Özil jako Gott

1. Vysvětlovat příčiny chaosu ve francouzské reprezentaci barvou pleti a vírou fotbalistů je v internetových diskusích pořád běžné, ale mezi slušnými lidmi už pro takový otevřený rasismus není prostor. Navíc si inteligentní fotbaloví fanoušci dobře pamatují, že kostra veleúspěšného francouzského týmu z konce 90. let také pocházela z arabských či subsaharských států - rasistická teorie současné francouzské blamáže tedy nedává smysl ani z pohledu čisté logiky.

I vzdělaní, slušní fanoušci ale v těchto dnech vcelku normální zmiňují, že „za Němce přece už vůbec nehrají Němci.“ Myslí to nevinně, naprosto apoliticky, zábavně, ale stejně to stojí za zamyšlení. Německému týmu skutečně chybí ti „praví“, stereotypní Němci, fotbalisté typu Rudi Völlera - s blonďatým knírkem, s účesem s krátce střiženou ofinou a dlouhými loknami na zádech, kterému se kdysi mezi mými známými říkalo „Bundesliga-Haare“. Místo něj za Němce útočí „Poláci“ (Klose, Podolski), černoši (Boateng, Cacau), Turek (Özil), Arab (Khedira)…

Zajímavé je, že se tomu diví Češi, v Německu o „německosti“ Kloseho nebo Özila nikdo nepochybuje. Míšení kultur, dvojí, prostupná, „tekutá“ identita jsou něčím naprosto samozřejmým. Pravý Němec může umět plynně turecky, narodit se v Gelsenkirchenu a jmenovat se Özil, stejně jako ostatně pravý Čech může umět zpívat plynně německy, narodit se v Plzni a jmenovat se Gott. Ale zvykneme si - stejně jako jsme s zvykli, že za tým USA nenastupuje jedenáctka složená ze Siouxů a Apačů.

2. Už dlouho nehrály africké týmy tak špatný fotbal jako na turnaji v Jihoafrické republice. Z pověstné rychlosti, dynamiky a techniky, kterými si kdysi fanoušci oblíbily týmy Kamerunu nebo Nigérie, nezbylo nic. Přitom poprvé v historii měla většina afrických reprezentací opravdu známé, úspěšné, dobře placené trenéry – Eriksona v Pobřeží Slonoviny, Lagerbäcka v Nigérii, Parreiru v JAR, Le Guena v Kamerunu. Na trenérských lavičkách letos vystřídali fotbalové dobrodruhy, v Evropě neznámé trenéry, kteří roky brázdili Afrikou a trénovali jednu reprezentaci za druhou.

Proč ale na lavičce nevidíme žádného černošského trenéra? Zvlášť když mají afričtí fandové dobré trenéry ve velké úctě – na trhu v Etiopii se prodávají trička s podobiznou kouče Manchesteru, fotka týmového manažera Arsenalu zas bývá ve Rwandě nalepená na malých autobusech. Jeden manažer v Zambii mi to vysvětloval třemi příčinami. Za prvé by místní trenér vždy budil podezření, že protěžuje hráče svého etnika na úkor jiných a neustál by žádnou porážku; za druhé dobré místní trenéry vlastně nezná; no a za třetí přetrvává koloniální komplex – fanoušci i fotbalové svazy si myslí, že to běloši prostě umí lépe.

3. Čeští sportovní zpravodajové v Jihoafrické republice používají zajímavou novinářskou metodu: píší o tom, co stejně všichni už desítky let vědí. Jedu do Afriky, tak o čem udělám reportáž? O chudobě! Rok se u nás píše o kriminalitě na MS v JAR, tak o čem z místa napíšu? O kriminalitě! Píšu o Johannesburgu, jediném africkém „globální městě“, tak kterou jeho část navštívím? Slum! Novinařina jakoby se omezila na reprodukci klišé a stereotypu, na popis negativ, zaostalosti, problémů, hnusu.

Čtenář se pak dozví, že ve slumu bydlí kdosi, kdo neví, co to je Al-Kajda, že tam také bydlí někdo chudý, kdo nemá práci, že byl kdosi okraden a že lidé říkají, že je život těžký a politici líní. Čtenáře a diváka tedy u reportáží nic nepřekvapí, neuvidí jiné obrazy, nepřečtou si nové informace. Mohou u čtení místo přemýšlení jen přikyvovat a v duchu si říkat: „Přesně! Tohle jsem přece říkal vždycky.“ Výsledkem je ale obraz Jihoafrické republiky, který se skutečností nemá nic společného.

Přitom v Johanneburgu je tolik zajímavého: čtvrť bělošské chudiny, napínavá obchodní City s jejími vylidněnými mrakodrapy, čínská čtvrť, jejíž populace se během deseti let více než zdesetinásobila, skvělé, symbolikou naplněné muzeum apartheidu… Kde se ztratila chuť reportérů přinést něco nového, bavit se tím, jak je realita pestrá?