České pokrytectví

Představme si, že se Barmánci vzbouří proti své vojenské juntě, že jim dojde trpělivost s její korupcí, mizerným hospodařením a potlačováním svobod. Jak by asi vypadala reakce české diplomacie? Nejspíše by ministr zahraničí rychle podpořil oprávněný vztek revoltujících Barmánců a jejich tužby po větším podílu na chodu země. A více či méně diplomatickým slovníkem by odsoudil barmskou diktaturu a všechny, kdo jí pomáhají.

V minulých dnech se proti své diktatuře vzbouřili Egypťané, došla jim trpělivost s korupcí, mizerným hospodařením a potlačováním svobod. Jaká je reakce české diplomacie? Mlčení. Na webových stránkách ministerstva zahraničí v rubrice „Co se děje“ se nejnovější zprávy zabývají výstavou o Afghánistánu v Moravské zemské knihovně a tím, že Karel Schwarzenberg přijme místopředsedu Evropské komise a komisaře pro meziinstitucionální vztahy a administrativu Maroše Šefčoviče. Jediné zmínky o Egyptu se omezují na doporučení českým turistům, aby se vyhýbali větším shromážděním. To je poměrně málo, zvláště od diplomacie, která se chlubí systematickou podporou ochrany lidských práv.

V podobném duchu se po víkendových protestech mladých, sekulárních Egypťanů neslo i zpravodajství českých deníků. „Turisté v Egyptě ohroženi“ hlásaly z hlavního titulku pondělní Lidové noviny, červený popisek pod velkou fotografií zněl: „Dav ovládl ulici.“. Podle stejné šablony byly vymyšlené i tři podtitulky: týkaly se „chaosu“ a „rabování“ v oblíbeném letovisku Čechů. Žádná zmínka o volání protestujících po větší svobodě a lepší správě, žádná slova o vzpouře „proti diktatuře. Deník ostatně Husního Mubaraka ani jednou nenazve tím, kým ve skutečnosti je: diktátorem.

Komentátoři zatím neumí najít tak jasná slova, která neváhají použít západní deníky. Například liberální Financial Times ve svém pondělním editorialu jasně napsaly, že by Spojené státy a Evropa „měly dělat vše, co je v jejich silách, aby (Mubarak) co nejrychleji odstoupil, a aby se tak konečně v arabském světě postavily na tu správnou stranu dějin.“ V přímém přenosu totiž sledujeme něco, co od arabského světa tak dlouho očekáváme: že se občané postaví proti svým zkorumpovaným vládcům a pokusí se na Blízkém Východě vytvořit odpovědnější režimy. Na rozdíl od Bushovy politiky vývozu demokracie si o ni teď Egypťané sami říkají a zaslouží si proto evropskou a tedy i naši podporu v přechodu k otevřenějšímu systému.

Opatrnost a hlavně starost o další osud egyptské revoluce je samozřejmě oprávněná. Nikdo dnes nemůže vědět, zda nakonec Egypt nebude pořád diktaturou, jen více protizápadně naladěnou – byl by to z velké části produkt letité západní podpory Husního Mubaraka. Pokud však míníme vážně hodnoty, které hájíme v Bělorusku, na Kubě a v Barmě, tak bychom se k nim ale měli hlásit i v případě proamerické diktatury. Anebo otevřeně přiznat, že o podporu svobody jde až ve druhé řadě. Vše ostatní zavání pokrytectvím. Případně myšlenkou, že si Egypťané narozdíl od Bělorusů, Gruzínů, Barmánců nikdy nebudou umět vládnout.