Brexit musí být sexy

Červnové referendum, které má rozhodnout, zda Británie vystoupí z EU, se blíží a kampaň eurofilů jde od desíti k pěti. Přesto řady stoupenců Brexitu řídnou. Britský sloupkař James Bloodworth se pro Politico.eu zamýšlí proč a dochází k tomu, že za to mohou hlavní tváře britského good-bye Evropě. Podle něj jsou lídři kampaně “prostě nemožní.”

Bloodworth vzpomíná na slova George Orwella, proč se v ekonomicky zdecimované monarchii ve třicátých letech 20. století neusadil socialismus a cituje jeho zdůvodnění, že zastánci světa, kde všechno patří všem, působili vždycky tak nějak divně.  “Člověk měl občas pocit, že jen slova ta socialismus a komunismus k sobě magnetickou silou přitahují každého milovníka vymačkaného džusu, každého nudistu, mastičkáře, sexuálního maniaka, každého propagátora ponožek v sandálech,” napsal.

A ve stejné logice James Bloodworth píše, že nejhorším marketingovým tahem Brexitu je jeho vedení. V zemi, která je sama o sobě euroskeptická a jejíž obyvatelstvo tíhne k tomu nedůvěřovat “mužům z Davosu” – proevropské světaznalé elitě, jež národní suverenitu považuje za historickou veteš – přece není možné, aby kampaň za odchod z Unie nezažívala žně.

Kdo jste?

Asi ano, nebýt toho, že její lídři působí tak nějak divně. Jde zejména o Nigela Farage, i v Česku známého britského europoslance, jenž k sobě do politického učení vzal šéfa Svobodných Petra Macha (po evropských volbách zasedl ve Farageově frakci v eurosněmu).

Farage, dlouholetý lídr UKIP, Strany za nezávislost Velké Británie, je velmi dobrý rétor. Známé je jeho štiplavé vystoupení na plénu europarlamentu po projevu prvního stálého předsedy Evropské rady, tehdy málo známého bývalého belgického premiéra a skladatele haiku Hermana Van Rompuye. “Kdo jste? Nikdy jsem o Vás neslyšel. Nikdo v Evropě o Vás nikdy neslyšel. Ani většina tohoto sboru o Vás nikdy neslyšela,” ukázal Farage na řady okolo sebe.

A než si proevropská pravice, kam Van Rompuy patřil, stačila uvědomit, jak má reagovat, nesouhlasně nad Farageovými slovy kroutili hlavou jen belgičtí poslanci. Šéf UKIP pak ještě řekl, že má nový prezident Unie, jak se funkci říká, charisma “mokrého hadru a vzezření podřadného bankovního úředníka” - za což dostal pokárání od předsedy parlamentu a na deset dní přišel o poslanecké diety.

To bylo v roce 2010. Od té doby jeho strana posílila. Vyhrála evropské volby před dvěma lety, když za sebou nechala jak konzervativce, tak labouristy. A současný tah s omezením sociálních příspěvků pro cizince z EU pracující na ostrovech je také do značné míry dílo UKIP, přesně řečeno Farage samého. Byl to on, kdo vnesl na britský stůl “problém” s Východoevropany, kteří berou Angličanům práci nebo tyjí ze sociálních dávek.

Udělal to svým tradičním způsobem, takže docela brutálně; v jednom rozhlasovém rozhovoru řekl, že by “nechtěl mít za sousedy Rumuny”, protože jsou “hluční a jeden neví, čím se vlastně živí”. Vysloužil si za to kritiku, ale z nových a relativně bezbranných občanů EU (Rumunů, Bulharů, Poláků, Čechů) udělal výhodný hromosvod sociálních frustrací Britů a tématu se pak chopily další strany. Vítěznou kampaň před eurovolbami UKIP postavil právě na kritice “přemíry” těchto (legálních) migrantů v zemi. A když David Cameron přemýšlel, co Britům dát, aby mohl argumentovat, že vyjednal “lepší deal” pro Británii, volba byla poměrně snadná.

Vlastní vtipy

V rozporu s posílením UKIP však její šéf zůstává na svém. Zhruba stejný počet jej miluje jako nenávidí a s časem se to nemění; už pětkrát se Farage neúspěšně pokoušel v jednomandátovém obvodu dostat do parlamentu ve Westminsteru. Britům zpravidla vadí, že již sedmnáctým rokem bojuje za nezávislost Británie tak, že se opakovaně nechává zvolit europoslancem a nikdy se nevzdal žádných z toho plynoucích výhod – které jdou do milionů liber za jeho období.

Někteří voliči také nevěřili Farageovi kritiku cizinců z EU, neboť jeho žena je Němka (a dokud to bylo legálně možné, dělala mu sekretářku v europarlamentu, takže rodinný rozpočet se plnil) a bývalá – přiznaná – milenka byla Lotyška. Přes zmíněné rétorické schopnosti a nespornou politickou obratnost má Nigel Farage navíc výstřední osobní projev, kterého si nelze nevšimnout.

S oblibou se baví vlastními vtipy, což vypadá tak, že vypoulí oči, roztáhne a nechá spadnout dolní čelist - a člověk rázem hledí na kouřem zčernalé zuby a čípek třesoucí se ve výstředním smíchu. Rád nosí vypasované modré šaty s bílým proužkem a v patách mu je suita stranických adjunktů stejně excentrického zevnějšku. Nynější ministryně průmyslu Anna Soubry, která je s Faragem dlouhodobě na kordy, neb patří mezi největší “Evropany” mezi konzervativci, o šéfovi UKIP prohlásila, že vypadá, “jako by mu někdo strčil prst do zadku” - musela za to veřejně omluvit, přirovnání však bylo trefné.

Nigel Farage zkrátka není přitažlivý sympaťák. Kdyby byl, podpora odchodu země z EU by zřejmě vypadala jinak. Slovy Jamese Bloodwortha mají zastánci Unie mají před referendem jednu “tajnou zbraň” – lídry Brexitu.

Text týdeníku The Economist o kampaní před červnovým britským referendem najdete v novém Respektu 11/2016, který vychází v pondělí 14. března.