Zemanovo nejmenování profesorů zavání svévolí a bouráním systému

Prezident Miloš Zeman minulý týden potvrdil své stanovisko, že nejmenuje fyzika Ivana Ošťádala a historika umění Jiřího Fajta z Univerzity Karlovy profesory, přestože mu pražský městský soud věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že mu nepřísluší kadidáty posuzovat.  Zeman totiž odmítl podepsat jejich dekrety už na jaře 2015, rozhodnutí tehdy zdůvodnil jejich údajnými prohřešky z minulosti. Univerzita Karlova v reakci na nynější Zemanovo rozhodnutí uvedla, že se pravděpodobně znovu obrátí na soud. Záměr podat správní žalobu avizoval i ředitel Národní galerie Fajt.

Nejen Městský soud v Praze, ale i vykladači ústavních pravidel přitom míní, že prezidentovi hodnocení kandidátů nepřísluší. „Dochází patrně k závěru, že jeho úsudek je nadřazený. A k tomu závěru dochází na základě pocitu, že je to jeho pero, které podepíše jmenovací akt, čímž se z docenta stane profesor,“ říká právník a politolog Jan Kysela. „Aby to nebylo spojeno se svévolí, musela by Kancelář prezidenta republiky tímto způsobem postupovat u všech profesorů,“ dodává. 

Jedná prezident v souladu s právem?

Nejedná. Mezi rokem 2015 a současností je navíc ten rozdíl, že zákonodárce tento spor reflektoval  - a ještě zřetelněji dal najevo, že prezident republiky má povinnost jmenovat toho, kdo byl řádně navržen vědeckou radou vysoké školy. Krom toho máme soudní rozhodnutí, které je poměrně snadné pochopit a následovat.

Mluvíte o rozhodnutí pražského městského soudu, který loni řekl, že prezidentu nepřísluší posuzování uchazečů o profesuru jako takových.

Ano. Soud vyložil vysokoškolský zákon zcela správně tak, aby bylo nad jakoukoliv pochybnost zřejmé, že prezident republiky žádnou diskreci nemá. A že svým podpisem pouze završuje proces, který probíhá uvnitř vysokoškolského prostředí. Prezident má tento proces završit slavnostní formou, kdy jako hlava státu připojuje na jmenovací dekret o profesuru svůj podpis. Pakliže by snad někdo v roce 2015 mohl mít dojem, že by mohl být oprávněn podpis odepřít, tak se mi zdá, že za stávajícího právního stavu už taková pochybnost vůbec v úvahu nepřipadá.

Prezident nicméně uvedl, že k takovému kroku má závažné důvody - konkrétně údajnou spolupráci Ošťádala s StB a Fajtův údajný požadavek navýšení platu ředitele Národní galerie formou sponzorského daru od banky. Dále docenta Fajta obvinil ze lži a docenta Ošťádala z „morální degradace“. Takové důvody nejsou relevantní?

Prezident republiky by mohl odepřít jmenování, pokud by měl důvodný pocit, že nebyly splněny elementární podmínky stanovené zákonem. Například, že vůbec neprobíhalo řízení před vědeckou radou fakulty nebo před vědeckou radou univerzity, nebyla ustavena hodnotící komise, odevzdané hlasy nedosahují potřebného počtu a podobně. Nicméně to, co se prezident republiky pokouší dělat, nesměřuje k tomu, jestli se sešla vědecká rada, kolika hlasy hlasovala, ale pokouší se provádět autonomní a paralelní hodnocení, jestli ten či onen kandidát má, nebo nemá profesuru dostat. To je něco, co je v rozporu s vysokoškolským zákonem a s povahou tohoto řízení vůbec.

Takže pochybnosti, které prezident uvádí, už posuzovaly orgány fakulty nebo univerzity?

Nevím, jestli posuzovaly, ale posuzovat mohly. Pakliže máte dojem, což je podle mě správný dojem, že by profesor měl mít i morální integritu, můžete si klást otázku, kde je pro vás ten práh – jestli je to spolupráce s StB, s KGB nebo to, že ten člověk byl v minulosti odsouzen pro násilné trestné činy, má za sebou etická pochybení typu plagiátorské aféry a tak dále. Tohle by vědecké rady měly brát v potaz. Pokud jde o odbornou činnost, je to jádro jejich posuzování: taková pedagogická činnost je dostačující, anebo není, dílo, které uchazeč za svou kariéru vykazuje, je rozsahem a kvalitou dostatečně reprezentativní. Taková kritéria jsou ale už ze své povahy měkká.  A proto je prezident nemůže přezkoumávat, protože by se stával jakousi třetí vědeckou radou. Tato kritéria jsou také vzájemně kompenzovatelná. Někde je možné slevit např. v rozsahu výuky, protože v jiném ohledu je kandidát zcela úžasný, třeba ve svých zahraničních publikacích, řízení mezinárodních týmů, grantech či počtu citací.

