Volodymyr jde do války

Stál jsem u baru v obrovské hospodě, na pódiu hučela rocková kapela, lidé se svíjeli v šíleném rytmu. Najednou začala z reproduktorů hrát jakási slavnostní hudba, osazenstvo ztuhlo vestoje, dívky si kladly dlaně na srdce a všichni zpívali. Bylo to ukrajinská hymna, byla páteční půlnoc v Kyjevě, bylo výročí Majdanu. 

Za pět minut se život vrátil k do rockových kolejí a mí polští přátelé u velikého stolu do sebe ládovali ohromná množství jídla. Po třech dnech štafetového běhu z Varšavy do Kyjeva jsme byli všichni vyčerpaní a promrzlí na kost. Díval jsem se na to hemžení v hospodě jako ve snu. Země je ve válce s Ruskem, možná proto jsem v té divoké atmosféře cítil vášnivou vůli k životu, na jakou v Česku sotva kdy narazím.

Vedle mne seděl u baru mladý muž v brýlích a vysvětloval krásné dívce, že jeho kevlarová helma, kterou si právě koketně nasazovala na hlavu, ho před raketou stejně neochrání. Jmenoval se Volodymyr a dnes – v pondělí ráno – odjíždí na frontu bojovat proti Rusům u Luhanska.

Krásná dívka uraženě odešla, protože Volodymyr si chtěl povídat se mnou. Ano, bojí se, kdo by se nebál? Nejhorší nejsou kalašnikovy či granáty, ale ruské kaťuše. Zvuk letící rakety je nezaměnitelný a od odpalu trvá dvacet vteřin, než dopadne. Máte přesně tolik času se někde schovat, ale v zákopech stejně není kam. Můžete se jen modlit, aby nepadla poblíž nebo rovnou na vás. Volodymyr strávil v bojích už měsíc, teď měl dva týdny volno a v pondělí se na frontu vrací.

Několik jeho kamarádů už přišlo o ruku či nohu, mrtvol viděl za pár týdnů víc než běžný člověk za celý život. Volodymyr je vzděláním historik a politolog, oči za silnými brýlemi se na mně upřeně, byť trochu těkavě dívají - a občas z nich jako mimoděk ukápne slza. Jemně koktá a širokými shrbenými rameny mu každou chvíli zacuká. Proč právě on jde bojovat? Odpovídá rychlými větami, z nichž je patrné, že má vše dávno promyšlené.

„Zkoušel jsem si představit svoji budoucnost, kdybych zůstal doma, ale nešlo to. Nedokázal bych se sám před sebou tvářit, že se mne ruská invaze do mé země netýká.“ Ano, ví, že možná už příští týden bude mrtev, ale nemůže jinak. Má hrozný strach. Když tam byl minulý měsíc, každý den bojovali s nepřáteli, stříleli po sobě a je si jist, že několik jich zabil. Jejich úkolem je bránit transformační stanici. „Neustoupili jsme ani o píď,“ říká urputně. 

Volodymyr je dobrovolník, nedostává plat; i tu helmu si koupil za vlastní. Kupuji mu whisky, každou chvíli chodíme ven na cigaretu, vykouří vždy hned tři za sebou. U baru si pak musíme křičet do ucha, rock nabírá na obrátkách i decibelech. Je to scéna jak z amerického filmu Lovec jelenů: kluk jde bojovat do Vietnamu a tušení hrůzy se pokouší utopit v alkoholu.

Dívky se zastavují u Volodymyrovy helmy a mám výčitky svědomí, že mu svojí přítomností beru šanci s některou strávit noc. Jenže Volodymyr si chce povídat. Mám pocit, že mi chce zoufale něco důležitého sdělit; něco, co by po něm zůstalo v jiné mysli, když nepřežije.

„Nezapomeňte na nás tam v Evropě,“ křičí mi v tom rockovém rámusu do ucha, jako kdyby to mělo být slyšet až v Praze. Jeho vzkaz odevzdávám.