Na cestě Evropou s uprchlíky: Jak tohle zastavit?

Jak se vlastně v Evropě hledá nová uprchlická trasa, pokud jedna skončí? Třiadvacetiletý student z afghánského Džalálábádu  jménem Barkatšáh si poradit uměl.  Ještě ve středu dopoledne seděl mezi třemi tisíci dalších lidí na srbsko-maďarském přechodu a koukal na zavřenou bránu, kordony maďarských policajtů za ní a vysoký drátěný plot podél hraniční linie. „Musíme něco udělat, nesedět tady jen tak a koukat,“ prohlašoval.

Když se pak začalo mezi čekajícími lidmi mluvit o Chorvatsku, rozhodl se, že je čas jet dál. Zašel k řadě čekajících taxíků, jejichž řidiči správně tušili, že je uprchlíci budou zase potřebovat. Dohodl s nimi co nejrychlejší odvoz k chorvatské hranici.  Se svojí rodinou a přáteli potřebovali dvě auta, za každé zaplatili tři sta euro.

Velkou částí chorvatsko-srbské hranice teče Dunaj, až na jihu uhýbá k Bělehradu a hranice dál tvoří do značné míry kukuřičná pole. Tam, hned za srbským městem Šid, je malý přechod, kam také taxikář zamířil. Projel městem a asi půl kilometru před celnicí uhnul z rovné silnice na polní cestu vysypanou drobným štěrkem. Tam Afghánci vystoupili a taxikář ukázal směr: kousek podél hranice, na první odbočce zahnout doleva kolmo k ní.

Nebylo to těžké najít. V polích už čekalo auto a kamera americké televize, jejíž reportérka vytáhla jednoho z běženců ke krátkému rozhovoru a pak ochotně ukázala, kudy do Chorvatska. Před skupinou se otevřel poslední úsek - rovinka prašné cesty mezi kukuřicí a vzrostlými ořešáky, kde několik místních sedláků nakládali na vozy poslední várky své sklizně dřív, než se setmí.

Celé to vlastně Barkatšáhovi a jeho skupině trvalo tři hodiny - od rozhodnutí na maďarské hranici jet jinudy až po přesun k Chorvatsku. Už před Afghánci tudy ale o středečním odpoledni prošlo několik desítek lidí. Na hranici označené jen dvěma betonovými jehlany už tedy čekají chorvatští policajti. Za nimi skříňová dodávka, kam Chorvati běžence nakládají a odvážejí je do městečka hned za hranicí k registraci. Běženci se nebrání, věří, že dřív nebo později budou pokračovat dál.

Najednou je tu jiná atmosféra než u Maďarů. Chorvatský policajt umí trochu anglicky a s příchozími prohodí několik vět. Dokonce vyloudí úsměvy. Na papír si nechal arabsky napsat několik uvítacích slov a chvíli je běžencům ukazuje. Tuší, kolik lidí se sem ze Srbska blíží?  „Nevím, nemám čas sledovat zprávy,“ odpovídá úsečně frází dobře známou i z českých policejních služeben.

Barkatšáh se do přistavené dodávky nevešel, musí čekat na další. Mezitím reportérovi německé televize ZDF, který také dorazil mezi prvními, odpovídá na otázku, kde si myslí, že bude za dva dny. „V Německu,“ zní odpověď, po níž se novinář spokojeně usměje. Mladý Afghánec ale vlastně neví, jestli by chtěl žít právě tam, má obavy z němčiny. Jen si je jistý, že statut politického uprchlíka dostane všude. Doma pracoval jako tlumočník amerických vojáků a v posledním roce dostal několik varování od místního Tálibánu, že jej jako „kolaboranta“ zabijí. V batohu má americké reference a fotky z tlumočnické práce.

Na cestě je se svojí skupinou třicátý den - přes Pákistán, Írán, Turecko, Řecko a Balkán, což uznalým pokýváním hlavy odmění i chorvatský policajt, který vyprávění Afghánce poslouchá. Pak přijíždí dodávka a Barkatšáh mizí v jejích útrobách.

Stmívá se a po polní cestě přicházejí další a další běženci. Už je zřejmé, že nastal hromadný přesun od maďarských hranic. Přijíždějí i první autobusy z Bělehradu, kde privátní kanceláře operativně odklonily své služby směrem k Chorvatsku. Lístek nabízejí za 35 eur.

Chorvatští policisté se po několika hodinách na nově příchozí usmívají o poznání méně a povolávají další dodávky, už tu nemají dvě, jako na začátku, ale osm. Plné směřují zpět k silnici a přes celnici do policejní služebny, kde berou běžence k rychlé registraci do městečka Tovarnik. Uvnitř dlouhé kanceláře tam sedí řada asi deseti policejních úředníků a zapisují jména a zemi původu uprchlíků. Za služebnou je malý dvorek, kde je přistavená sanitka a dvojice doktorů připravených k práci.

Počáteční nasazení ale Chorvaty ještě během noci přechází. Běženci přicházejí bez ustání, a pokud místo na polní cestu zajdou po silnici až k srbské celnici, srbští policajti jim ochotně ukazují do tmy, kudy je třeba celnice obejít. Chorvati proto po půlnoci přestávají běžence registrovat a směřují je v nádraží na kraji Tovarniku, kde rychle vzniká divoké uprchlické ležení.

