Kvůli tomuhle jsme rozbíjeli Rakousko-Uhersko?

Na záznamu pondělního rozhovoru s prezidentem Milošem Zemanem v Českém rozhlase nejsou “nejzajímavější” jeho vulgární nadávky. Asi nejpozoruhodnější je, s jakým gustem ty brutální vulgarismy pronesl. Nešlo o spontánní emoci, po níž se autor výroků omluví nebo dá jinak najevo lítost, že se nechal unést. Šlo o promyšlenou akci, kdy nepřestal ani poté, co ho o to moderátor požádal.

Zeman vědomě navázal na své nadávky, kvůli kterým se Český rozhlas ohradil a rozhodl se, že nebude vysílat v přímém přenosu lánské rozhovory.  Teď jako by se chtěl prezident pomstít. Vyžádal si přímý přenos a v něm se rozjel na stejnou notu s ještě většími grády. Pro Český rozhlas byla celá věc tím potupnější, že se na interview dostavil i jeho generální ředitel René Zavoral, který na rozhovory s politiky jinak nechodí.

Víc než nadávky

Hlava státu, která po rozhlasových linkách zjevně promyšleně posílá do éteru to, co veřejnoprávní rozhlas vysílat nesmí, je jen charakteristickým obrazem poměrů, jež momentálně v Česku panují - a za které nese právě Zeman spoluzodpovědnost. Zvlášť okaté je to týden před stým výročím vzniku republiky. Česko do nich jde s prezidentem, který má potřebu v rozhlase oznámit, že rád provokuje, načež začne sprostě nadávat. Přitom nikdo přesně neví, proč to dělá.

Výrazněji tím zasáhne starší lidi, kteří víc tíhnou k masarykovskému sentimentu a zřejmě si budou chtít třeba i soukromě připomenout vznik republiky a její úspěchy. Jich se víc dotkne, že hybnou silou Pražského hradu, nejhonosnější a nejuctívanější součásti české státnosti, je prachobyčejná provokace.

Mladí Češi vychovaní v nonkonformitě a skepsi vůči autoritám berou nadávajícího prezidenta jako folklór nebo ospravedlnění vlastních vulgarismů, často namířených vůči hlavě státu. V předvečer stého výročí vzniku republiky je v Česku běžné, že se o prezidentovi mluví jako o zm*dovi - a nikdo se tomu po pondělní rozhlasové dvacetiminutovce nemůže divit. Dožadovat se nějaké úcty vůči instituci, z níž směrem k vám žádná úcta nevychází, je pošetilé.

Zvlášť když zdaleka nejde o Zemanovy nadávky, a bylo by tudíž chybou se na nich zadrhnout. Nejenže jde prezident do rádia a nadává tam jiným. Stejně promyšleně útočí na klíčové instituce tohoto státu jen proto, že mu nejsou po chuti. Nemá cenu podávat výčet všeho, stačí se ohlédnout za posledními týdny. Třeba když Zeman veřejně prohlásil, že šéf kontrarozvědky je nekompetentní a je ho třeba vyměnit.

Prezident si něco takového může myslet, může o tom dokonce přesvědčovat vládu. Proč to ale říká navenek? Oznamovat údajnou nekompetenci šéfa BIS veřejnosti nemá jiný smysl než uškodit BIS jako takové. A evidentně není náhoda, že právě kontrarozvědka je klíčovou složkou v potírání aktivit ruských agentů v Česku. Podobných agentů, kterých se Zeman zastával nedávno po jejich šokujícím vražedném útoku novičokem ve Velké Británii. Tohle už nejsou nadávky vůči lidem, kteří Zemanovy urážky pravděpodobně unesou. To je bezprecedentní hájení ruských, očividně nepřátelských zájmů na úkor českých.

Naše otázky

Masarykův žák, spisovatel a národní obrozenec Hubert Gordon Schauer, zaujal v roce 1886 v časopisu Čas článkem nazvaným Naše dvě otázky. Ještě dlouho před vznikem republiky polemizoval s tím, jestli je česká společnost dostatečně mravně silná, aby dokázala budovat a udržet samostatnou kulturu a viděno pozdějšíma očima i samostatný stát. Schauer formuloval dvě otázky, na které si měli podle jeho názoru hledat Češi odpověď: Jaký je úkol českého národa? Jak zabezpečit jeho ohroženou národní existenci?

Schauerovy provokativní otázky je třeba vnímat v kontextu doby, kdy se řešila existence samostatné české kultury vedle mnohem silnější německé. Přesto v obecném rysu stále platí. A přeneseno do dneška bychom se mohli ptát: Proč vlastně slavit sto let vzniku republiky? Co jsme dokázali? A fakt jsme kvůli tomu, co předvádí současný, občany zvolený prezident, rozbíjeli Rakousko-Uhersko?