Výchova politologů v Čechách

Při čtení článku kolegy Marka Švehly „Výchova novinářů v Čechách“ v aktuálním čísle Respektu, který analyzoval zaostalost institutu žurnalistiky a mediálních studií na Univerzitě Karlově, se mohli poznat studenti a učitelé řady dalších humanitních a sociálně-vědních oborů naší nejprestižnější univerzity. Text ostatně vyvolal četné reakce čtenářů a stal se námětem řady hospodských debat mladých lidí.

Přidávám zde stručné srovnání tří klíčových aspektů výuky oboru politologie a mezinárodních vztahů v Praze a na německé univerzitě v Kostnici. Musím předem přiznat dvě věci. Za prvé je má zkušenost už čtyři roky stará, podle slov dosud studujících přátel se ale situace příliš nezměnila. Za druhé kolega, který studoval politologii i žurnalistiku, politologii pořád uznává jako fakultu, kde se poznal se zajímavými docenty a narazil na inspirativní knihy.

1. V průběhu semestru v Praze bylo hlavním motivem návštěvy školy setkání s přáteli a posezení v univerzitním bufetu. Během pěti let studia jen dva semináře vyžadovaly pravidelnou přípravu, jen ve třech seminářích se vyučující snažil se svými studenty diskutovat. To studentům dávalo nezanedbatelnou svobodu – během semestru mohli buď naplno pracovat, nebo číst knížky podle vlastního výběru.

Ty roky mi zpětně připadají jako pět let samostudia. Učení se na zkoušky totiž probíhalo jen během asi šestitýdenního zkouškového období, kdy jsme se zpaměti učili zápisky z přednášek – buď své vlastní nebo ty okopírované od spolužaček. My, kteří jsme se na žádanou univerzitu dostali hned po gymnáziu, jsme se nejprve připravovali poctivě, četli povinnou i doporučenou literaturu, učili se na první zkoušky několik dní. Brzy jsme zjistili, že to je zbytečné, že stačí ony za jeden, dva dny naučené zápisky z hodin. Na konci studia už jsme cynicky zkoušeli „machrovinky“, jako složit s jedničkami tři zkoušky během jediného dne. O trvanlivosti takto nabytých znalostí není nutné mít žádné iluze – po jednom, dvou měsících bylo vše zapomenuto, zbyl jen seznam dobrých známek v indexu.

V kontrastu s tím na německé škole většina vyučujících požadovala pravidelnou četbu textů, které se týkaly přednášek. Na hodině se pak o textech diskutovalo, učitel se choval jako jakýsi moderátor a na konci hodiny shrnul základní poznatky. Každý týden jsem při čtení nového, učitelem do speciálního svazku připraveného odborného článku, cítil, jak do probíraného tématu pronikám hlouběji a hlouběji.

2. Další rozdíl se týká zpětné vazby mezi studenty a učiteli. V Praze učitelé odevzdávané seminární práce prakticky nikdy nekomentovali, často zřejmě ani nečetli. Bylo tak možné, že tři různí přátelé na ten samý předmět odevzdali tři úplně totožné práce. V Kostnici učitelé s jedinou výjimkou odevzdané práce detailně hodnotili a připomínkovali – student si tak mohl uvědomit nedostatky a chyby ve svých analýzách.

3. Poslední zásadní rozdíl, který zde zmíním, se týká náplně studia. V Praze se důraz kladl na pochopení minulosti. V povinné politické filosofii se například celý semestr věnoval křesťanské filosofii 9. - 14. století, ale na probírání výrazných myslitelů posledních padesáti let nezbyl čas – Michel Foucault nebyl zmíněn vůbec, Frankfurtská škola v jedné hodině. Podobně se povinné bakalářské kurzy o Evropské unii zaměřovaly na historii integrace a na její institucionální popis; současným debatám o konkrétních dilematech a politikách Unie se přednášky nezabývaly. Dějiny mezinárodních vztahů podobně jakoby končily rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Učili jsme se detailně například o jednání na meziválečné konferenci v Rapallu, o teoriích a praktických důsledcích globalizace nepojednával jediný předmět. Přístup německé univerzity byl přesně opačný. Za prvé dával studentům větší možnost volby předmětů. Za druhé rezignoval na obecné předměty, které sice dají jakýsi všeobecný přehled, ale nekultivují schopnost analýzy, ani neusnadní pochopení dnešního světa.

Zajímavým důsledkem odlišného přístupu je, že zatímco v Německu ti nejtalentovanější spolužáci usilovali o možnost doktorandského studia, tak v Praze – alespoň v mém okruhu spolužáků – studenty s nejlepším prospěchem ani nenapadlo na fakultě pokračovat. Nezbývá než blahopřát mladým lidem, kteří se rozhodli pro studium v zahraničí a držet jim palce, aby někteří z nich po návratu domů vkročili na akademickou půdu a aby sociální a humanitní vědy na Univerzitě Karlově reformovali pro potřeby vzdělávání 21. století.

Výběr textů ze zahraničních periodik:

The Economist o úpadku demokracie ve světě. 
Respektovaný bývalý německý kancléř Helmut Schmidt o válce v Afghánistánu, kterou podle jeho názoru Západ nemůže vyhrát.
Pozoruhodná reportáž New Yorkeru z Haiti.