Jak tedy proces jmenování probíhá? Kdo vhodnost kandidáta posuzuje?

Na Univerzitě Karlově nejdříve profesoři píšící doporučující dopisy umožňující řízení vůbec zahájit. Nejkomplexněji je pak hodnotí pětičlenná hodnotící komise fakulty, následně vědecká rada fakulty a vědecká rada univerzity. Úplnost podkladů hlídají rovněž příslušní referenti děkanátu a rektorátu. Návrh na jmenování poté putuje na ministerstvo školství, které právě provádí přezkum, zda všechno proběhlo v souladu se zákonem a je řádně zadokumentováno. Pak následuje zastavení na Úřadu vlády, jelikož vláda se usnáší, zda má předseda vlády kontrasignovat prezidentovo rozhodnutí. A konečně poslední zastávkou je Hrad. Takže je to opravdu dlouhodobý proces, který evidentně směřuje k tomu slavnostnímu završení.  A nikoliv k tomu, že místo toho se vrátíme na začátek a začneme říkat, jak si tak představujeme, že by ten někdo měl vypadat, chce-li být profesorem, a když neodpovídá naší představě, tak ho vetujeme.

Takže prověřování Hradu nejsou na místě?

Aby to nebylo spojeno se svévolí, musela by Kancelář prezidenta republiky tímto způsobem postupovat u všech profesorů; u všech by musel probíhat tenhle screening, abychom věděli, že nikdo z nich nebyl spolupracovníkem státní bezpečnosti, KGB, že nemá za sebou aféru toho či onoho typu, že mu dokonale seděly všechny údaje o pedagogické i vědecké činnosti. K tomu Kancelář evidentně nemá kapacitu personální-  a předpokládám, že tu kapacitu nemá ani prezident republiky, že by tedy ty spisy procházel. Navíc si nejsem jistý, jestli tam ty spisy fyzicky putují. Takže pomineme-li, že prezident dělá to, co dělat nemá, jak plyne ze zákona i judikatury, tak je to ještě spojeno s tímto podezřením ze svévole: že si prostě  nějakého důvodu vybral jednoho, dva, eventuálně tři kandidáty a nad těmi namaloval křížek, zatímco všichni ostatní procházejí, aniž se jim na Hradě dělo nějaké příkoří.

Proč by to dělal?

Dochází patrně k závěru, že jeho úsudek je nadřazený. A k tomu závěru dochází na základě pocitu, že je to jeho pero, které podepíše jmenovací akt, čímž se z docenta stane profesor. Z hlediska právního se tak vracíme k první otázce, nakolik postupuje v souladu s právem. Je pravda, že dokud prezident nepodepíše dekret, tak profesorem nejste. To však neznamená, že podpis je spojen s volnou úvahou, zda se na dekretu objeví, či nikoliv. Z hlediska substance prezident nevytváří profesora, toho vytváří řízení uvnitř vysokých škol. Krom toho jde o kontrasignovanou kompetenci, s níž je již po desítky let spojována výkladová hypotéza, byť patrně ne všeobecně zastávaná, že v takovém případě má převážit vůle politicky odpovědné vlády nad vůlí politicky neodpovědného prezidenta. Mimochodem, tato teze také otevírá prostor pro kompetenční spor premiéra s prezidentem.

Prezidentův vzdor se týká několika jedinců. Proč zrovna v těchto případech? Je tu nějaké zobecnění?

S jistotou to nevím, takže mohu posloužit pouze spekulací. Podle informací, které já jsem v minulosti získal, ale které jsem nikdy neměl možnost ověřit, tak v zásadě od prvopočátku mělo jít o pana docenta Fajta, a to z důvodu velmi nedobrých vztahů mezi ním a jeho předchůdcem ve funkci generálního ředitele Národní galerie profesorem Knížákem. Aby v tom pan docent nebyl sám, protože by to mohlo působit podobně osobně jako svého času avizované veto profesury Martina Putny, tak se k němu našli další dva, docenti Ošťádal a Eichler. Kdyby to tak doopravdy bylo, je to prvek svévole, o němž jsem mluvil.

