Útěk před revolucí

Jeden můj přítel podnikatel, který se pohybuje v byznysu i mezi těmi hodně bohatými, mi nedávno řekl, že tito lidé mezi sebou připouštějí, že je jen otázkou krátkého času, kdy je smetou revoluční nálady, kdy budou jejich domy pleněny a jejich firmy brány útokem zuřivých davů. Připravují se prý na tuto možnost různě, jeden si například koupil velkou jachtu a až bude nejhůř, vyrazí žít na moře, kde ho davy nedoženou.

Moc se těmto apokalyptickým vizím kapitalistů nedivím, ale možná by je uklidnily příběhy z dějin. Jak píše americký autor David Graeber ve své knize Debt: The first 5000 Years (Dluh: prvních 5 tisíc let), hrůza bohatých vrstev z útoků zbídačených mas je stará jako moderní lidstvo samo. Dokonce i v devatenáctém století, jež vypadalo tak poklidně, žili „viktoriánští kapitalisté“ v hlubokém přesvědčení, že „v kterémkoli okamžiku se může stát, že budou viset na stromech“. V Chicagu si v 70. letech 19. století stavěli bohatí průmyslníci své domy raději blízko kasáren.

Dnes se šíří představa, že takhle to už dál nejde a moderní kapitalismus je na pokraji zhroucení, jenže touto představou byla posedlá celá éra osvícenectví. Filosof a teolog Abbé Sieyés pod dojmem finanční krize ve Francii koncem 18. století uvažoval o zcela novém jevu: bankrotu státu. Ptal se: Co se stane? Budou peníze bezcenné? „Zhroutí se pod tlakem dluhů režimy v Evropě jako domino a uvrhnou kontinent do nekonečného barbarství, temnoty a války?“

Graeber tvrdí, že paradox kapitalismu spočívá v tom, že on sám počítá se svým brzkým koncem, tudíž se zadlužuje s vědomím, že dluhy stejně nikdy nebudou splaceny, pak ale se vždy nějak otřepe a přežije své vlastní krize. Takhle to funguje už několik staletí. Kdyby kapitalismus považoval sám sebe – jako všechny utopie a ideologie – za věčný, nikdy by nemohl fungovat. Proto také není ideologií, byť má své ideologizující obhájce.
Je otázka, nakolik se lze spolehnout na to, že Graeber má pravdu. Být kapitalistou, také si možná přece jen koupím jachtu.