Na cestě Evropou s uprchlíky: Makedonie je rychlá a levná

Ráno v osm hodin připlouvá trajekt z ostrova Lesbos do Atén a lodní personál popohání často ještě rozespalé uprchlíky z lodě. Někdo využívá poslední možnost umýt se na záchodcích, někdo si balí deky. Mnozí z těch, kterým se povedlo nabít si mobil, nahánějí poslední zprávy z Maďarska.

Pomáhá jim v tom mladík v čepici a vestě Vodafone, který už v přístavu prodává řecké SIM karty. Jednu po deseti eurech, objem dat 1 GB. "Netelefonujte, to je moc drahé, používejte ji k hovorům přes internet. Znáte Skype nebo Viber?“ ptá se skupiny Syřanů. Mnohým pomáhá SIM kartu vyměnit a aktivovat. Servis se zdá být dokonalý.

Někteří z uprchlíků sedají na taxíky a směřují do hotelů k odpočinku. Skupina ze severu Afghánistánu jede ke známému, kam pro ně z domova dorazí peníze potřebné pro další cestu Evropou. Na cestu Íránem a Tureckem si pro jistotu vzali jen část, kdyby o ně náhodou přišli.

U zakotvené lodi už čeká autobus privátní řecké firmy, která nabízí za šedesát eur svezení na makedonské hranice. Drtivá většina lidí ale směřuje dál přístavem do místa, kde se prodávají jízdenky na trajekty. Tam operuje řada dalších firem, které nabízí přiblížení k Makedonii o deset eur levněji. Ani ne hodinu po připlutí je tedy možné z Atén odjet a pokračovat dál.

Tady, v aténském přístavu, začíná pracovat dopravní systém, díky němuž uprchlíci směřují k severu velmi rychle - zatím bez ohledu na to, co se děje na maďarské hranici. „Slyšeli jsme, že to tam zavírají, ale nevíme, kam jinam bychom měli jet,“ říká starostlivě jeden z mužů, který vede skupinu Afghánců.

Než se autobus vnoří do chaosu aténských ulic, přijíždí na zastávku dodávka muslimské charity s přídělem vody, ovoce, džusů nebo sušenek pro děti. Mnozí tedy nastupují s modrými igelitkami a cesta v klimatizovaném autobuse se zastávkou u benzinové pumpy vypadá i díky tomu docela příjemně.

Po sedmi hodinách sjíždí autobus z dálnice a přibržďuje na kraji vesnice Evzonai, kde hlídkuje policejní auto. Na obzoru je pásmo hor, na kilometr vzdálenou makedonskou hranici ale vede cesta po rovině. Ani tihle policajti rozhodně nemíní nic komplikovat. Cestující vysedají a muži v uniformě jen ukazují ulici, kudy se má skupina vydat. Pak mávají na pozdrav.

Napřed zástup míjí malé bistro, kde leží stočená hadice. Několik Syřanů obtěžkaných batohy k ní natahuje své prázdné PET láhve. Jedna z žen sedících u kávy před bistrem hned žádost pochopí a naplňuje láhve vodou. Zájemce o záchod pak směruje k nedalekému nádraží, jehož silueta je vidět na konci ulice.

Pravě tudy vede cesta. Skupina prochází přes opuštěný peron a po kolejích klopýtá asi dalších sto metrů, kde je zastavuje dáma v modré vestě UNHCR, agentury Spojených národů pro uprchlíky. „Zastavte a oddychněte si,“ říká prvnímu v dlouhém zástupu, kterým je íránský Kurd jménem Saro. Svým vzezřením by bez problémů zapadl do rockového klubu někde v Berlíně. Má culík, několik copánků, kulaté sluneční brýle, červené triko a kraťasy. Taky má ale zkušenost z nebezpečného přechodu turecko-íránské hranice, k němuž se odhodlal kvůli mizerné životní perspektivě, kterou Kurdové (a nejen oni) v Íránu mají.

Saro a jeho skupina chvíli nechápou, proč mají oddychovat, když zrovna proseděli sedm hodin v pohodlném autobuse. Vysvětlení přichází vzápětí. Ještě na dohled je osazenstvo předchozího autobusu, který přijel před chvílí, a řecká a makedonská policie je chtějí nechat napřed projít přes hraniční čáru.