Univerzita se rozhodla znova podat správní žalobu, soud pravděpodobně rozhodne stejně jako ohledně případu z roku 2015. Toto rozhodnutí však prezident nerespektoval a jmenovací dekrety nepodepsal. Co lze dělat, aby už došlo ke jmenování?

Nemá-li to být nekonečný ping-pong, že se tedy znovu to rozhodnutí napadne, znovu bude zrušeno, eventuálně tam bude kasační stížnost, tak to musí mít završení, pokud máme pocit, že jde o právní spor. Když se na začátku roku 2013 v Senátu připravovala ústavní žaloba na prezidenta republiky Václava Klause, tak jejím spouštěčem byla novoroční amnestie z roku 2013. Ale když tehdy senátní návrh glosoval Tomáš Němeček, měl pocit, že ve skutečnosti nejsilnějším, nejzávažnějším prohřeškem prezidenta Václava Klause bylo to, že nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v kauze Petra Langera, které mu ukládalo rozhodnout ve věci jeho jmenování soudcem. Místo toho byl prezident nečinný. Tomáš Němeček měl pocit, že nerespektování soudního rozhodnutí, tedy podrývání právního státu a dělby moci, je důvodem, proč máte podávat žalobu na velezradu, ne amnestie – že to je jen přídavný důvod.

Ale nyní prezident něco aktivně činí.

Ano, prezident není nečinný, něco dělá. Také nejde o ústavní kompetenci jako u soudců, ale o kompetenci zákonnou. Každopádně to, co dělá, je v rozporu s tím, co soudy při výkladu práva očekávají, že prezident bude dělat. S kauzou Petra Langera je podobnost v té právní koncovce: ve chvíli, kdy čelíte tomu, že je tu rozhodnutí soudu, a ten, komu je to rozhodnutí adresováno, se mu nehodlá podvolit, musíte přemýšlet, jestli se nedá ukročit stranou a chopit se nějakého nástroje, který vám systém poskytuje. V kauze Peroutka byla ve hře exekuce proti Kanceláři prezidenta republiky, jíž mělo být docíleno omluvy. V roce 2013 se ignorování soudního rozhodnutí jiného typu dostalo do ústavní žaloby. Dnes už ústavní odpovědnost prezidenta nezahrnuje pouze velezradu, ale i hrubé porušení ústavního pořádku. Nerespektování soudních rozhodnutí adresovaných prezidentu republiky jako vykonavateli veřejné moci by tak mohlo být promýšleno ve vztahu k obojímu.

Ještě je tu jedno řešení, univerzita si řekne „Tak počkáme, až bude na Hradě někdo jiný“. V roce 2015 Česká konfederace rektorů reagovala na nejmenování tím, že vyzvala akademickou obec k neúčasti na slavnostním ceremoniálu. Ale ničemu to nepomohlo.

Trochu před závorkou bych řekl, že ta řízení trvají hrozně dlouho. Na jaře 2015 prezident něco neudělal a my na počátku roku 2019 hodnotíme krok, kdy sice něco udělal, ale špatně. Nevím, jestli soudy nebyly poněkud přísné na žalobce v tom, aby se oni sami dokonale vyznali v této procesně spletité kauze - aby včas žalovali to, co podle různých soudů žalovat měli. Prodlevy umožňují prezidentovi nedělat nic, protože vlastně čeká na soudní verdikt. Když se ovšem dočká, tak na něj stejně nedbá.

A co má tedy akademická obec dělat?

Rozhodně bych nečekal na jiného prezidenta, protože to znamená, že právní povinnosti dopadají pouze na slabé, silných a mocných se netýkají. Proto je třeba znovu a znovu na porušování povinností upozorňovat.  Přijde mi, že řada rektorů vůči prezidentu republiky zaujala zdrženlivý postoj a spíše se s ním nestýká, jakkoliv je to vlastně smutné. Musíte také vysvětlovat veřejnosti, v čem je vlastně problém dalšího excesu při výkonu prezidentských kompetencí, tentokráte mířícího proti univerzitní autonomii, která má svou hodnotu jako platforma nezávislého myšlení. Co se dá dělat jiného, nevím.

Nicméně ve spojení s Milošem Zemanem to není první případ, kdy se obcházejí nebo překračují pravomoci, kdy se využívá kliček a testují se hranice práva. Jak na to reagovat?

