Evropskou komisi povede zastánkyně školek a společné obrany

Navrhovaná šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen má Evropskou unii v krvi a vlastně i v rodném listu. V roce 1958 se totiž narodila v Bruselu, kde její otec Ernst Albrecht pracoval v raných evropských institucích. Býval šéfem kabinetu evropského komisaře pro hospodářskou soutěž a vedl Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž. Pravděpodobná příští předsedkyně Komise tak spolu s pěti bratry a sestrou vyrůstala v mezinárodním prostředí, kde se perfektně naučila francouzsky a anglicky.

Do Německa se přestěhovala až ve věku třinácti let, když se otec stal ředitelem potravinářského koncernu Bahlsen a vstoupil do lokální politiky. Dotáhl to až do funkce zemského premiéra Dolního Saska, kterým byl od roku 1976 až do roku 1990, kdy ho porazil tehdy mladý sociální demokrat (a později úspěšný kancléř) Gerhard Schröder. Životopis Ursuly von der Leyen ale zdaleka není pozoruhodný jen tím, že se narodila v Bruselu a do rodiny, které po generace patřila do německé vyšší třídy.

Spolu s kancléřkou

Studovala chvíli archeologii, poté ekonomii, a nakonec se stala doktorkou medicíny. V letech 1987 až 1999 pak porodila sedm dětí a spolu s nimi a manželem, profesorem medicíny pocházejícím z aristokratické rodiny, řadu let strávila na univerzitě v kalifornském Stanfordu. Do politiky vstoupila drobná usměvavá žena velmi pozdě - až po čtyřicítce se začala angažovat v lokální politice v dolnosaském Hannoveru a Angela Merkel ji pak v roce 2005 vytáhla do vlády bez velkých zkušeností, od té doby však patří k jejím nejbližším partnerům.

Jako vůbec jediná byla ministryní ve všech kabinetech vedených Angelou Merkel. V letech 2005 až 2009 byla ministryní pro rodinu a mládež, v letech 2009 až 2013 ministryní práce a sociálních věcí a od roku 2013 ministryní obrany. Spolu s kancléřkou je také hlavní silou při posunu CDU do politického středu, kdy tradičně konzervativní strana převzala mnohé názory sociálních demokratů a liberálů.  Díky tomu CDU dokázala oslovit mnohem víc městských i mladých voličů a vyhrávat jedny volby za druhými.

Zvláště výraznou stopu zanechala Ursula von der Leyen v rodinné politice. Německo patřilo několik desítek let k zemím s nejnižší porodností v Evropě a tento trend se povedlo obrátit až díky jejímu působení v roli ministryně pro rodinu. Pilířem jejích reforem byly masivní investice v řádu miliard eur do jeslí a školek - do budov i zajištění kvalitních vychovatelů. Počet dětí mladší tří let v jeslích skutečně stoupl z 286 tisíc v roce 2006 na 762 tisíc v roce 2017 - a s tím roste i porodnost německých žen. Viz aktuální The Economist.

Konzervativce ve vlastní straně zvedala ze židlí, když například srovnávala pomoc státu s péčí o děti s dopravní infrastrukturou: „Platíme přece také autobusy, silnice a železnici, aby zaměstnanci mohli jezdit do práce, a neříkáme lidem, aby je financovali ze svého. Tak proč bychom nepomáhali i s výchovou dětí.“ Rozhodnutí, zda zplodit dítě, je sice soukromým rozhodnutím mladých lidí, ale stát by k němu podle ministryně ve vlastním zájmu měl připravit co nejlepší podmínky. Na námitky, že tím ničí tradiční rodinu, odpovídala, že tato tradiční rodina prakticky nikdy neexistovala. I před sto lety oba rodiče pracovali na polích a o dítě pečovali početní sourozenci či dnes už v západních společnostech neexistující rozvětvená rodina.

