Simulovaná válka a reálný mír

Ještě nikdy jsem nemluvil s uprchlíkem a nejsem si jist, jestli jsem naživo vůbec nějakého viděl. Myslím, že tuto nezkušenost sdílím s většinou Čechů a Slováků, a přitom - stejně jako tato většina - mám na uprchlíky svůj názor (byť se s ním asi ocitám v menšině). Není to divné?

A ještě divnější je, že když se procházím ulicemi Prahy či Bratislavy nebo vyrazím na venkov, všude vidím obrazy klidného života, skoro bych řekl radostného a mírumilovného, který je nicméně dramaticky odlišný od života, jaký vidím ve svém počítači.

Myslím, že ještě nikdy v dějinách jsme nežili v tak velkém rozporu mezi realitou a její simulací. Jak píše antropolog David Graeber ve své nové knize The Utopia of Rules, jejíž recenzi najdete v novém Respektu: octli jsme v éře, kdy technologická revoluce, jež kdysi reálně změnila naše životy díky autům nebo ledničkám, dnes mění naše životy díky simulaci oné reality, která je však mnohdy přesvědčivější než originál. (Simulace reality je náhražkou za to, že se lidstvu nepovedlo uskutečnit nedávné sny o kolonizaci Marsu či robotech-androidech, zato však vyvíjí stále dokonalejší imitace díky vývoji informačních technologií, píše Graeber; ale to je jiné téma.)

Vypadá to tak, jako kdyby se reálný život odehrával už jen tam, kde lidé masově umírají – od východní Ukrajiny přes Sýrii až po Afriku. My ostatní si tento originál simulujeme podle naší vnitřní potřeby ve válce obrazů a slov v našich počítačích nebo chytrých telefonech.

Já například vidím v obrazech z Makedonie nebo Středozemního moře zoufalé lidi, kteří prchají před smrtí, většina však v nich vidí nájezdníky, kteří přicházejí dobýt naše území. Také proto, že se dívají na obrazy, jež jsou mnohdy simulovanou, zfalšovanou realitou. Oni naopak tvrdí, že to já jsem obětí zfalšovaných obrazů - a považují mne tudíž za svého nepřítele. A na mne, byť se snažím je za nepřátele nepovažovat, jde z jejich nenávisti hrůza.

Je to opravdu tak, že když si sednu za počítač, octnu se v simulované válce, která se neodehrává na Ukrajině či v Sýrii, ale u nás doma a bojují v ní Češi proti Čechům, Slováci proti Slovákům. Jenže jakmile vyjdu ven, nastane zvláštní jev – ta válka zmizí, všude je klid a mír.

Je to tak divný a nepřirozený stav, že si myslím, že ho nelze udržet. Lidé nedokáží dlouho žít v takové schizofrenii (pokud je k tomu někdo nepřinutí násilím, jako to dělal komunistický režim). Otázkou je, který z těchto stavů je autentický a stane se originálem, který vyloučí druhou alternativu: ten, který vidím v ulicích Prahy či Bratislavy a je v podstatě stavem klidu a míru, anebo ten, který vidím v počítači a je stavem občanské války, byť zatím simulované?