Dopustili jsme se v procesu výstavby socialismu závažných chyb

Leden 2008: dveře pražského panelákového bytu otvírá menší muž vojáckého držení těla s pichlavýma očima. Je to pamětník únorových událostí v roce 1948, člen komunistické strany František Kovanda (80). Vede nás do své malé pracovny, kde ve vitríně stojí busta Lenina a Gottwalda, kolem stěn jsou pak police zaplněné spisy komunistických předáků s rudými hřbety.

František Kovanda vstoupil do komunistické strany v osmnácti letech v roce 1946 jako dělník v mladoboleslavské Škodovce a má za sebou skutečně pestrou kariéru: po vojně na výzvu strany nastoupil k pohraniční stráži, kde se jako poručík věnoval v rámci „vojensko-politické práce“ mladým ochráncům hranic, kteří mimo střelbu „museli znát i marxismus-leninismus“. Stál u zrodu muzea SNB, kam za komunismu chodily děti povinně okukovat např. vycpané pohraniční psy-hrdiny, kteří zneškodnili hodně „narušitelů hranic“. Dnes se věnuje studiu komunistické literatury, rád si vystřihuje a archivuje „na novináře“ jejich články. Během rozhovoru ukazuje dobové politické příručky a deník, který si vedl během „Vítězného února“. U jednotlivých dní jsou strohé poznámky jako „sjezd závodních rad, večer referát o jeho průběhu“, „zasedání krajského výboru komunistické mládeže“, „aktiv mladých odborářů“ či „sjezd závodních komisí mládeže“.

Jak jste prožil únor 1948?
Jako člen závodní rady, která měla v té době ve Škodovce rozhodující slovo a byli v ní v převážné většině komunisté. K rozporům v Národní frontě už docházelo od roku 1946, národní socialisti chtěli zvrátit vývoj do časů předmnichovské republiky. My chtěli cestu socialismu. Už to začalo vřít.

Co jste od únorového vítězství své strany očekával?
Že nebudou žít v zemi vykořisťovatelé a pracující budou mít dobré postavení. Bude práce a žádná nezaměstnanost.

Proč jste byli ozbrojení?
Museli jsme naši pozici uhájit. Byla to demonstrace síly. Žádná revoluce neproběhne tak čistě demokraticky, aniž by se nepoužila síla. Tenkrát se ale nestřílelo, vyšel jen jeden náhodný výstřel, který zranil jednoho z těch studentů, kteří šli protestovat na Hrad. Takové jednání vyprovokovala pravice, protože chtěla zvrátit vývoj nazpátek do kapitalismu. Co se jim nepodařilo v únoru 1948, podařilo se jim teď. Já mám ale pořád ideál nastolení socialismu.

Co se z vašeho pohledu vlastně tenkrát stalo?
Šlo o uchopení politické moci. Jako člen okresního výboru strany jsem už v té době dobře znal dějiny dělnické třídy, co je to marxismus-leninismus, co pětiletka a že vítězem nad fašistickým Německem byl Josif Vissarionovič Stalin, nesmírně významný člověk světového komunistického hnutí. Tehdejší pravice, fabrikanti, majitelé a potomci šlechty měli sílu, ale únorové dny jsem prožil s vědomím, že jsme naše pozice uhájili proti reakci. Pracující lid porazil buržoazii. Střílet ani nebylo vlastně proč, všichni se nás báli. Věděli, že prohráli, že je konec. Přišli přece o majetek a ze zištných důvodů hledali útočiště na Západě.

Komunistická moc se ale upevňovala terorem a násilím.
Protože byly tendence pracovat proti režimu. Političtí vězni vypráví, jak seděli deset patnáct let, ale už neříkají, za co byli potrestáni, pořád se jen chválí. Převáděli ilegálně přes hranice, a proto byli souzeni a po zásluze odsouzeni. I ta Horáková organizovala odboj proti tehdejší lidově demokratické vládě. Za to měla být potrestána, ale nesouhlasím s tím, jak se to stalo. Je mi líto, že to poškodilo renomé strany dělnické třídy. My jsme věřili tomu, co se říkalo během těch procesů, teprve později jsme pochopili, že řada z nich byla vykonstruovaných, za což se také strana omluvila. Dopustili jsme se v procesu výstavby socialismu závažných chyb. To nemůže nikdo odčinit. V USA ale také věšeli a stříleli své odpůrce, třeba Rosenbergovy, a teď se bude mluvit jenom o nás. V osmdesátém devátém nám pak buržoazie vrátila únor čtyřicet osm i s úroky.

A jak tehdejší události vidíte zpětně?
Nic špatného jsem neudělal, ale měl jsem být otevřenější a upozornit na chyby a na některé kariéristy, kteří se mezi nás vloudili. Třeba jako pracovník na ONV jsem v osmdesátých letech viděl, že vedoucí tajemník OV KSČ zasahuje do práce tajemníka ONV. To jsem věděl, že není něco v richtiku.

Propustili jste po únoru někoho od vás z továrny? 
Ano, akční výbor propustil několik úředníků. Pak ale přišli hoši z dílny a říkali: Chlapi, neblbněte, vždyť to jsou odborníci, a tak je během čtyřiadvaceti hodin zas vzali nazpátek. To byly horké hlavy.

Setkal jste se s Klementem Gottwaldem?
Jako mladí členové strany jsme měli možnost se setkávat s ústředními funkcionáři i jindy než na 1. máje. Třeba Václav Kopecký koupil naší svazácké organizaci gramofon, to byla tehdy velká vymoženost. Já se zúčastnil v říjnu 1948 delegace mládežníků u Klementa Gottwalda. Promluvil k nám, jak by měla dělnická mládež pracovat ve prospěch republiky. Usměrňoval nás a tak dobře už žádný jiný z prezidentů nedokázal nikdy promluvit. Mám na mysli i Klause, který tak dobře k současné české mládeži nikdy nepromluvil.

A co řekl Gottwald zajímavého?
Jaký by měl být vztah mládeže k vzájemné slovanskosti, vztah k pokrokovým národům světa, práci, ke starším lidem a k republice. V pár větách to všechno dokázal perfektně říct. Nesmírně si toho vážím a rád na to vzpomínám.

Nemáte dnes jako bývalý pohraničník pocit nějaké spoluzodpovědnosti? Na hranicích se přece stříleli lidé.
Není všechno možné posuzovat z dnešního pohledu, prostě jsme to tenkrát upřímně prožívali. Osobně nemám žádnou výčitku a žádnou vinu nenesu. Nikdy jsem se na něčem takovém, jako byla minová pole v hraničním pásmu, nepodílel. Byla to nedobrá věc, ale v dané době se to považovalo za potřebné. V roce 89 jsem nepoložil stranickou legitimaci a chci dál pokračovat v politice své strany.