Za evropskou obranu

Von der Leyen během let prosazovala i další kroky, které dříve křesťanští demokraté jasně odmítali: zavedení minimální mzdy, kvóty na zastoupení žen ve vrcholných pozicích firem, homosexuální sňatky. Předloni patřila k menšině poslanců CDU, kteří homosexuální sňatky podpořili (i kancléřka hlasovala proti). V roce 2015 pak Ursula von der Leyen jednoznačně podporovala uprchlickou politiku Angely Merkel, často ji vysvětlovala a obhajovala.

“Kontinent s 500 miliony občanů přece nemůže kapitulovat před 1,5 až 2 miliony uprchlíků! Nezažíváme poslední uprchlický pohyb, který náš kontinent zasáhne, a proto je v zájmu nás všech připravit Evropu i na příští špatné časy. A k tomu nestačí přijímat opatření na národní úrovni,” říkala například v únoru 2016 na Mnichovské bezpečnostní konferenci. “Musíme posílit vnější hranice EU. Dokud byly počty uprchlíků poměrně nízké, nikdo v Evropě nechtěl vidět, že Schengen a Dublin (azylový systém) nemůže ve chvíli krize fungovat - bez evropského mechanismu na spravedlivější rozdělení uprchlíků a bez společných azylových pravidel a standardů.”

V té době už ale její politická hvězda klesala. Dlouhé roky se držela v popředí žebříčku popularity německých politiků a platila za jednu z favoritek na nástupnictví Angely Merkel. Nedokázala si však vybudovat mocenskou základnu ve vlastní straně a především ji oslabily roky včele ministerstva obrany. Zvláště poslední dva roky stav německé armády vyvolává takřka pouze negativní titulky: nefunkční letadla a nepojízdné tanky, předražené opravy armádních plavidel, odhalení pravicových extremistů v řadách bundeswehru, najímání předražených externích konzultantů, nespokojenost řady generálů s její prací. Tato série problémů vedla k tomu, že je dnes Ursula von der Leyen jednou z nejhůře hodnocených ministryní.

“Evropa si zaslouží někoho lepšího,” tweetoval proto šéf kandidátky německých Zelených do Evropského parlamentu Sven Giegold. “Je to nejslabší ministryně současné vlády, to je zjevně dostačující kvalifikace na to, aby se stala předsedkyní Komise,” kritizoval ji pak sociální demokrat Martin Schulz, bývalý prezident Evropského parlamentu. Volba kritizované ministryně proto mnohé Němce udivila.

Je však třeba doplnit, že reforma německé armády je mimořádně náročná a Ursula von der Leyen vydržela ve funkci ministryně obrany mnohem déle než její předchůdci. Podařilo se jí navíc nastartovat několik velmi důležitých trendů. Po více než dvaceti let klesajícího rozpočtu na obranu začaly německé vojenské výdaje před pěti lety výrazně stoupat. Německá armáda se také mnohem více než kdykoli dříve angažuje v zahraničních misích - zvláště v Pobaltí, v Mali, v Afghánistánu. Přelomové také bylo, když von der Leyen prosadila dodávky zbraní iráckým Kurdům bojujícím proti ISIS.

Důležitou roli sehrála i při integraci EU na poli obrany, k níž poslední tři roky dochází. Vznikl například Evropský obranný fond, který je fakticky začátkem společného evropského obranného rozpočtu a propojuje výdaje na vojenský výzkum, či stálá strukturovaná spolupráce PESCO, jež umožňuje státům ochotným k těsnější integraci ozbrojených složek spolupracovat a nenechat se blokovat odpůrci.

Právě pro zastánce integrace EU na poli obrany a zahraniční politiky je proto volba Ursuly von der Leyen do čela Evropské komise dobrou zprávou. Například na Mnichovské bezpečnostní konferenci tato zastánkyně integrace a kritička brexitu každým rokem apelovala, že Evropa musí v mezinárodních vztazích vystupovat jednotněji, jinak se v právě začínajícím novém souboji velmocí ztratí.