Babiš udělal z dobytí Prahy téměř otázku stranické cti

Politologická poučka říká, že komunální volby se velmi obtížné interpretují. Několik obecnějších trendů se nicméně podle šéfa katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Stanislava Balíka jasně ukázalo: ANO jako trvající politický monolit, urputný zápas ČSSD o přežití, rehabilitace ODS coby značky a masovější sdružování menších stran. A zároveň pokračující pokřivování politické soutěže způsobené tím, že zmíněné vládní hnutí ANO operuje s násobně větším prostředky než konkurenti.

Jak se projevuje první trend, že ANO je monolit?

Byla tam vidět obrovská centralizace kampaně, kde byl minimální prostor pro vlastní invenci. Ukázalo se znova, že jde o naprostý monolit. Na druhé straně byla vidět zoufalá snaha sociální demokracie zachránit za minima prostředků, co se dá. Takže byli naopak nuceni pracovat s invencí a dělat kampaň zezdola…

… a vylézat z popelnic jako kandidát ČSSD na brněnského primátora Oliver Pospíšil.

Od vylézání z popelnice po vracení dvanáctých nájmů kdesi v Ostravě. Tam naopak bylo vidět, že úplně schází centrální koordinace a že ta strana je v rozkladu i v tomto směru. Pak se ukázalo vzrůstající sebevědomí ODS. V roce 2014 měla řada jejich lokálních politiků problém vůbec použít značku ODS - a když už za ni kandidovali, tak ji různě schovávali a stavěli sdělení na místní identitě. Dnes už nemají pocit, že ta značka je toxická.

To jsme se dotkli formy; jaké trendy sledujete u obsahu? Na první i druhý pohled kampaň vypadala jako nepřehledný chumel sdělení od extrémistických vymezení proti „lůze“ a „parazitům“ přes přehlídku banálních slibů po čirý marketing.

Tam moc trendů nevidím. S výjimkou ANO, které ale prezentuje formu bez obsahu, žádná z ostatních stran nemá jednotnější sdělení. Často říkají něco v jednom městě a v druhém se hlásí k úplnému opaku. To, co hlásá ODS v Praze, by její představitele v jiném městě ani nenapadlo. Ukazuje se, že skutečně existuje 6258 komunálních politik a nikoliv jedna jediná.

To nicméně platí i pro monolitní ANO - jejich postavení v Brně s populárním Petrem Vokřálem v čele je přece dramaticky odlišné od pražského debaklu Adriany Krnáčové.

ANO má v kampani - s výjimkou Prahy, která je specifický případ - dva základní módy. Jeden pro situace, kdy už byla v koalici, typicky Brno, kdy chce utvrdit voliče v tom, že to její politici dělali dobře - a říká jim „nechte mě to dokončit“, jak rapuje Vokřál. Pro situace, kdy byli v opozici, typicky Olomouc, pokračují v antisystémovém apelu. Není za tím ovšem skrytý jiný obsah než vzkaz, že to budou dělat jinak nebo že to dělali dobře a rádi by to dokončili. Je skutečně zvláštní, že tam schází obsah.

Pokračuje tedy ideové vyprazdňování politiky v tom smyslu, že už nemáme čitelné levicové a pravicové strany, které by se pohybovaly v jednotících ideových rámcích?

Na komunální úrovni to vesměs platí. Na celostátní je to nicméně jinak, to bych nyní nechal stranou. A dost možná je to ovlivněné tím, že se obcím finančně dost daří a mají dost peněz - nikde tudíž nerezonuje téma, že by něco rádi dělali, ale nejsou na to peníze. V tu chvíli nastává jistá „rozežranost“, kdy se pro ty peníze hledá využití: jestli budou popelnice zdarma, co pro děti a seniory, kolik postavíme bazénů, kde vzniknou grilovací místa. Čili debata se hodně soustředila na velmi konkrétní investice. A tam není zas tak velký rozdíl mezi pravicí a levicí.

To zároveň posiluje dojem, že v kampani jen menšina stran řeší reálné velké problémy měst a obcí. Že se řeší ta grilovací místa, ale už ne bydlení a doprava.

Možná je to schované v programech, které nečtu napříč celou republikou. Ale je to možná i tím, že snáz se kampaň postaví na tom, že ukážete konkrétní plán stavby bazénu než konkrétní velké téma. Třeba Brno má obrovský problém s tím, že nemá rozumný územní plán, ten poslední je starý 24 let; a je zřejmé, že nový nebude dřív než za sedm let. Je to průšvih jako hrom a jeho řešení je klíčem k rozvoji města. Ale v kampani naprosto nerezonuje. I když rozumím tomu, že to nikdo nevytahuje - protože tomu lidé nerozumí nebo prostě nevěří tomu, že schvalovací proces bude trvat další sedm let.

Jaký může být dopad voleb na celostátní politiku? Je minimálně symbolicky důležité, aby měla vládní strana prestižní pozici primátora v hlavním městě?

Určitě, ale mám pocit, že supersymbol z toho udělal hlavně premiér sám. Třeba sociální demokraté neměli primátora v Praze nikdy, přesto mohli být nejsilnější stranou. Andrej Babiš z toho nyní udělal téměř otázku stranické cti a nalil do Prahy bezmála padesát milionů, pokud jsou tyto informace pravdivé. Takže nyní už je pro ně velmi důležité, aby primátora měli.

Hraje se i o to, jestli se potvrdí jejich pozice hegemona české politiky?

Teď už ano. I kdyby vyhráli všude jinde, ale prohráli Prahu, tak se to zcela jistě bude tematizovat.

Jeden z dalších trendů letošních voleb je, že menší středopravé a pravicové strany udělaly to, co jim experti doporučují léta – spojují se, aby nedrobily síly.

A nejen na komunální úrovni, ale také v senátních volbách, což je mnohem zajímavější. Tam jim konečně došlo, že volební systém nepřelstí tím, že budou mít šest procent. Na komunální úrovni bych zatím byl opatrný, protože zatím udělaly jen první krok v tom, že se sdružily do předvolebních koalic, ale stále si v nich drží svoje stranické identity. Velmi snadno se může stát, že si je podrží i nadále. Ale možná se pletu a ukáže se, že ta spojenectví budou pevná a vydrží.

Jak velký problém představuje skutečnost, že jeden z hráčů utrácí násobně více peněz v kampani než ostatní?

Pro kvalitu soutěže je to bez diskuse obrovský problém, za takových podmínek to není rovná soutěž. Ale otázka, co s tím dělat, je nezodpověditelná.

Nabízí se nastavit strop, ale ten se dá obejít…

Přesně tak. Strop jsme měli v prezidentské i sněmovní kampani, ale nehraje příliš roli, když navíc vlastníte vydavatelský dům, který dělá, co vám na očích vidí.