Žádná právní pravidla nepůsobí ve vzduchoprázdnu, předpokládají nějaké sociální a kulturní prostředí. Čím jsou pravidla obecnější - a to je případ mnohých pravidel ústavních - tím větší význam tohle prostředí má. S ním je spjato to, čemu se říká předporozumění, jakési vaše nastavení umožňující vám rozumět textu a smyslu ústavních pravidel, chápat svou roli ústavního aktéra a přispívat svým nasazením k tomu, aby celý systém dobře fungoval. Jste-li v konstituční monarchii korunním princem či korunní princeznou, jste po roky, desítky let připravována na roli kompetentní hlavy státu. V republikách tento typ přípravy na vysoké funkce nemáte, ale do určité míry tu roli plnily politické strany.

Abyste mohla být vrcholným politickým představitelem, musíte si osvojit standardy politického systému, socializovat se v politických stranách, které spolu s vámi chtějí uspět. A jelikož je ústavou, tradicí, veřejným míněním nastaveno obecné očekávání, že uspět znamená chovat se určitým způsobem, tak se prostě chováte jako senátor, jako poslanec, jako guvernér, jako ministr. A ve chvíli, kdy z toho nějak vybočíte, zpravidla existují politické mechanismy, abychom vás odstranili, protože kdybychom to neudělali, tak váš neúspěch zasáhne i nás. Využije jej opozice, potrestají voliči.

To dnes už nefunguje?

Je to přinejmenším problém posledních roků, kdy politické strany ztratily roli monopolního socializačního agenta. Dnes už je to tak, že se můžete dostat do vysokých politických funkcí, aniž byste léta působili v politických stranách, aniž byste se přizpůsobovali těmto očekáváním, aniž byste si osvojovali příslušné normy. Je to dáno tím, že pro určitou část společnosti tohle všechno je establishment, matrix; hnůj, který chce vymést. A na této struně odmítání celého systému potom můžete vylétnout jako raketa pomocí svého hnutí na jedno či více použití. Nebo to hnutí možná ani nepotřebujete tam, kde máte třeba přímou volbu prezidenta. Přestože tradičně přímá volba svědčila kandidátům stranickým, neboť jen oni měli k disposici volební mašinerii a peníze.

Tím se ono předporozumění může vytratit?

Ano. Najednou ve Spojených státech, na Filipínách, v České republice i leckde jinde se může do velmi vysoké funkce dostat někdo, kdo buď nemá předporozumění ve smyslu „vím, k čemu funkce slouží a chci přispívat svým nasazením chodu systému“ - takže dělá chyby z neznalosti a nepochopení. Anebo velmi dobře ví, k čemu jeho funkce má sloužit, ale nehodlá to respektovat. A co s tím můžete dělat? Ideálně takové politiky nevolit. Také se můžete snažit zahustit právní úpravu tak, že méně věcí přenecháte jako samozřejmé praxi, protože je už nepovažujete za samozřejmé. Jenomže se na nich musíte shodnout náležitou většinou alespoň ve chvíli, kdy píšete to pravidlo. Takže buď se na nějakých postupech víceméně spontánně shodnete i bez právní úpravy, nebo se na nich musíte shodnout, když tu úpravu píšete. A doufat, že se jí bude moc řídit, případně ji k tomu ještě větší mocí donutit. Není-li shoda ani v jednom, ani ve druhém případě, ponecháváte větší prostor tomu, kdo tahá za delší konec, protože spornou kompetenci drží, takže je na něm, jak s ní naloží.

A tedy prostor pro svévoli.

Tomu, kdo zastává konkrétní úřad, jeho svévoli, kterou on možná jako svévoli nechápe, ale chápe to jako plnění ze svého hlediska legitimních cílů – buď proto, že tohle slíbil svým voličům, nebo slouží zájmům svým a svého okolí. Prezident republiky má více pomyslných tváří podle toho, jaký typ kompetence vykonává. Takže řekneme-li, že při jmenování profesorů v zásadě nemá diskreci, neznamená to, že nikdy nemá žádnou volnost uvážení. Jde o to, aby si i prezident republiky byl vědom, v jaké roli vlastně vystupuje, protože je evidentní, že při jmenování předsedy vlády je to jinak než při jmenování soudců Ústavního soudu, a to je zase jiné, než jmenování předsedy krajského soudu.

