Na cestě Evropou s uprchlíky: Co je to Chorvatsko?

Mladá žena jménem Falak stojí před autobusem a telefonuje. Nebo spíš občas mluví, občas něco doťuká do klávesnice. Na drátě má rodinu, která zatím zůstala v Damašku a přes internet pomocí chytrého telefonu vysvětluje, jak vypadal poslední den její cesty, na niž se vydala s malou dcerou a bratrem. Hladký přejezd přes Makedonii, pak přechod do Srbska, kde čekali usměvaví policajti. Tak to alespoň viděla ona. Potom asi hodinový pochod do nejbližšího města Preševa, kde teď čeká na policejní registraci. Ještě ale neví, že tahle registrace přinese po Aténách první větší zdržení na cestě dál na severozápad.

Po opuštění Makedonie po úzké asfaltové silnici mezi poli a vyprahlými loukami čeká běžence malé překvapení. Podél cesty míjejí vysoké minarety čtyř místních mešit. Oblast na jihu Srbska totiž obývá albánská menšina. I místní ženy chodí v šátcích. Nedá se ale počítat s tím, že by tento fakt nějak změnil rozhodnutí Falak a dalších co nejrychleji jihem Srbska projet.  Srbsko vypadá chudě a chudé také je, což uprchlíci vědí. Když už se vydali na strastiplnou pouť do Evropy, chtějí bohatší stát se vstřícnou azylovou politikou.

Na začátku Preševa čeká u silnice asi deset taxikářů, kteří evidentně našli zalíbení ve velkých řetězech kolem krku. A dokonce vypadají, že chtějí ušlým uprchlíkům pomoct dobrou radou. „Na cestu do Bělehradu potřebujete registraci, její vyřízení ale trvá dlouho. Bez ní se dá jet jen vlakem a my vás k němu dovezeme,“ sdělují lámanou angličtinou. Skupinka syrských Kurdů se nechá přesvědčit. Nasedají do otlučeného mercedesu a za padesát euro na osobu se nechávají odvést do dvacet kilometrů vzdáleného Bujanovace.

Kdo nabídce odolá právě jako Falak a její skupina, udělá dobře. Pokračuje sotva sto metrů po rozbahněné cestě mezi zarostlými zahradami, na jejímž konci se rýsují siluety autobusů, které jsou levnějšími spojnicemi na trase k lepšímu životu. Tudy se dá přijít na malé prostranství, které pro většinu běženců slouží jako výchozí bod pro cestu dál na sever.

Prostranstvím vede silnice. Jde o jednu z prašných průjezdových ulic na výjezdu ven z města, směrem k dálnici na Bělehrad, kudy člověk projede bez povšimnutí. Teď se tu ovšem děje spousta věcí. Prostorem se proplétají lidé a auta. Je tady uprchlický tábor, kudy by měl každý uprchlík projít. Otevřely tu nové kiosky s jídlem.

Tábor ale není od pohledu místo, kam by se člověk hrnul. U brány stojí vojáci se samopaly. Uvnitř je několik velkých stanů, výdejna jídla a vody, možnost ošetření. Vše ve velmi skromném provedení.

Naproti vjezdu do tábora čeká zhruba dvacet privátních autobusů jako příjemná připomínka, že cesta v Preševu nekončí. Jejich naháněči nabízejí uprchlíkům odvoz do čtyři sta kilometrů vzdáleného Bělehradu. Kdo má registraci, platí 25 eur, kdo nemá, platí dvojnásobek. Proč, není zcela jasné. Někteří běženci nečekají a jedou hned za vyšší cenu - zřejmě proto, že řidiči mohou mít cestou nějaké problémy s policií. Riziko ale patrně není vysoké.

U vstupu do tábora je asi padesát metrů dlouhá fronta, ve které čeká nějakých dvě stě od pohledu utahaných lidí. Syřan Mofid Jahel je první na řadě, už ale dobře ví, že uvnitř nechvátají.  Na prudkém slunci čeká pět hodin, obklopený svými osmi příbuznými, s nimiž vyrazil na cestu. Profesí řidič kamionu má podobný příběh jako mnoho jiných tady. Před třemi lety utekl ze severosyrského Allepa za tureckou hranici do provizoria uprchlického tábora.

