Revolucionář Roger

Jeremy Corbyn není revolucionář, protože jeho idey jsou staré jako on sám a je výjimečný jen tím, že se jich drží jako klíště bez ohledu na běh dějin: věří ve znárodnění a rovnost všeho druhu, má rád Hamás a Hizballáh, nemá rád NATO, Izrael a Ameriku. Ale v takhle vystavěné ideové konstrukci jsem já prožil celé mládí - za komunismu. Co je na ní revolučního?

Skutečným revolucionářem je pro mne Roger Federer. Ve svých 34 letech - což je v kariéře tenisty totéž, jako kdyby bylo Corbynovi coby politikovi 80; a je mu teprve 66 -  byl schopen přijít s novou ideou, která šokuje jak soupeře, tak diváky amatéry i tenisové experty.

Federer už v srpnu ve finále v Cincinnati vyzkoušel proti svému největšímu rivalovi Novaku Djokovičovi šílený trik: když měl soupeř druhé podání, vyběhl směrem k síti až do poloviny kurtu a trefil míč half-volejem těsně po jeho odrazu od země. Koukal jsem na to jako na zjevení, nechtěl jsem věřit svým očím, naštěstí mi to televize ukázala opět a zpomaleně.

Tohle ještě nikdo nikdy neudělal, protože takový výpad jde proti všem instinktům tenisty coby lidské bytosti: míček i z druhého podání letí 160 kilometrovou rychlostí - a i ti nejlepší mají co dělat, aby stihli reagovat alespoň ze základní čáry.

Federer provedl svůj SABR - Sneak Attack by Roger, tedy lstivý Rogerův útok, jak sám svůj vynález nazývá - za celý zápas jen asi desetkrát a většina jeho zásahů byla úspěšná. Důležitější však je, že soupeře tím zaskočil a znejistil, protože ten nikdy nevěděl, kdy to udělá znovu. Ostatně ani Federer, jak říká, to sám neví: „Někdy tam stojím a říkám si: mám nebo nemám? A pak si řeknu, ok, jdu na to.“

Djokoviče tehdy porazil a na US Open pak měl v minulých dvou týdnech vítěznou jízdu, v níž až do včerejšího finále neztratil ani set. Tohle píši ještě před finálovým zápasem a je samozřejmě možné, že ho Federer s Djokovičem prohraje. Na tenisu a také na dějinách, jež teď prožíváme, je fascinující právě to, že nám předvádějí, jak naivní je spoléhat se na zákonitost vývoje.

Nicméně pro mne je Federer vítězem už teď. Stal se nejúspěšnějším tenistou všech dob (v počtu vyhraných grandslamů), když ho v roce 2013 začala bolet záda. Podle zákonitostí vývoje měl skončit.

On však vyměnil trenéra (najal Stefana Edberga, který se coby světová jednička koncem 80. let proslavil hrou na síti a úžasnými voleji) i raketu, která víc tolerovala nepřesnost úderu (což je při volejích klíčové). Hra na síti je pro staršího pána významnou strategií, protože zápas trvá kratší dobu a tolik se nenaběháte. O to je však riskantnější.

A pak přišel se svým SABR. Jak píše v Guardianu Kevin Mitchell, soupeř má po druhém podání v případě SABR v podstatě jen dvě možnosti: Federera přelobovat, tedy poslat míček vysokým obloukem ponad něj, což je ale technicky nesmírně obtížné, neboť samo podání je velmi komplikovaný pohyb a tenistovi chvíli trvá, než se jeho tělo opět poskládá dohromady k dalšímu úderu. Ten čas však nemá, protože Federer ho svým half-volejem nutí reagovat mnohem dřív, než je zvyklý.

Nebo může napálit míček rovnou do Federera (prohodit jej křížem nebo po lajně je totiž za těchto okolností téměř nemožné). Jenže udělat něco takového v tenise, který má být hrou džentlmenů (a právě Federer je přímo vzorem džentlmena), vyžaduje velkou dávku nekontrolovaného hněvu. Federerův protihráč si může být jist, že i kdyby takovými údery na Rogerův solar zvítězil, veřejné mínění ho prokleje.

Ať už dopadlo finále jakkoli, byl bych raději, kdyby uplynulý víkend vešel do dějin jako tenisová revoluce, kterou započal Federer, než jako levicová revoluce, kterou započal Corbyn.