Amerika je na prvním místě, ale prospěch z toho má jen Trump

Americký prezident Donald Trump na začátku týdne zrušil oficiální návštěvu Dánska. Tamní premiérka Mette Frederiksen totiž odmítla diskutovat o tom, že by mu Dánové prodali Grónsko. Ambiciózní nápad podle interních zdrojů The Wall Street Journal Trump dostal před několika týdny. Dánské království, jehož součástí je Grónsko již od roku 1775, se pro něj ovšem nenadchlo – a předsedkyně vlády označila Trumpovu ideu za „absurdní“. „Dánsko je zcela výjimečná země s úžasnými lidmi, ale na základě komentářů premiérky, že nemá zájem prodej Grónska probrat, naši schůzku plánovanou za 14 dnů přeložím na jindy,“ reagoval Trump na Twitteru. Návštěva spojence v NATO jakoby pro amerického prezidenta bez vidiny zisku Grónska zjevně nebyla důležitá.

Trumpův diplomatický veletoč způsobil ve světě další dávku údivu. Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Petra Boháčka si však Trump vedl na výbornou – tedy z pohledu strategie, kterou se v politice řídí. „Vnímám to tak, že neplánovaně vyplulo na povrch, že měl takovou úvahu. Ale on toho bravurně využil k tomu, aby ze sebe udělal silného vůdce. To je přesně to, co Trumpovi voliči chtějí,“ objasňuje Boháček.

Trumpova zahraniční politika America First neboli „Amerika na prvním místě“ je totiž postavená právě tak, aby aspoň symbolicky uspokojovala především jeho voliče. Podle Boháčka samozřejmě není na politice zaměřené na zájmy vlastního lidu nic nelogického, ale America First se více soustředí na symboly a líbivá gesta než na podstatu zahraničněpolitických vztahů. Na domácí voliče to může fungovat, pro naplňování zájmů USA to mnoho nedělá.

„Přání silné Ameriky se prakticky nenaplňuje. Je tu možná vize a nějaký příběh, ale nikoli diplomatická substance, která by Ameriku skutečně stavěla do pozice nejsilnějšího státu,“ vysvětluje Boháček. Připouští, že svět se mění. Sílí postavení jiných států, především asijských, takže vliv USA i celého západního světa se snižuje nehledě na Trumpovy způsoby. Každopádně však platí, že americký prezident své proklamované plány nenaplňuje ani chytře, ani efektivně.

Washington už není
Jako zcela kontraproduktivní popisuje Trumpovu zahraniční politiku novinář a analytik Michael Hirsh. „Ostatní státy si jdou stále častěji svojí vlastní cestou, protože je nadmíru jasné, že Trumpova administrativa má na mysli jen jeden zájem, ten svůj – a nemá naprosto žádnou snahu zjišťovat, co by mohly být zájmy ostatních,“ píše ve svém článku pro Foreign Policy. Po dvou a půl letech, ve kterých Amerika přestala hrát roli „ochránce svobodného světa“ a zaměřuje se na Trumpovo znovuzvolení, začal svět Ameriku také ignorovat. A to si vybírá své následky.¨

Ve Východní Asii se Trump zaměřil na obchodní vztah s Čínou a na přesvědčení Severní Koreje, aby přestala s vývojem jaderných zbraní. Z okruhu amerických zájmů tím podle Hirshe vypadlo vše ostatní včetně testování raket krátkého doletu severokorejským režimem, které představuje zásadní hrozbu pro dlouholetého amerického spojence – Japonsko. „Velmi standardní,“ odbyl Trump zprávu, že Pchojngjang na začátku srpna otestoval nový typ střely, která by zvládla zasáhnout Tokio, ale už ne Washington. Podle Hirshe se dokonce japonský premiér Shinzo Abe snažil naklonit si USA polechtáním Trumpova ega, když jej nominoval na Nobelovu cenu míru. Ani to nefunguje.