Snažil se žádat o víza a dostat se za bratrem do Nizozemska, ovšem bez úspěchu. Když mu došla trpělivost a získal pocit, že perspektiva návratu domů nebezpečně slábne, vydal se na dobrodružnou cestu v proudu dalších uprchlíků. Nemusí nutně do Německa, říká. Vzal by za vděk jakoukoliv zemí v EU. I jeho bratr šel napřed do Polska a teď žije s polským pasem v Holandsku. Také Mofid ví, co obnáší unijní volnost pohybu.

I tady na cestě patří k těm lépe informovaným. Zjistil si, že na maďarské hranici možná narazí na odpor a budou muset hledat jinou cestu. Nebojí se ale, že by neprošli. „Uprchlíků je moc, hranice se před nimi nedají jednoduše zavřít,“ říká.  Stejně jako další se chystá rychle posunout dál, srbské procedury ovšem nejsou zdaleka tak pružné jako makedonské. Lidé, kteří přišli už včera, říkají, že vyřízení registrace jim trvalo den nebo den a půl. Noc strávili v táboře na zemi, ti šťastnější na přistavených lehátkách. Někdo si hledá hotel, jiní spí mimo tábor venku. Počasí jim přeje, teploty by pasovaly spíš do parného léta.

Trojice mladých Kurdů křižuje městem a hledají banku. Během plavby přes moře prý utopili ruksak, kde měli většinu peněz. Po přejetí Makedonie jim eura došly a oni teď hledají způsob, jak si nechat poslat z domova další. Nemají ale pasy, jen arabsky psané syrské občanky, s nimiž je ve Western Union poslali pryč. Mladík ve vestě UNICEF radí, ať počkají na jeho kolegy ze sekce pro pomoc migrantům, kteří by jim mohli nějaké peníze na cestu dát. Kdy přijedou, ale neví.

Další stovky lidí bloumají mezi krámky s jídlem, čekají na vyřízení registrace nebo odjezd svého autobusu. Ty průběžně mizí ze svých stanovišť plných prachu a odpadků, aby se mohly ten samý den ještě jednou otočit a vydělat další peníze.

Bělehrad: Nemůžeme říkat, kudy mají jít

Dál vede cesta horami jihu Srbska podél rozestavěné dálnice. Posledních tři sta kilometrů už po ní. Bělehrad vypadá jako město, kterého se ještě nestačili zmocnit developeři a přetvořit ho do nudné uniformity. Odraz starých časů komunistické vlády je pořád patrný. Ulice jsou omšelé, tramvaje otlučené. Kousek od nádraží jsou staré opuštěné přístavní haly, které vytvářejí dojem spíš chudé periferie. Teď prostor mezi nimi slouží jako parkoviště se staromódní budkou pro hlídače v bývalé vrátnici přístavu.

Hned naproti je park, nebo spíš něco, co bylo kdysi zamýšleno jako park. Pod vysokými stromy ale není vůbec tráva, jen zdupaná hlína. Poté, co se stal Bělehrad jednou ze zastávek uprchlického proudu, je tu provizorní stanový tábor, místo odpočinku na dlouhou cestu přes protáhlé Srbsko. Hned vedle je autobusové nádraží, kde končí autobusy jedoucí od makedonských hranic, v parku se tedy zastaví skoro každý.

V úterý odpoledne tu může být několik set lidí, což podle jednoho ze srbských aktivistů znamená klidnější den. Jeho skupina rozdává vodu a balíčky s jídlem. Pak je tu několik žen s tričky organizace Save the Children, které mají na zemi rozložené provizorní pódium, kde kreslí s dětmi uprchlíků obrázky. Jejich matky si díky tomu mohou chvíli oddychnout.

Doprostřed parku přijela i dodávka s várkou oblečení a bot. Strhla se o ně mírná strkanice. Noci začínají být totiž chladné a někteří z uprchlíků chodí pořád jen v pantoflích, které byli zvyklí nosit doma a vydali se v nich i na cestu. Lidé z humanitárních organizací, které tu pomáhají, si stěžují, že město a srbský stát nedělají pro uprchlíky nic, jen po nějakém čase přistavily do parku chemické záchody. Těžko se tomu oponuje, známky nějaké jiné pomoci než té provizorní nejsou vidět.