Jinak jde ale vše snadněji, než Saro a jeho přátelé čekali. Ještě na řecké straně hranice uhlazují buldozery plochu pro nový uprchlický tábor, ten ale tady zatím nikdo nepotřebuje. Když dostává zástup povel, vykročí hned přes hranici, již tady člověk pozná podle ledabyle nataženého klubka ostnatého drátu, které se dá snadno překročit nebo obejít mezerami. Kolem postává několik řeckých policajtů v jasně modrých uniformách, maximálně však ukážou směr, kudy mají uprchlíci jít a rovněž zamávají.

Uprchlíci pak procházejí kolem makedonských policajtů v khaki uniformách a míří po kolejích dál. Makedonci jsou usazení na plastových židlích, usrkávají z průsvitných kelímků ledové kafe, které jim před chvílí přivezli řečtí kolegové, a o uprchlíky se nestarají. Ostatně není ani moc čas, pokud se to tu nemá ucpat. Je kolem třetí odpoledne a autobusy přijíždějí každých deset minut. Průvod lidí je téměř plynulý.

Na makedonské straně je po kilometru město Gevgelija. Dřív přicházeli uprchlíci až sem na nádraží a za dramatických okolností se snažili dostat do několika málo vlaků, které odsud jely na sever. To už je ale minulostí. Dnes plyne tok lidí mnohem snadněji.

Hned za hranicí je provizorní tábor - několik velkých stanů, kde se lze schovat před deštěm nebo sluncem, výdejna vody, někdy i jednoduchého jídla. Uprchlíci by se tu měli registrovat, tím se teď ale nikdo nezdržuje. Tři vlaky odsud vozí běžence rovnou na srbskou hranici a za chvíli má jeden dorazit.

Před sedmou skutečně vlak divoce pomalovaný graffiti přijíždí a vše pokračuje hladce. Vojáci v černých brýlích, s širokými klobouky a samopaly přes rameno formují uprchlíky do několika front a posouvají je k dřevěným stupínkům, odkud se nalézá do vagonů. Lístek stojí 25 euro, platí se chlapíkům u dveří do čtyř vagonů. Za dramatickou zubatou linii hor na obzoru, kde lze tušit Albánii, zapadá slunce - a pokud se člověk pozorně zaposlouchá, uslyší kromě občasného pokřiku vojáků a šoupání nohou i šustění bankovek. Velký byznys kolem uprchlíků nabývá i tady jednu ze svých, tentokrát makedonských forem.

V určitou chvíli se asi pětice Syřanů dostává do vagonu bez placení, protože vchod nikdo nehlídá. Břichatý vlakový zřízenec všeho nechá, za mohutného křiku STOP STOP se hrne dovnitř a za chvíli vede hříšníky ven. Platí jako všichni, hned zahazují lístek na perón a jdou se usadit. Je jasné, že tady dnes nikdo bez lístku neprojde, protože motivace vybrat peníze je vysoká: do vlaku se podle strojvedoucího vejde 500 lidí, nakonec Makedonci dostávají dovnitř o sto, možná dvě stě lidí víc.

Někdo musí stát, mnozí sedí na zemi v uličce, plné jsou i prostory u širokých dveří, které zůstávají za jízdy otevřené. Pokud by peníze za sto lidí navíc zůstaly v kapsách průvodčích a dalších lidí kolem, dělá to dva a půl tisíce eur za jediný vlak. Ve stejný den už přitom dva vlaky odjely a oba měly víc vagonů. Pojaly tedy oficiálně osm set lidí, sděluje strojvedoucí, který pozoruje nástup vykloněný z okna a je široko daleko jediný, kdo je ochotný komentovat provoz vlaku nějakými informacemi.

Vlak nakonec pobere asi devadesát procent všech, kteří čekají v táboře. Zbytek se vejde do privátních autobusů, jež jsou připravené na kraji města. Někteří běženci tak čekají na hranici v táboře jen hodinu, hodinu a půl. Jízda přes noční Makedonii trvá vlaku tři a půl hodiny. Rychlé tempo uprchlického proud tak pokračuje.

Před jedenáctou zastavuje souprava na malém nádraží vesničky Tabanovce. Malý perón vyzdobený kytkami si na podobný rozruch nepotrpí, jezdí odtud jeden vlak do Bělehradu a pár místních spojů do Skopje. To ale uprchlíky trápit nemusí a zjevně ani netrápí. Místní policajti jim opět ukazují směr a navigují je na úzkou asfaltku, odkud je kilometr na srbskou hranici. Ani tam nikdo žádné obstrukce neočekává. Blíží se půlnoc a je skoro jisté, že na Makedonii budou běženci vzpomínat v dobrém. V rámci své dosavadní anabáze ji přejeli rekordně levně a rekordně hladce.