směru myšlení, jakou lze vůbec v dnešních Spojených státech najít. Pokud tedy skutečně byla poslední kapkou vedoucí k rozchodu plánovaná mírová dohoda s afghánským Tálibánem, je to jen logické. Trump sliboval už během kampaně, že nekonečnou, nákladnou a bezvýchodnou válku ukončí. Pro Boltona je vyjednávání s radikálními islamisty, stahování jednotek a omezování vlivu v oblasti pravým opakem jeho představ. A pokud má slavné vítězství Ameriky nahradit „přátelská“ schůzka s vousatými bojovníky přímo na americké půdě v Camp Davidu, navíc téměř přesně v den výročí útoků z 11. září, je to spíše noční můra.

Co tedy vlastně Boltonův odchod může změnit? S jistotou víme, že se oba muži rozcházeli právě v otázce stažení z Afghánistánu. Trumpova administrativa přistoupila na podmínku Tálibánu vyjednávat bez účasti současné afghánské vlády, kterou hnutí považuje za loutkový režim ovládaný Washingtonem. Jak by takto dosažená dohoda mohla po odchodu Američanů v praxi fungovat, zůstává velkou neznámou i pro experty - a pravděpodobně to tak zůstane. Jednání zjevně na poslední chvíli zkrachovala  - Trump jako důvod uvádí teroristický útok v Kábulu, při němž zahynul i jede americký voják - a nikdy nebyla oficiálně zveřejněna. Trump určitě touží do voleb konflikt ukončit. Nebo alespoň z Afghánistánu stáhnout významný počet amerických vojáků, jak slíbil. Jaké jsou jeho praktické možnosti, zůstává rovněž nejasné.

Bolton také nebyl příznivcem vyjednávání se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem. Přednost dával změně režimu, jako ostatně vždy. To si, upřímně řečeno, umí představit mimo Boltona jen málokdo; na Pchjongjangu si vylámali zuby George W. Bush i Barack Obama. Trump na rozdíl od nich nemá problém vyhovět diktátorovu přání ukazovat se s ním na summitech, a tím mu v domácí severokorejské optice propůjčovat obraz významného světového vůdce, jenž hovoří jako rovný s rovným s nejmocnějším politikem planety. Když Trump historicky a zcela neplánovaně (tedy alespoň oficiálně) vstoupil v demilitarizované zóně na půdu Severní Koreje, nacházel se Bolton na „neodkladné“ schůzce v Mongolsku. Kam mohou jednání se Severní Koreou dospět, nikdo netuší, zatím z nich těží především image vůdce Kima. Můžeme nicméně očekávat, že diplomacie bude pokračovat.

Náhlá hnutí mysli

Trump a Bolton se do jisté míry shodovali v otázce Íránu, ale i tady bylo porozumění omezené. Oba muži teokratickému režimu hluboce nedůvěřují. Bolton nicméně žádá (a tady to začíná být trochu stereotypní) změnu režimu, zatímco Trump se po úvodní salvě výhrůžek a mužného pózování - třeba v podobě vyhlášeného a odvolaného leteckého útoku na íránské vojenské cíle - stáhl k ochotě setkat se s íránským prezidentem a vyjednávat. Vlastně se trochu opakuje severokorejský scénář, pouze s tím rozdílem, že sebevědomý íránský režim zatím schůzku odmítl. V každém případě s Boltonovým odchodem mizí poštívačný hlas volající po bombardování Teheránu.

Celkem nevítanou zprávou musí být eliminace Johna Boltona v očích venezuelské opozice. I tady nepřekvapivě šlapal Bolton na pedál změny a na svržení Madurova režimu třeba i silou, ale na rozdíl od Severní Koreje nebo Íránu nebyl tak osamocen. Vzhledem k silné venezuelské a kubánské komunitě na Floridě má touha po odstranění polovojenské „socialistické“ diktatury větší podporu i v americkém Kongresu a dává také mnohem větší smysl v kontextu americké volební politiky: pád Madura někdy na podzim příštího roku by Trumpovy vyhlídky v klíčovém státě rozhodně nepoškodil.

Nicméně ani tady zatím Trumpova administrativa neuspěla. Maduro vládne, byť Američané tvrdí, že vedou tajná jednání se špičkami režimu a existují náznaky, že se jednota venezuelské vlády hroutí - byť o opozici lze napsat totéž. Každopádně venezuelská opozice se může obávat, že Trumpův zájem v budoucnu ochabne.

Shrnuto a podtrženo: s Boltonovou jestřábí politikou lze snadno v konkrétních bodech nesouhlasit, ovšem její výhodou je její čitelnost, srozumitelnost a skutečnost, že je ukotvená v celistvém hodnotovém pohledu na svět. O Donaldu Trumpovi se nic takového říct nedá. Nenadálý odchod Johna Boltona je tak zprávou především o tom, co si americký prezident nepřeje. Jaké další kroky sám chystá, zůstává tím víc otázkou náhlých hnutí mysli jednoho z nejmocnějších mužů světa.