Pět minut chůze odtud u vlakového nádraží je kancelář místních charit, kde je připojení na internet a centrum aktivistů. Jejich koordinátor Marko Tomaševič vyjmenovává, co nabízí. Kromě vody, jídla, dek a oblečení je to i psychologická pomoc nebo informace o srbských imigračních zákonech. Říkají uprchlíkům, že hranice s Maďarskem je ode dneška zavřená? „Nemůžeme uprchlíky nějak směřovat, to by bylo proti našim etickým zásadám,“ říká Tomaševič - a zní to najednou logicky. Nevládky pečující o uprchlíky nabízejí pomoc, ale útěk nepovzbuzují. Nebo se o to alespoň nesnaží, což je v konkrétní situace těžké, třeba když se bezradné rodiny s dětmi vyptávají, kudy nejlépe dál.

Tomaševič ještě dodává, že radí i s možným azylem v Srbsku. „Je to ale těžké, místní společnost na ně není připravená, hlavně z náboženských důvodů,“ krčí rameny s odkazem na nedávnou válku na Balkáně.

Směrem k vlakovému nádraží narážíme na třicetičlennou skupinu mužů a žen v černém s šátky uvázanými pevně kolem obličeje. Před chvílí přijeli bez policejní registrace a někdo jim řekl, že si ji mnohou dodatečně udělat v Bělehradě na policii. Tam jim ale vysvětlili pouze směr na sever a řekli, ať jdou. Sdělení ohledně zavřené maďarské hranice nedali žádné.

Když skupinka putuje zpět do parku, zastaví je Draga (má to na cedulce připnuté na hrudi), agent cestovní kanceláře. Má autobus, který je všechny odveze k maďarské hranici za 16 euro. Cena zabírá a vidina rychlého odjezdu z města taky. Situace na hranici se vyjasní až po příjezdu, naznačuje vůdce skupiny.

O co těm Maďarům jde?

Sever Srbska prošel různými fázemi, jak uprchlíci objevovali cesty přes hranici a informaci si předávali mezi sebou. Napřed chodili do areálu bývalé továrny u města Subotice, odtud putovali rovinou mezi poli a zarostlými loukami - na  začátku s pomocí převaděčů - do Maďarska.

Když začali Maďaři stavět zeď a proud uprchlíků byl veřejně přiznaná věc, přesměrovali se běženci na opuštěnou trať z Horgoše na srbské straně do Roszke v Maďarsku.

Autobusy je začaly vyhazovat těsně u trati asi kilometr od hranice. Pro všechny, kdo by přijeli taxíkem nebo přišli pěšky, je tu dokonce pověšený rukou psaný transparent, který do Roszke navádí. Zabloudit se nedalo.

V úterý prošli po trati poslední lidí, Maďaři ji po obědě zablokovali vagonem a ostnatými dráty kolem něj. Vše ještě hlídají policajti, aby někdo plot neprotrhnul. Dnes už jsou tedy koleje opět jen opuštěnou železniční trasou zarůstající křovím. Uprchlíci vysazení na kraji vesnice začali chodit přímo po silnici k hraničnímu přechodu. Jsou tady dva. Jeden dálniční, druhý malý hned asi sto metrů vedle na staré asfaltce.

Když Maďaři v úterý hraniční plot dokončili a utěsnili průchody, zamířil dav lidí právě k přechodům. Maďaři vzápětí zatarasili i je. Hlavní dálniční spojnice z východní Evropy na Balkán tedy ztichla.

Pro představu, co tady dav lidí vlastně je: v posledních dnech proudí z jihu podle různých odhadů policie a aktivistů na trase kolem tří tisíc lidí denně. Do večera tedy kolem obou přechodů uvízla právě tak početná komunita uprchlíků. Utábořili se na asfaltu a postupně i na louce mezi oběma silnicemi.

Ještě v úterý se dorazili opět aktivisté s dodávkami jídla a pití včetně české skupiny, která se svolala přes Facebook. Podařilo se jí zabrat už notně zpustlou přízemní budovu staré celnice. Zřídili si v ní sklad, natáhli provaz, aby udrželi uprchlíky v potřebné kázni, a začali vydávat vše, co přivezli. Pustili se i do míchání sunaru do kojeneckých lahviček pro rodiny s velmi malými dětmi.

Ve středu přijelo další české auto se zásobami. Žádané ale nebylo jen jídlo, které si ostatně spousta uprchlíků začala chodit kupovat do malých krámů do kilometr vzdáleného Horgoše. Sháňka byla i po oblečení, botách, dekách a spacácích. Někteří běženci nemají ani větší zavazadlo, nesou třeba jen tašku přes rameno a igelitku, na sobě pořád jen letní oblečení.