A neměl by zrovna Miloš Zeman mít toto předporozumění? Byl od devadesátých let v ČSSD, prošel důležitými funkcemi…

Miloš Zeman do sociální demokracie vstoupil v době, kdy mu už bylo téměř padesát. A je otázka, jak to je, když se člověk do politiky zapojí po revoluci, tedy do politiky se teprve vlastně rodící - a do té stranické politiky ve věku, kdy je jeho osobnost spíše hotová. Sociální demokracie počátku devadesátých let rozhodně nebyla konsolidovaným politickým prostředím, které by mohlo vštěpovat vzorce chování odpovídající politice západní Evropy. Nejsem si navíc jistý, do jaké míry je Miloš Zeman osobností takovým prostředím ovlivnitelnou. Takže jeho politická kariéra jej mohla připravit na srozumění s tím, jaký je účel prezidentské funkce, anebo ne. Podle toho může přistupovat k ústavní úpravě vymezující jeho úřad. Můžeme si představit hlavu státu, která říká: „Najděte mi v ústavě, jak mám postupovat, abych byl co nejvíce v souladu s ní.“ To může být jedno zadání, anebo „najděte mi v ústavě, co přesně nesmím udělat, že čehož pro mne plyne, že cokoliv jiného udělat můžu, a přesně to já udělám“.

A zatím to svědčí spíše o kterém zadání?

Mně se zdá, že to svědčí o druhé variantě, což je velký rozdíl třeba oproti Velké Británii. Ta je určitě v mnohém hodně odlišná, ale když tam zkoumáte řadu politických krizí během 20. století, najdete momenty, kdy král či královna konzultují s experty, s premiérem, ministry i s opozicí, aby přesně zjistili, co je adekvátní způsob, jak si má počínat, aby to bylo prosystémové. To u nás příliš nenajdete. Je pochybné, jestli svévoli prezidenta nebo kohokoliv jiného zhojíme zahuštěnou právní úpravou, protože dnes nejsou hlasy ani na to zahuštění. A i kdyby byly, jde o to, jak moc se podaří právní úpravu zahustit tak, aby se eliminovala situace, kdy někdo řekne, že textu rozumí jinak. Vidíte to třeba na současné kauze ohledně kancléřovy snahy ovlivňovat soudce nejvyšších soudů. Máloco může být srozumitelnější než to, že nesmím soudci říkat, jak si představuji, že by měl rozhodnout, a to především tehdy, jsem-li v mocenském postavení, které se soudci nějak souvisí.

Takže platí, že se tu v poslední době za velkého přispění Miloše Zemana testují nastavená pravidla…

Někdy se argumentuje proti tomu, aby prezident sídlil na Hradě citací či parafrází Masarykových slov o tom, že když se díváte na Prahu z Hradu a cítíte sounáležitost s králi a knížaty, tak se to ve vašem chování projevuje. Vesměs to bývá vykládáno jako neskromnost, zpupnost, že se cítíte být králem, což je vnímáno jako nežádoucí, a proto raději nemáte bydlet na Hradě. Ale podle mě to může být úplně opačně. Jste jen dalším dílkem dlouhatánského řetězce, který se nějak vepsal do dějin země, jste udržovatelem, správcem, a to má vést k pokoře. Jste-li dělníkem na staletí trvající stavbě katedrály, jste nepatrným dílkem, bez něhož katedrála nebude dostavěna, ale přitom bezejmenným. Z toho pohledu z okna se dá zkrátka vyložit obojí, zpupnost i pokora. Můžete mít pocit, že stáváte-li se součástí systému na té nejvyšší úrovni, tím spíše jej chcete udržovat a přispět k jeho rozkvětu. To asi očekává každý tvůrce ústavy. Nebo to nemusí vyjít a do vysokého úřadu může přijít někdo s tím, že chce celý dosavadní řád zbourat a nahradit jiným. Anebo může přijít jen s tím, že chce bourat. Nestihl-li být Petrem Parléřem, tak katedrálu alespoň podpálí.

A to se stalo u Miloše Zemana?

Podíváte-li se na prezidenta republiky v roce 2013, zdá se, že tam byly dost zřetelné náznaky k tomu, že si představuje jiný systém vládnutí. Vláda opřená o jeho podporu, nikoliv vzešlá ze sněmovny. Snaha o prezidentskou stranu Zemanovci. Snaha o změnu vnitřních poměrů v sociální demokracii. Vytvoření zvláštního prezidentského poradního týmu, který se schází dodnes, v němž jsou odboráři, kapitáni průmyslu, aktivní i neaktivní politici, s agendou, která se prezidentových kompetencí tak úplně netýká. Systém, v němž jsou politické strany služebné a prezident republiky dirigentem.

To už neplatí?

Tento záměr, byl-li tu vůbec, se nenaplnil. Zdá se mi tedy, že prosystémové prezidentství se příliš nepraktikovalo, nahrazení řádu jiným se zatím nerealizovalo, takže jsme možná u varianty třetí, čistě bořitelské.