Třikrát v Pekingu

Nebeský mír po setmění

Je po páté hodině, v Pekingu se stmívá a lidé musí pryč z náměstí Nebeského míru. Policisté v zelených uniformách a jejich kolegové v civilu během pěti minut celé náměstí úplně vyklidí. Jako každý večer, když přichází tma. Čínští turisté se pokouší o poslední fotku. Mladí turisté ještě jednou se smíchem vběhnou za policisty a ještě jednou se vyfotí u velkého neonu, na kterém se promítají barevné květiny, rudá vlajka, záběry čínské krajiny. A který brzo také zhasne. Policisté je ale nekompromisně tlačí pryč. Ke vstupu do metra, na silnici, prostě za závory z tlustých lan, které tu na noc natáhnou

Během chvilky je hlavní pekingské náměstí, kde vojáci před 22 lety rozdrtili studentské demonstrace prázdné. Před půl hodinou na něm ještě stály stovky lidí. Dívaly se třeba na každovečerní ceremonii, kdy několik vojáků rituálně stáhne z praporu čínskou vlajku. Dnes ceremonii někdo narušil. Stojíme jen několik metrů od scény, ale nevíme, co se stalo.

Policisté v civilu vytáhnou Číňanku z davu turistů a bleskově ji naloží do auta. Kdo to byl? Kapsářka? Žena, která vytáhla nějaký politický symbol nebo nápis? Nevíme a nikdo v okolí nemluví anglicky. Hlouček turistů ale rychle běží k policejnímu autu a fotí. Mobily, iPhony, digitálními fotoaparáty se snaží scénu zachytit. Nejsnaživějšího fotografa policisté chytnou za rukáv a donutí ho smazat několik fotek. Ti ostatní se zas brzy rozejdou do náměstí.

Jako žhavá láva

V osmdesátém patře nejvyšší budovy Pekingu popíjíme zelený čaj, obsluhuje nás vrchní s americkým přízvukem a v pozadí hraje mladý Číňan na piano. Střídá čínské melodie a Simona s Garfunkelem. Přes sklo jsou vidět osmiproudé silnice, kterými se sunou světla aut, z výšky mrakodrapu připomínají pomalu tekoucí žhavou lávu. Svrchu vypadají pekingské bulváry poklidně.

Tam dole, o desítky, nebo spíše stovky metrů níže, přitom spíše připomínají chaos afrických silnic. Šlapací a elektrická kola v nich kličkují mezi auty, plechové tříkolky vjíždějí na chodníky, aby se vyhnuly zácpě a není jasné, jestli se provoz řídí nějakými pravidly nebo rozhoduje jen odvaha a drzost řidičů. Pohled na rychlou modernizaci z výšky mrakodrapu je stejně opravdový jako nejistota při přecházení dole na rozdivočelé silnici. Stejně jako je popis Číny coby bohaté velmoci stejně pravdivý jako její popis coby stále chudé rozvojové země.

Mizející bradla

Stará zástavba ještě úplně nezmizela, v Pekingu bydlíme v jednom z hutongů. V jednom z těch sousedství, ve kterých panuje vesnická a která mizí pod betonem pekingských věžáků. Čínská vláda a hospodářský růst jsou nekompromisní nejen při ničení starých budov v Tibetu a v muslimském Ujgursku. Minulost mizí i v centru „říše“ a všechna čínská města se začínají jedno druhému podobat způsobem, jakým se mrakodrap podobá mrakodrapu.

Mizí z nich lidé, které potkáváme hned při první večerní procházce Pekingem – v uličkách zapalovali malé ohně, by si připomněli zesnulé. Mizí také malá, pro Evropana nevšední sportovní hříště – dědové ne jednom z nich vedle rušné ulice hráli ping-pong tempem, při kterém oči sotva stíhaly vnímat letící míček a starší muži vedle nich cvičili na bradlech a na hrazdě. Ale ještě není vše ztraceno, záchrana je možná. Leží například v jednom z hutongů, který se večer a o víkendech mění v nákupní zónu mladých bohatnoucích Číňanů, kteří hledají originalitu. Prosperují v něm dobré restaurace a obchůdky čínských designerů a návrhářů – pokud na starých domech půjde vydělávat, tak se možná zachrání, peněženky turistů a mladých Číňanů to možná dokáží.

V aktuálním čísle Respektu naleznete poslední díl seriálu „Proměna Číny“, tentokráte reportáž o mladé generaci, která bude utvářet Čínu zítřka.