Celou dobu probíhala hlavně u malého přechodu demonstrace. Několik desítek Arabů vykřikovalo Nemáme jídlo, nemáme vodu.  Otevřete bránu. Svoboda. Kordon maďarských policajtů stojících hned za zavřenou bránou a ostnatými dráty pár metrů od nich to nicméně nedojalo. Pro případné poničení plotu přivezli do nedalekého Szegedu třicítku speciálních soudců, kteří měli narušitele hned soudit.

Nedá se také říct, že by Maďaři nikoho na své území nevpouštěli. Asi padesát metrů od dálničního přechodu zřídili železné dveře, kudy začali pouštět dovnitř některé čekající migranty. Ovšem velmi pomalu, zhruba několik lidí za hodinu. Po čase se někteří z nich vraceli zpět. „Nevíme, co je to za proceduru, jak funguje a jakou má právní platnost,“ komentuje to jeden z přítomných pracovníků UNHCR, agentury OSN pro uprchlíky. Podle něj během středečního dopoledne akceptovali Maďaři jedinou rodinu, kterou odvezli dál do Maďarska. Jejich úřady ale během středy nic nevysvětlily.

Zpráva o zavřeném přechodu se šířila pomaleji, než by člověk v éře mobilních telefonů čekal. Během středečního dopoledne přijížděly další autobusy nebo taxíky s běženci.  Všichni pak nevěřícně mířili k přechodu, aby viděli  situaci na vlastní oči.

Přijel i náš známý íránský Kurd Saro se svojí desetičlennou skupinou. Rozložil se na asfaltu a šel pomoct s tlumočením k provizorní ordinaci, kterou na louce zřídila dvojice mladých srbských lékařek. „Co budeme dělat? Počkáme, snad to otevřou,“ říká s úsměvem Saro.

Postupem dne ale začíná být jasné, že ústupku Maďarů přestávají věřit. I lidé z UNHCR jim nevěří a posílají lidi kamsi do zřízeného uprchlického tábora v Srbsku, kde je podle nich víc jídla, vody, internet. Pod slovem posílají si nelze představit informační invazi, obcházení lidí, rozdávání papírků s popisem cesty.  Spíš jde o náhodné informování, pokud se jich někdo přijde zeptat. Ostatně ani na tuhle hrstku lidí nabízená informace - „běžte do tábora deset kilometrů odtud“ - očividný dojem nedělá.

Dělá ho ale sdělení, že otevřená cesta vede přes Chorvatsko. Šíří ji i přítomní srbští policajti, kteří na požádání na mapách ve svých mobilech ukazují, jak by měli uprchlíci cestovat.

První skupinky běženců se tedy zvedají už během středy. Patří mezi ně i partička Syřanů z Homsu, které vede student chemie na univerzitě v Damašku. Míří k jednomu z čekajících taxíků, který si za zhruba 160 kilometrů dlouhou cestu říká 300 euro. Syřanům se cena celkem líbí a nastupují. Jiní váhají.

„Je to hodně peněz, už skoro žádné nemáme,“ říká skupinka Afričanů - Nigerijec, Ghaňan, dva Somálci, muži mezi třicítkou a čtyřicítkou. Někdo jim radí jet autobusem, oni ale ani nevědí, kde Chorvatsko leží a jaké země jsou vlastně na cestě za ním. Nikdy o něm neslyšeli. Mapu nemají. Jsou tu jedni z mála Afričanů a od Syřanů i Afghánců si udržují spíš odstup.  Nebo oni od nich. „Ještě počkáme, uvidíme,“ krčí rameny. Tak reaguje spousta oslovených běženců.

Brzy odpoledne míří reportéři Respektu k chorvatské hranici rovněž a jen ze zpráv se dozvídají, že v Horgoši začalo později odpoledne několik mladých Arabů mlátit někde odmontovanými tyčemi o železnou bránu. Maďaři odpověděli pepřovým plynem mířícím na všechny do davu, kde byly blízko brány i desítky nudících se dětí. Arabští mladíci odpověděli kameny, policajti zase slzným plynem a vodním dělem.

Ve čtvrtek ráno ale novináři setrvávající v Horgoši hlásí, že uprchlíci se hromadně zvedají a nastupují do připravených autobusů či taxíků směr Chorvatsko. Tam už ve středu v podvečer začali přecházet první stovky běženců a položili tak základy nové trasy do „Germany“.

O tom podrobně zítra.