Když náhle zmizela silná ruka, která od šedesátých let držela na uzdě vztah Japonska se sousední Jižní Koreou, konflikt v regionu na sebe nenechal dlouho čekat. Jejich historie je protkaná válkou, okupací i válečnými zločiny a vzájemné napětí se do vztahů promítá dodnes. „Byla to důvěryhodnost amerického závazku - a občas i nějaké to kroucení rukou – které drželo japonsko-korejské spory v mezích,“ říká Steward Patrick z organizace Council on Foreign Relations. Jenže America First se o cizí vztahy nestará a Japonsko s Jižní Koreou už téměř rok vede obchodní válku. Soul dokonce pohrozil Tokiu vypovězením smlouvu o výměně informací mezi bezpečnostními službami, takže Japonsko zřejmě ztratí přehled o tom, co zrovna plánuje Kim Čong-Un. „Severní Korea a Čína jsou jasní vítězové v japonsko-jihokorejské roztržce,“ shrnuje CNN situaci, která zájmům Američanů jen těžko může lahodit.

Pacifik, Írán, Kašmír

Další ilustrací, jak Trump v neobratné snaze dosáhnout svých cílů dosahuje přesného opaku, je podle Boháčka i současný konflikt USA s Íránem. Ten začal americkým jednostranným vypovězením jaderné dohody z roku 2015 a uvalením dalších sankcí na Teherán. „Rozumím té snaze omezit aktivity Íránu na Blízkém východě. Ale de facto teď došlo k větší polarizaci regionu, k agresivnějšímu chování Íránu, který nyní má díky americkým výhrůžkám racionální důvod chtít vyvíjet jaderné zbraně,“ popisuje analytik. A obdobně si Trump počíná i v Evropě. Před domácím publikem ukazuje sílu svým tvrdým přístupem k dlouholetým spojencům, kteří mu pak chybí v souboji se skutečným současným rivalem, tedy s Čínou.

Podle bývalého pákistánského velvyslance v USA Husaina Haqqaniho je Trumpova krátkozraká zahraniční politika spoluodpovědná i za současnou situaci v Kašmíru. Indie mu na začátku srpna zrušila status autonomní oblasti a udělala z něj své území, což vyvolalo novou vlnu přestřelek s Pákistánem, který si Kašmír také nárokuje. Jen týden předtím Trump - před kamerami a pákistánským premiérem Imranem Chánem – prohlásil, že jej indický premiér Naréndra Módí požádal o mediaci konfliktu, což bylo pro Indii zdrojem obrovského ponížení. Módí se okamžitě ohradil, že by Trumpa o něco takového požádal, a o týden později anexí části Kašmíru názorně ukázal, že Indie žádného mediátora nepotřebuje.

Podle Haqqaniho Trump svým komentářem cílil zcela jinam, opět na přízeň svých voličů. „Trump chtěl od Pákistánu pomoc ve vyjednávání s Talibánem, aby mohl stáhnout americká vojska z Afghánistánu před volbami v roce 2020,“ vysvětlil pákistánský diplomat a tvrdě zkritizoval americkou strategii. Trump podle něj k zahraniční politice přistupuje jako ke směnnému obchodu, ve kterém nezáleží na historických vztazích v regionu, ale pouze na „titulcích v médiích, které potěší jeho podporovatele doma“. Jenže takový přístup může stěží Americe získat ve světě to, o co se snaží: „Trumpův výrok naštval Indii, dovedl Módího k urychlení integrace Kašmíru a udělal jen velmi málo pro to, co Trump zamýšlel v Afghánistánu,“ popsal Haqqani.

Zahraniční analytici se tak ve většině shodují (například zde,zde a zde), že Trumpova zahraniční politika je pro Spojené státy pohroma. Pro jeho voliče je však America First souborem vítězných kroků silného prezidenta. „Trump má talent prezentovat selhání své zahraniční politiky jako úspěchy - a ty nejmenší úspěchy jako vítězství kosmických rozměrů,“ konstatuje třeba analytik Robert Blackwill.