Kvůli zavřené maďarské hranici se řeka uprchlíků na den zbrzdila, takže sem míří dávka uprchlíků za dva dny - nějakých šest, sedm tisíc lidí. Během čtvrtečního dopoledne už chorvatští policajti zaujímají pozici na křižovatkách polních cest vedoucích od Srbska a jen navigují běžence k nádraží.

Tam je kolem poledne nějakých pět šest tisíc lidí. Leží nebo sedí všude, kde se dá, včetně kolejiště, okolních zahrad, nádražního skladu nebo unimobuněk označených cedulí Policie. Vlaky tudy teď nejezdí, řada místních policajtů sedí na vyvýšeném nástupišti a bezradně pozorují změť těl.

Časem místo vypadá jako časovaná bomba. Stovky běženců tu čekají na vlak nebo nějaké jiné řešení od včerejšího podvečera, je třicet sedm stupňů, k dosahu není skoro žádná voda. Místo ve stínu zbylo sotva na třetinu přítomných. Z přistavené staré cisterny teče jen čúrek, o který se přetahují desítky lidí. Několik pracovníků Červeného kříže rozdává stolní vody, mají jí ale zoufale málo, a tak šetří hlavně pro rodiny s malými dětmi, které tu leží všude, kam se člověk podívá. Dětský pláč se také postupně stává jedním z nepřeslechnutelných zvuků.

Přitom přichází pořád další a další skupinky běženců. Čas od času zahýbá davem klasická davová psychóza. Někomu se zdá, že už jeden vlak, a za moment se k nástupišti ženou stovky lidí. Jenže zase nic. Ani policajti netuší, kdy přijede vlak nebo spíš vlaky, protože k odvozu přítomných lidí jich bude třeba víc. „To ví ti nahoře,“ protahuje obličej jeden z mužů v uniformě usazených na nástupišti.

Možná tři sta lidí, z drtivé většiny mladí muži, se najednou houfují. Už nechtějí čekat a vydávají se po kolejích směrem na západ. Policajti propadají panice a snaží se jim zatarasit cestu. Naštěstí se ozývá zvuk lokomotivy a všichni se kvapem vrací. Vlak je ale nákladní.

Kolem jedné hodiny, kdy nervozita sílí, přijíždějí oddíly policejních těžkooděnců. Kolem nádraží vytvoří kordony a běžence uvnitř uzavírají. Pořád není jasné, proč Chorvaté nechávají lidi tak dlouho čekat v tak nesnesitelných podmínkách. Jestli kvůli organizačnímu selhání, nebo s nějakým záměrem. A už vůbec ne, proč se jim třeba pomocí megafonů nesnaží vysvětlit své plány. Každopádně u hlavního kordonu na silnici mířící z nádraží se opakuje scénář z předchozího dne z maďarské hranice. Opět několik desítek mladých Arabů začínají skandovat, že chtějí dál. Atmosféra houstne a policejní kordon se zesiluje.  Ustarané otázky uprchlíků na přítomné novináře, jestli je Chorvaté pustí dál, se množí.

Pak se ale pomalu začíná rýsovat, jak mají Chorvaté celou věc vymyšlenou. Na příjezdové silnici se objevují autobusy. Policie vybere několik set lidí a řadí je u autobusů do fronty. Když nastoupí, odváží je několik kilometrů do další vesnice, kam za chvíli přijíždí vlak. Policie má totiž obavu, že kdyby přijel vlak rovnou do Tovarniku, několikatisícový naštvaný dav by neudržela. Až část lidí odveze autobusy, přijede další vlak do hlavního ležení.

Mezitím se na nádraží objevuje ministra vnitra - poměrně nenápadně jen v džínách, triku a pohorkách, obklopený několika kolegy. Obhlíží situaci a pak dává provizorní tiskovou konferenci v angličtině. „Ano, mluvil jsem o zajištění koridoru pro uprchlíky, ale jen do Záhřebu,“ prohlašuje. Pak dodává, že Chorvatsko by nechalo běžence projet dál, Slovinci ale podobný koridor vytvořit odmítli. Proto teď odvezou běžence do vlastních záchytných táborů a budou s nimi jednat podle chorvatských azylových zákonů. Zájemci o azyl vstoupí do azylové procedury, u všech ale budou zkoumat, jestli přišli z bezpečných států. „Pokud ano, vrátíme běžence zpět,“ říká ministr.

Taková je teorie, která se možná mnohým v Chorvatsku dobře poslouchá, praktici ale vědí, že realita bude mnohem komplikovanější. I ministr připouští, že na nynější počet běženců, kteří jsou v pohybu, nemají v táborech a různých záchytných zařízeních místo. Potíž je i se Srbskem. Ministr vysvětluje, že Srbové podle svých zákonů neberou uprchlíky, kteří přišli z EU. Mohli by tedy opět aspoň vytvořit koridor, kterým by byli běženci vrácení do Řecka.

I kdyby Řekové byli schopni přijmout běžence zpět (jako že nejsou), je tu i praktický problém. Lidi, kteří jsou teď rozložení kolem nádraží v Tovarniku a mnoho dalších na trase sem, stála cesta příliš mnoho sil a příliš mnoho peněz, aby se teď dobrovolně vrátili zpět. Teoreticky je možný násilný přesun, ten se ale u desítek tisíců, mezi nimiž jsou tisíce dětí, provádí dost těžko.

Možnosti Chorvatska a pevnost slovinských nervů ukážou příští dny.